František Uher

František Uher

Ze všech ohňů stoupá dým

1

Na stole leželo několik fotografií. Pozorně jsem je prohlížel. Byly to nepříliš povedené amatérské snímky.

Pohlédl jsem na muže, sedícího v protějším křesle. V dokonale střiženém obleku se evidentně cítil jako doma a vypravit se do zaměstnání bez kravaty zřejmě považoval za nemožné. V bílých manžetách svítily zlaté knoflíčky. Klidné oči spočívaly v inteligentní, na léto poněkud bledé tváři s římským nosem. Husté šedivé vlasy si česal rovně dozadu. Mnoho společných rysů se svou dcerou neměl.

Uhodl moje myšlenky. „Nejsme si příliš podobní.“

„Vyhlásit celostátní pátrání je náramně drahé opatření, pane Solivare,“ řekl jsem mírně. „Vaše dcera si protáhla dovolenou. To se někdy stává. Mladí lidé postrádají vyhraněný smysl pro povinnost.“

Odmítavě potřásl hlavou. „Volal jsem do nemocnice. Řekli mi, že Hana k prvnímu červenci rozvázala pracovní poměr.“

„Třeba si našla výhodnější místo.“

„Moje bývalá žena by takovou věc věděla,“ poznamenal tónem, který připouštěl i opačnou možnost.

„Neví?“

„Nezmínila se. Když jsem šel včera Hanu navštívit, měla totiž dvaadvacáté narozeniny, projevila také znepokojení. Neměla ovšem ani tušení, kam Hana na dovolenou odjela. Domnívám se, že mluvila pravdu. Mimořádně,“ dodal trpce a skoro jsem měl dojem, že pouze sám pro sebe.

„Neptal jste se, zda jela na dovolenou sama?“

„Ptal. Odpovědí mi bylo pokrčení ramen,“ pronesl rozmrzele. „Večer jsem nemohl usnout. Vlastně jsem pořádně nespal celou noc.“

Vypadal na to. Unavený výraz, vějířky vrásek kolem očí s nateklými víčky. Nějak se mi nezdál. Možná dosud neřekl všechno, co mu leželo na srdci.

„Vaše dcera jistě měla přítele,“ hledal jsem cestu k větší sdílnosti, ačkoli nepřipomínal otce, který ve dvaadvacetileté dceři stále ještě vidí malou holčičku.

„Jednoho znám. Volal jsem mu. Řekl mi, že se před několika měsíci rozešli. Na příčinu jsem se pochopitelně neptal. Patrně si našla jiného přítele.“

„Věk hledání,“ řekl jsem s nezávaznou shovívavostí. „Myslíte?“ otázal se skepticky a mrzutě zabubnoval prsty na opěradlo křesla. „Snad máte pravdu. Méně pochopitelné je, že na dovolenou potřebovala pistoli.“

S tím nechtěl na světlo!

„Kde ji vzala?“

„Formulujete otázku velice přiléhavě,“ konstatoval s viditelnými rozpaky. „Vzala ji v mém bytě. Měla klíče, aby za mnou mohla kdykoli přijít.“

„Chápu,“ řekl jsem neurčitě. „Navštěvovala vás často?“

„Méně než bych si přál,“ přiznal vyrovnaně. „Vycházeli jsme spolu dobře, ale brzo nám vázla nit hovoru. Neumím se přiblížit jejím problémům. Důsledek dlouholetého odloučení.“

„Pistoli vlastníte legálně?“

Podal mi příslušný dokument. „Když jsem nemohl usnout, rozhodl jsem se pro trochu alkoholu. Normálně jsem abstinent, ale pro náhodné hosty mám v příborníku něco v zásobě. Tam jsem schovával i zbraň.“

„Vaše dcera to věděla?“

„Ano. Pistole ležela na stejném místě celé roky. Před časem jsme si udělali výlet na Křivoklát. Hana mě dlouho prosila, abych jí dovolil vystřelit. Za cíl jsme si vybrali starý rozložitý dub,“ vysvětloval neochotně, ale s poněkud jasnější tváří. Ten výlet pro něho znamenal milou vzpomínku.

„Zbraň mohl odcizit někdo jiný,“ upozornil jsem, protože nejbližší cesta nemusí být vždycky správná.

„Nezjistil jsem žádné stopy vloupání. Všechno bylo na svém místě.“

„Kdo má klíče k vašemu bytu?“

„Pouze já a Hana.“

„Máte uklízečku?“

„Starám se o byt sám,“ odpověděl odměřeně. „Třetí klíč visí v kuchyni. Abych vám ušetřil otázku, žádná žena mě pravidelně nenavštěvuje. Jedna manželská zkušenost mi stačí do konce života. Ne proto, že bych se bál padnout občas některé ženě do náruče, ale nehodlám žádné padnout do rukou. Vedle pistole ležely peníze. Několik tisíc. Zůstaly.“

„Všechny?“

„Myslím, že všechny.“

„Když máme vaši dceru hledat, musíme o ní vědět něco víc. Také o vašem rozvedeném manželství.“

„Původně jsme se nechtěli rozvádět právě kvůli Haně. Později jsme zjistili, že jí třenicemi způsobujeme víc potíží, než kdybychom se rozvedli. Nějaký čas byla hospitalizována na dětském oddělení psychiatrické léčebny. Po rozvodu potíže výchovného rázu ustaly.“

„Co bylo příčinou hospitalizace?“

„Hana se začala toulat, chodila domů pozdě, jednou nepřišla na noc vůbec.“

„Proč jste se rozvedli?“ zeptal jsem se přímo. Vypadal na člověka, který se dokázal rozumně vypořádat s vlastním životem.

„Časem unaví i rozmary počasí,“ odpověděl po krátké odmlce. Měl sympatický úsměv, ale nehazardoval s ním. Nebo měl málo příležitostí.

„Stresová situace mohla vyvolat recidivu,“ uvažoval jsem.

„Pochybuji,“ odmítl mou domněnku. „V poslední době se hodně uklidnila, působila vyrovnaně. Ráda chodí tančit, do kina, do divadla, kupuje kdejakou desku s moderní hudbou, pokud to vůbec ještě hudba je, prostě stejné zájmy jako dnešní mládež. Mám o ni strach.“

„Byl jste delší dobu na služební cestě v cizině. Setkal jste se s dcerou před odletem?“

„Přišla se rozloučit na letiště.“

„Kdy to bylo?“

„Šestadvacátého června v jedenáct třicet. Odlétal jsem normálním spojem do Bruselu. Viděl ji kolega, který cestoval se mnou. Ještě v hale žertoval, že se jednou vrátím z nějaké konference a bude ze mne dědeček.“

„Hovořili jste o změně pracoviště?.“

„Ne. Proč se k tomu vracíte? Pochopitelně bych se jí to snažil rozmluvit. Nedělá dobrý dojem, když mladý člověk mění často zaměstnavatele.“

„Často?“ zpozorněl jsem.

„Za tři roky od maturity na zdravotní škole vystřídala tři místa. Její nestálost mi dělá starosti. Přitom na žádném pracovišti neměla zjevné potíže, byli s ní celkem spokojeni. Prostě dala výpověď a nastoupila jinde.“

„Všechna místa byla ve zdravotnictví?“

Přisvědčil. „Napomáhá tomu nezdravá situace, jednotlivá zdravotnická zařízení se předhánějí v nabídkách, aby sehnali personál.“

„Kam mohla jet na dovolenou?“

„Uvažoval jsem o tom. Jako dítě se mnou několikrát navštívila bratra v Hojčicích. Má na tyto pobyty hezké vzpomínky. Jezdili jsme spolu sami, manželka se v tamním prostředí necítila dobře. Bratr vedl v Hojčicích restauraci. Zemřel před deseti roky a nikdo z příbuzných tam už nežije. Jednou se Hana pokusila utéci právě do Hojčic. Zadržela ji dopravní hlídka. Každý rok spolu navštěvujeme Nízké Tatry. Máme tam několik oblíbených míst. Minulý rok byla s Čedokem u moře v Bulharsku.“

Opsal jsem si z jeho dokladů potřebná data a podle záznamu o vydání občanského průkazu i osobní data Hany Solivarové. Přečetl jsem je nahlas. „Souhlasí?“

„Ano. Pokud jde o Hanin popis, delší čas nosí odbarvené vlasy. Hodně světlé a trochu kratší než na fotografiích. Co chcete podniknout?“

„Pokusím se zjistit, zda někde nenastoupila do zaměstnání. I mimo Prahu. Třeba toužila dostat se z domova. Změnit prostředí, přijít mezi neznámé lidi.“

„Hana je trochu rozmazlená. Mimo domov by se musela o všechno starat sama,“ namítl okamžitě. „Nechci vám ovšem radit. Kdy se mohu zeptat?“

„Znám vaše telefonní čísla,“ řekl jsem neurčitě. „Domů i do zaměstnání. Dáme vám vědět, jakmile získáme konkrétní informaci.“

„Možná se vrátí sama a zbaví nás starostí.“

„Nic jiného bych si nepřál,“ pronesl vážně a odešel strnulým krokem člověka, kterého trápí ischias.

Nadporučík Santar sledoval rozhovor bez jediného slova. „Úplně normální případ,“ zauvažoval, když jsme zůstali sami.

„Až na tu pistoli,“ řekl jsem.

„No právě,“ přikývl.

„Dvaadvacet roků, rozvázaný pracovní poměr, předpoklad psychické lability. To znamená možnost delší dovolené, než je zákonná norma. Rodiče rozvedeni, žije se znovu provdanou matkou, kdo vidí pod pokličku takové rodiny? Pokusíme se zjistit, zda někde nastoupila do práce nebo se přihlásila k pobytu.“

„Na to příliš nespoléhám,“ odpověděl pochybovačně Santar, sňal brýle a mnul si unavené oči.

„Potom ty Hojčice. Také pošleme dálnopis do Nízkých Tater, ať se nám po děvence poohlédnou. Především v kempech, na interhotely nebude mít dostatek peněz. Když neuspějeme, vyhlásíme celostátní pátrání,“ řekl jsem a očima sledoval zbloudilou vosu, která se dostala do kanceláře otevřeným oknem. Zakroužila nad stolem a zamířila k popelníku. Okamžitě změnila směr. Asfaltová ulice s nepřetržitou řekou vozidel skýtala lepší ovzduší než prostředí úzké, zakouřené kanceláře.

„Podívám se na bývalé pracoviště, na dětskou psychiatrii, za bývalým milencem a za posledním milencem, za matkou, případně ještě za dalšími známými,“ hádal Santar zadumaně. „Vy asi pojedete do Hojčic.“

„Správně,“ souhlasil jsem. „Lidé se vracejí na známá místa. Nemusíte iniciativu přehánět. Mrkněte se do nemocnice a snažte se získat jméno nejnovějšího přítele. Kolegyně by ho měly znát. Bývalého milence necháme na pozdější dobu. Vypadl ze hry, nebudeme ho zatím zatahovat. A potom, zhrzení milenci jsou špatnými svědky. Pochopitelně nemůžeme vyloučit žárlivost nebo uraženou ješitnost. Motivace může být velmi pestrá, ale nemalujme čerta na zeď. Podívám se na psychiatrii, obvykle vedou záznamy. Stavím se také za matkou. Rozvedení manželé si neříkají všechno, a zejména se nechlubí výchovnými problémy u svěřených dětí.“

Čistil si starodávné brýle a mračil se.

„Copak?“ zeptal jsem se s úsměvem, protože nadporučík Santar se často nekabonil.

„Ale nic,“ odbyl mě a prudce přirazil zásuvku stolu.

„Máte čtyři dcery,“ píchl jsem do mraveniště.

„No právě,“ pokýval šedivějící hlavou a povzbudivě se usmál. „Však vás to třeba potká také.“

2

Na dětském oddělení psychiatrické léčebny jsem dlouho tiskl tlačítko zvonku, než vzali návštěvu na vědomí. Potom si mě u dveří bez klik předávali jako štafetový kolík. Poměrně útulné prostředí kanceláře zmrazovaly mříže na oknech. Když jsem později odcházel, povšiml jsem si, že v celé budově zůstaly mříže pouze v jediném okně. Moderní léčebné metody mříže zavrhují. Kéž bychom se brzo dostali stejně daleko ve výchovných metodách.

Doktor Gold mě přijal s neskrývanou zvědavostí. Byl to překvapivě mladě vyhlížející člověk, hovorný, s živými gesty a zápalem pro svou práci. Neměl bíbra, nekouřil cigaretu za cigaretou, a dokonce mu ani neškubalo ve tváři. Vypadal úplně jinak než jeho kolegové, s nimiž jsem měl tu čest v minulosti jednat.

„Hana Solivarová,“ opakoval si. „Dobře se pamatuji. Temperamentní, trochu cholerická dívka.“

„Máte výbornou paměť,“ řekl jsem uznale.

„Učil jsem ji později na zdravotní škole,“ přiznal. „Trpěla rodinným rozvratem, ačkoli ten nebyl jedinou příčinou potíží. Matka tropila výstupy pro maličkosti. Zmiňovala se, že otce často navštěvuje. Také říkala, že si její otec s novým matčiným partnerem dobře rozumí. Na podrobnosti jsem se neptal. Byla na otce hodně zafixovaná, nedoporučoval jsem svěřovat ji matce. Běžná praxe soudů je v podobných případech hodně stereotypní a někdy naprosto nesprávně dává matkám přednost.“

„Máte jistě bohaté zkušenosti.“

„Setkáváme se s podstatně složitějšími případy,“ pronesl posmutněle. „Vztah vlastního otce k nevlastnímu je pozoruhodný, pokud mi Hana říkala pravdu.“

„Jaký jste měl dojem?“

„Přání bývá otcem myšlenky,“ připustil s gestem, které vyjadřovalo doznívající lítost nad skutečností, že jeho obor ještě v mnohém tápe. „Považujte můj dotaz za ryze profesionální zájem, soudruhu kapitáne, nikoli za zvědavost. Proč se o Solivarovou zajímáte?“

„Ztratila se.“

„Kdo na její zmizení upozornil?“

„Otec.“

„Pro tento případ typické. Vůbec mě neudivuje malý zájem matky. Vždycky působila hodně studeným dojmem.“

Sestra přinesla hubenou složku. Sama nebyla o mnoho silnější. Mít její postavu, trnul bych vyjít do vichřice. V kostnatém obličeji seděly jako dva zkřehlí ptáci nehybné černé oči. Pohlédla na mne cize a lhostejně a přenesla pohled na doktora Golda.

„Ještě něco, pane doktore?“

„Děkuji, sestro,“ odvětil lékař trochu netrpělivě.

Mlčky odešla.

Doktor Gold přebíral hustě popsané listy. „Solivarová byla hospitalizována od května do září v jednašedesátém roce. Rodiče si stěžovali, že se toulá. V dubnu utekla z domova, za několik dní ji zadrželi příslušníci VB. Během pobytu v léčebně naprosto bezproblémová. Objevila se enuréza, kterou matka urputně popírala. Dostávala oxazepam a potíže ustaly. To vás ovšem nezajímá,“ odložil spis a vzhlédl.

„Před časem se rozešla s chlapcem. Mohl psychický náraz zavinit toulání?“

„Vyloučit to nemohu. My vlastně nikdy nemůžeme nic vyloučit. Nepovažuji však tuto verzi za pravděpodobnou. Obecně řečeno, Solivarová má sklon k projevům lehkomyslnosti, a proto se přikláním k názoru, že silnější citová vazba mohla přehlušit pocit zodpovědnosti a společenské povinnosti. Spíše věřím v možnost nového citového kontaktu, kterým se pokouší zadusit poslední jiskry předcházejícího. Ve skutečnosti může být všechno úplně jinak,“ upozornil doktor Gold upřímně.

„Vaše názory se shodují s mými nadějemi,“ řekl jsem s uspokojením. „Jenom aby nám to vyšlo.“

„Přeji to vám i Solivarové.“

„Je léto, doba dovolených a výletů. Pravda, rozvázala pracovní poměr, ale může někde brigádničit. Nebo vyhrála na los a rozhazuje peníze,“ naznačil jsem některé možnosti, hodně spekulativní a málo reálné. „Možná právě v této chvíli zvoní u dveří svého bytu. Co my víme?“

O pistoli jsem se raději nezmínil.

„Dáte mi vědět?“

„Rozhodně. Případně se ozvěte,“ slíbil jsem. Ve dveřích mě něco napadlo. „Udržujete styk s bývalými pacienty?“

„Pokud mají zájem. To není obvyklé. Po patnáctém roce přecházejí mezi dospělé, a tím se nám ztrácejí z dohledu. Většinou k jejich škodě.“

„Myslel jsem si to,“ řekl jsem.

„Solivarová se po patnáctém roce nikde neléčila. Ošetřující lékař by si vyžádal její spis,“ upozornil doktor Gold.

Slunce se vytratilo z oblohy, která nevyhlížela příliš přívětivě. Vydal jsem se k bydlišti Hany Solivarové. Vchod do otlučeného činžáku se tísnil mezi dvěma výlohami obchodů. Vandalsky pomalované zdi nedělaly nájemníkům dobrou reklamu.

Otevřel mi subtilní muž s vyžilou tváří. Na první pohled vypadal sympaticky. Při delším pozorování zarážely studené, vypočítavé oči. Netečné oči, jaké mívají znavení prosektoři. Tenké rty svíraly cigaretu. Krátký kaštanový účes nedokázal utajit přibarvení.

„Co chcete?“ zeptal se neurvale, jako by právě řešil vážný problém a můj příchod přerušil jeho soustředění.

„Potřebuji mluvit s paní Tonkovou,“ řekl jsem.

„Není doma.“

„Kdy se vrátí?“

„Každou chvíli.“ A dodal: „Aspoň doufám.“

„Mohu na ni počkat?“ tvářil jsem se neodbytně.

„Pojďte dál,“ povzdychl a otevřel dveře dokořán. „Budeme tři, kteří ji čekají.“

V pokoji seděl muž v křiklavě žlutých trenýrkách a kouřil krátký doutník. Z rozhalené košile se draly husté kadeřavé chlupy. Určitě nevážil ani o kilogram méně než dva pytle cementu a vypadal přibližně stejně pohyblivě.

Představil jsem se.

Mrkli po sobě, ale překvapeně nevypadali.

„Já jsem Tonek,“ zamumlal tlusťoch a doutníkem ukázal na svého společníka. „Manželčin bratr. Před hodinou přijel z Brna. Dáte si slzu piva?“

Nerad popíjím s neznámými lidmi v trenýrkách a na pivo jsem neměl chuť vůbec. Navíc jsem měl dole vůz. „Řídím,“ omluvil jsem se.

Tvářili se starostlivě a nebylo jim do řeči.

„Co vás trápí, pánově?“ šel jsem věci na kloub, abychom jen neseděli a nepozorovali oknem nerudnou oblohu.

„Taková rodinná lapálie,“ vyhnul se Tonek přímé odpovědi. „Vás by nezajímala. Ostatně, potřebujete něco od manželky? Snad bych vám mohl pomoci.“

„Zkuste se svěřit, mám pro cizí trampoty pochopení. Myslím, že naše společná starost se jmenuje Hana,“ řekl jsem se snahou o veselejší tón.

„Trefil jste na milimetr,“ souhlasil uvolněně Tonek a dorazil zbytek piva z vysoké sklenice. „Včera se tady stavil Solivar. Čekali jsme, že se přičiní o nějaký skandál. Hana si vyjela na zdravý vzduch, a on hned cítí oheň na střeše. Protože jste se objevil vy, vidím skandál na obzoru.“

„Skandál není nejvhodnější slovo,“ řekl jsem. „Neberete dceřino zmizení na lehkou váhu?“

„Nechci manželce hovořit do výchovných problémů,“ zabručel Tonek mrzutě. „Kdyby Hana byla moje dcera, ohnul bych ji přes koleno. Věk sem, věk tam.“

„S kým si vyjela?“

„Ona si s někým vyjela?“ ozval se Tonkův švagr s netajenou ironií. Z jeho chování jsem měl dojem, že už měl s vyšetřovacími orgány co dělat. „Víte něco, nebo hádáte?“

„Hádám. Předpokládejme, že si s někým vyjela. Kdo by mohl být jejím společníkem?“

Moje otázka platila Tonkovi a ten pochopil. „Když mi bylo osmnáct, jezdil jsem na čundr s kamarády. Byli jsme moc dobrá parta. Kdejakou hospodu na Berounce a na Sázavě dokážu popsat ještě dneska. Po vojně jsem jezdil s děvčaty. To už nebylo tak veselé, ale srdce je věčný lovec,“ zafilozofoval si a opsal doutníkem kruh, takže dým vytvořil kolem jeho hlavy namodralou svatozář. Nemohl jsem zatím odhadnout, zda ji zasluhuje.

„Uvažuji přibližně stejně,“ souhlasil jsem. „Dělal jsem to podobně. Nikdy jsem však s sebou netahal ukradenou pistoli.“

Zvedlo je to.

Nastalo ticho. Do ticha pravidelně tikaly hodiny s kukačkou. Do tikání zazněl zvonek.

Pomalým, skoro loudavým krokem vešla snad padesátiletá žena s nápadně dlouhýma nohama. Černé vlasy stažené do přísného uzlu, v zatrpklé tváři výraz permanentní únavy, pod nímž se skrývalo tvrdé odhodlání prosadit svou za každou cenu. Určitá podoba se zmizelou dívkou se vystopovat dala. Jenom jsem doufal, že dcera zdědila lepší rysy.

Povídali jsme si půl hodiny. Dověděl jsem se hodně nehezkých věcí o Solivarovi, nebral jsem je však příliš vážně. Zaujatost z nich čišela jako mráz z lednového severáku. Hany se všichni zastávali. Jednoznačně, nekriticky a příliš vehementně. Snad chtěli chválou překřičet utajované obavy. Do určité míry jsem je chápal. Zastávali se vlastních výchovných metod a jejich výsledků. Možná je také hryzalo špatné svědomí.

„Chodila teď s jiným mládencem,“ pronesl konečně rozumnou větu Tonek. Z těch tří mně připadal nejstarostlivější. „Jezdil pro Hanu na motocyklu.“

„Aspoň něco o motocyklu, když už neznáte jméno,“ naléhal jsem.

„Nevyznám se v motocyklech. Dovedete si mě na nějakém představit?“

Představil jsem si ho na motocyklu a s doutníkem v ústech. Dalo mi dost práce, aby se mi ta představa nepromítla na obličeji.

„Modrá jawa,“ pronesla Tonková laxně. „Hana se se svými citovými záležitostmi nesvěřovala. Nechtěli jsme naléhat, vždyť je dospělá. Stojí na vlastních nohou. Její první chlapec pro ni jezdil autem. Chodili spolu asi rok.“

„Náramný vůz,“ poznamenal uznale Tonek. „Západní. Koráb na kolech.“

„Číslo motocyklu si náhodou nepamatujete?“

„Jak bych mohla,“ odpověděla Tonková podrážděně. „Normální motocykl. Modrý. Žádný pionýr.“

Vzhledem ke zkušenosti, jak málo spolehlivá je výpověď většiny svědků, to mohl být stařičký harley s přívěsným vozíkem stejně dobře jako velorex. Vzdal jsem to.

„Jak s nevlastní dcerou vycházíte, pane Tonek?“

„Jako s vlastní, kdybych nějakou měl. Náramně si rozumíme,“ připojil rychle a šlehl kratičkým pohledem po manželce. Možná si právě začali vyřizovat vlastní účty.

„Až moc,“ podotkla Tonková se stopou hořkosti. „Když s něčím nepochodí u mě, s jistotou se obrátí na tebe.“

„Nechci, aby si myslela…“

Zarazila manžela rozhodným gestem. V té domácnosti dirigovala orchestr ona a manželovi zůstala role druhých houslí. Jenom mi nebyla jasná přítomnost bratra z Brna. Vypadal z těch tří nejinteligentnějí navzdory přibarveným vlasům a arogantnímu chování. Snad zastával roli smírčího soudce.

„Náš podnik vyřizuje subdodávky pro stavbu metra. Pobudu v Praze asi týden a ušetřím podniku peníze za ubytování. Nejde ovšem tolik o peníze jako o zajištění noclehu. Proto většinou posílají mě. Jezdím rád, rodný vzduch je rodný vzduch,“ zareagoval na mou otázku.

„Ta pistole mi nejde z hlavy,“ vrátila se Tonková k ožehavému námětu; „Od mého bývalého manžela je krajně neopatrné a nezodpovědné, že nechal zbraň volně povalovat! Nemyslíte, že…“

„Blbost,“ zahučel Tonek a zlostně mačkal v popelníku rozžvýkaný konec doutníku. Zůstaly z něho jenom žmolky.

Stejná myšlenka napadla i mě, když Solivar přišel s pravdou ke křížku. A stejným způsobem jsem se okřikl. Jenomže ono to tak docela zbytečné podezření nebylo.

„Myslíš na sebevraždu?“ upřesnil tvrdě subdodavatel pro metro.

„Znám Hanu dost dobře. Sebevražda se mi k ní nehodí. Proč by to dělala?“ přesvědčoval Tonek sebe stejně jako ostatní. „Nic jí nescházelo.“

„Každá sebevražda se jeví jako nelogická a pro okolí naprosto nepochopitelná,“ řekl jsem. „Před časem jsme vyšetřovali smrt člověka, který dlouho zastával odpovědné místo. Měl rodinu, dvě děti, autoritu v podniku. Pět let úspěšně studoval na vysoké škole. Když přijel ke státnici, setkal se s třídním profesorem z gymnázia. Oba byli nesmírně překvapeni. Zejména profesor. Věděl, že ten muž nesložil ani opravnou maturitní zkoušku. Zašel do sekretariátu a zjistil, že maturitní vysvědčení s jeho podpisem je falešné. Byl to velice moudrý pán a mlčel. Zkoušený úspěšně absolvoval státnici a vracel se domů. Vystoupil na malé zastávce a v lese se oběsil. Našli ho až za čtvrt roku. Jenom já a ten profesor známe pravou příčinu.“

„Sebevražda nepřichází v úvahu,“ stála Tonková na svém. „Hana by mi nikdy neudělala takovou bolest. Ostatně, tu pistoli mohl ukradnout někdo jiný. Solivar měl vždycky hodně návštěv.“

„Vaše dcera patrně tráví léto někde na chatě s přítelem a my si děláme zbytečné starosti,“ snažil jsem se uklidnit znepokojenou rodinku. Ta možnost byla stejně pravděpodobná jako všechny ostatní.

„Ale ta pistole,“ pronesla Tonková mrzutě.

„Pistoli najdeme také,“ řekl jsem se snahou o přesvědčivost. Jistotu jsem postrádal.

Vyšel jsem na chodbu. Stiskl jsem červený přivolávač výtahu a znovu věnoval pohled dveřím, ze kterých jsem vyšel. Moc nerad bych u nich zvonil se smutnou zprávou. S tou nejsmutnější.

Na zpáteční cestě mě zastihla průtrž mračen. Proudy vody padaly a padaly. Zajel jsem k chodníku a zastavil. Za hodinu liják trochu polevil, takže se dalo jet. Musel jsem kličkovat ulicemi. Některé zaplavila špinavá voda, kterou kanalizace nestačila odvádět. V jedné ležel kus utržené plechové střechy a vymleté dlažební kostky. Zatímco jsem čekal na konec potopy světa, Uvědomil jsem si, že nemám nejmenší tušení, kde Hojčice leží. Zkusil jsem štěstí v automapě, ale obrátilo se ke mně zády. Asi nebylo dostatečně unavené.

Tlustý seznam obcí v červených plátěných deskách mi potřebnou informaci nedal. Získal jsem ji z hodně obsáhlého dodatku a upřesnil jsem ji v autobusovém jízdním řádu.

Nadporučík Santar se dosud nevrátil. Podal jsem si telefon a obvolal všechny cestovní kanceláře. Jméno Hany Solivarové v žádné nezaregistrovali. Neznali ho ani v předprodeji jízdenek lůžkových vozů a nezaznamenali v taxislužbě. Poslední naději mi vzal ochotný ženský hlas v kanceláři aerolinií. Všude mi slíbili pečlivou kontrolu záznamů. Na jejich iniciativu jsem nespoléhal a ve výsledek nevěřil.

3

Projížděl jsem pustou, rovnou krajinou. Asfaltová silnice s čerstvě natřenými bílými pruhy ještě postrádala patníky, krajnice, stromy. Syrové hnědé náspy zvyšovaly tísnivý dojem. Rozdělena nepřetržitou bílou čárou připomínala vozovka jednotvárný obraz běžící proti cvičnému trenažéru autoškoly.

Konečně krajinu zvlnily první zelené kopečky. Uhnul jsem z hlavní silnice. Hodně vytlučená asfaltka protínala řídký borový lesík, za nímž se vynořil nadjezd nedokončeného úseku dálnice. Smělým obloukem přetínal starou silnici. Ujel jsem sotva pět set metrů, když se mezi vrcholky stromů zablyštěla hladina přehrady s bělostnými trojúhelníčky plachetnic. Na tu dálku vypadaly jako dětské hračky. Po vysoko zvednutém mostě se pomalu posunovaly pestrobarevné korálky automobilů.

Hojčice tvořil shluk stavení v zapomenuté vysočině. Když k nim dosáhla voda přehrady, rázem se staly vyhledávaným rekreačním střediskem jako většina míst kolem umělých vodních nádrží.

Za zatáčkou se vynořil patrový dům s velkou neónovou reklamou Motel Hacienda a za ním jako makety narovnané nízké žlutomodré chatičky s miniaturními verandami a žaluziovými okenicemi.

Uvítal jsem motel jako naději na nocleh, kdyby se ukázala nutnost. Nijak zvlášť jsem po tom netoužil. Také jsem dobře nechápal, proč v srdci Evropy dali motelu jméno Hacienda. Vysvětlení asi spočívalo v podnikavém obchodním duchu provozovatelů.

Za chatičkami se směrem k vodě otvírala šikmá travnatá plocha, svažující se k hladině. Kvetla na ní spousta stanů nepřeberných tvarů a velikostí. Sem tam zůstalo místo pro několik zubožených smrků.

Na parkovišti jsem vmáčkl fiata mezi naleštěný zájezdový autokar a novou šedivou volhu s košickým číslem. Otevřel se pohled na zadní trakt budovy. Nad nízkým vchodem se dochoval ošuntělý nápis Restaurace Solivar a kousek výš totéž v německém jazyce. Stupidní památka na těžké roky okupace.

Interiér odpovídal názvu motelu. Návrhář měl představy o mexických haciendách zafixované z amerických filmů a nepochybně si je nechal náležitě zaplatit. Nechyběl ani malý vodotrysk, zasazený v unavené zeleni, jenomže netryskal. Niklované zábradlí podle zdi mělo sloužit k přivazování koní, pochyboval jsem však, že do motelu, nějaký jezdec zavítá. Už proto, že na okraji silničky stála dopravní značka hlásající zákaz jízdy povozům a traktorům. Třetí políčko zůstalo volné. Jistě se časem najde někdo, komu bude možno něco zakázat. Okřikl jsem vlastní jízlivé úvahy a zamířil k baru, protože všechny stolky byly obsazené. Dominovala mu výrazná tabulka, která okrovými písmeny oznamovala, že v denních hodinách se podávají pouze nealkoholické nápoje. Hned nad ní visela další, ohlašující kolmo pod sebou seřazenými slovy, že alkoholické nápoje se nepodávají mladistvým a podnapilým řidičům. Nepova
žoval jsem se za mladistvého ani za podnapilého, o řidičích středního věku se nic nepsalo. Trochu mě to potěšilo.

„Dáte si?“ otázala se již značně plnoštíhlá brunetka se zeleně podmalovanýma očima a pečlivě maskovaným věkem, neúměrným široké lokně do čela. Měla sympatický, přímý pohled oříškově hnědých a trochu smutných očí a milý úsměv.

„Kdy jsou u vás denní hodiny?“ zeptal jsem se.

„To záleží na tom, zda máte v kapse řidičský průkaz,“ poznamenala neutrálně a asi za půl roku na mě položila oči. Na víc neměla čas, zákazníci byli neodbytní.

„Průkazů mám v kapse několik,“ řekl jsem tiše a mrkl na hodinky. „Myslím, že řidičský už dneska potřebovat nebudu.“

„Tak kofolu nebo citrokolu,“ odvětila rázně. „Všechny pokoje i chaty jsou obsazené. Nemáme volnou ani přistýlku.“

„Mohu se vyspat ve voze,“ poznamenal jsem bez nadšení. Ta představa byla spíše humorná než reálná. Ve fiatu šestistovce se pohodlně nespí.

Pozorovala mě bez mrknutí. Snad uvažovala, zda jsem přijel rols-roysem nebo mercedesem. Patrně usoudila, že na to je moje čeština příliš dobrá.

„Kilometr odtud stojí další motel. Zkuste štěstí tam,“ poradila mi otráveně.

„Můžete zavolat nebo mi poradit, kde najdu telefon?“

„Zavolat mohu. Jedno volné lůžko možná najdou,“ řekla s přesvědčením, že celý život dělá pro lidstvo mnohem víc, než je její povinností.

„Kofolu,“ přiznal jsem porážku. „S ledem, prosím.“

Zabývala se ostatními hosty, zatímco jsem se věnoval prohlídce lahví v policích. Vzhledem k propagaci nealkoholických nápojů jich bylo požehnaně.

„Ještě jednou?“ zeptala se a vzala mi prázdnou sklenicí, jako by jich měli nedostatek. Kostka ledu na dně se změnila v kapičku nahnědlé vody.

„Snad později,“ řekl jsem. „Kde najdu vedoucího?“

„V Praze.“

„Kdy se vrátí?“

„Za půl roku,“ usmála se trpělivě. Na svůj věk měla zachovalé, hezky modelované ruce, na kterých chyběly prsteny.

„To stojí za počkání,“ usoudil jsem. „Snad si později objednám další kofolu, aby mi čekání lépe utíkalo.“

„Má obě nohy na kladkách.“

„Havárie?“

„Sport,“ pronesla způsobem, který jasně naznačoval její odpor k fyskultuře.

„Kuželky?“

„Vodní lyže,“ vysvětlila suše, a protože zrovna měla volnou minutku a vedoucího stále ještě plné zuby, přidala malý klípek. „V prvním patře se ubytovala vodní lyžařka. Pohledné a veselé stvoření. Vedoucí si hrál na Romea.“

„Pokouším se vydolovat v paměti, zda Romeo jezdil na vodních lyžích. Nemohu si vzpomenout. Ale měl potíže s balkónem, tuším. Mám dojem, že se v tehdejších dobách ani to neslušelo,“ konverzoval jsem, abych se propracoval ke konkrétním otázkám. Příčí se mi vybafnout služebním průkazem, který v mnoha lidech vyvolává opatrnost nebo nepodloženou solidárnost. Zkušenosti mnoha generací mají pevné kořeny.

„Pozoruhodné, jak se některé zvyky uchovávají,“ souhlasila s kratičkým pousmáním a skoro plaše na mě pohlédla. „Jeden by tomu nevěřil, viďte?“

„Zajisté,“ řekl jsem způsobně. „Příkladně je dobrým zvykem, že každé pohostinské zařízení má vedoucího, aby mohlo prosperovat. Když má vedoucí nohy na kladkách, ustanovuje se obvykle zástupce.“

„Co potřebujete?“ otázala se podezřívavě. V duchu odhadovala, zda nepatřím k revizním orgánům.

„Nocleh.“

„Ten vám u nás nezařídí ani podnikový ředitel,“ povzdychla trpělivě. „Už jsem řekla, že…“

„Že zavoláte do sousedního motelu,“ nenechal jsem ji domluvit. „Spoléhám na vás, ale potřebuji něco navrch.“

„Okamžik, prosím,“ omluvila se a odběhla. Vrátila se za pár minut. „V Jezerní zátoce vám připraví lůžko.“

„Děkuji.“

„V recepci řekněte, že vás posílám. Jmenuji se Gitová. Neznala jsem vaše jméno.“

„Král,“ natáhl jsem k ní přes pult ruku. Trochu ji to zarazilo, ale nakonec mi ruku krátce stiskla. Byl jsem pro ni divný pták a nijak se s tím netajila. Už mě chtěla mít z krku.

„Kdy budete mít chvilku volna?“

Pohlédla na mě s malým pohoršením a otvírala ústa k příkré odpovědi. Zaskočil jsem ji.

„Přijel jsem služebně. Kriminálka. Až nebude kolem tolik zvědavých očí, prokáži se.“

„Promiňte,“ pronesla velice tiše a úsečně. Asi jsem v zárodku rozptýlil nějakou iluzi, chatrnou a těkavou jako stín kouře. „Myslela jsem, že jste obyčejný mluvka, přesvědčený o vlastní neodolatelnosti. Vystřídá se jich tady, to byste nevěřil. Můžete se laskavě obtěžovat do kanceláře?“

Obtěžoval jsem se.

U kalkulačky seděla drobná dívenka s útlými rameny a pihovatým obličejem, která jako by právě minulý měsíc přinesla domů maturitní vysvědčení a nevydrží, aby na ten kus papíru několikrát denně s potěšením nejukla.

„Soničko, vezměte to chvilku za mě,“ požádala Gitová sladce, až se počaly slétávat mouchy. Srdečnosti bylo v její větě méně než šafránu.

Dívka přikývla, uhladila si šaty a zmizela za marmeládově červenými dveřmi.

„Posaďte se,“ vyzvala mě Gitová a přisunula laminátové křesílko. „Třeba sem.“

Poslechl jsem a uvažoval, za co mě trestá. Seděl jsem už na horších předmětech, ale ne často a ne dlouho, abych přivykl.

„Tohle bývala obyčejná hospoda,“ hledal jsem výchozí pozici. „Nemám pravdu?“

„Máte. Už jste někdy v minulosti v Hojčicích byl?“ zeptala se s povinným zájmem, ale vzrušovalo ji to jako déšť sumce.

„Dnes jsem tady prvně. Restaurace patřila panu Solivarovi?“

„Nevím. Pracuji zde teprve druhým rokem. Nápis stejného znění zůstal nad zadním vchodem. Dokonce dvojjazyčný. Na tu zeď při rekonstrukci nezbyl čas nebo materiál.“

„Takže o rodině Solivarových nevíte nic.“

„Nic,“ přisvědčila.

„Potřebuji nahlédnout do knihy hostů,“ požádal jsem. „Hledám jednu dívku. Určité informace mě přiměly k cestě do Hojčic. Ve svých dedukcích se můžeme mýlit. Rád bych se přesvědčil.“

Zasršela ochotou. Zajímavé, jak na lidi zapůsobí použití množného čísla. Nebo si moji návštěvu vysvětlovala jinak a ulevilo se jí, když dostala vysvětlení.

„O kterou dobu se jedná?“

„Celé léto, počínaje osmadvacátým červnem.“

„Jméno té dívky mi nepovíte?“

„Raději bych se podíval sám,“ požádal jsem s omluvným gestem.

„Ovšem,“ pronesla maličko dotčeně.

Za chvíli jsem se přesvědčil, že cesta do Hojčic nebyla marná. Hana Solivarová se v motelu Hacienda ubytovala v pátek třetího července.

„Pokoj číslo sedmnáct je jednolůžkový?“

Přisvědčila a zamyšleně na mě pohlédla svýma smutnýma očima.

Četl jsem si v knize hostů. Třetího července se v motelu ubytoval ještě Stanislav Wohl z Kladna a známý komik s manželkou. Wohl bydlel v osmnáctce.

„Jedná se mi o Hanu Solivarovou,“ přiznal jsem.

„Myslela jsem si to, když jste se zajímal o bývalého majitele. Jména jsem si dala dohromady až dneska. Pamatuji se na tu dívku. Přijela s přítelem na motocyklu. Měli objednané dva jednolůžkové pokoje, ale…“

„Určité souvislosti chápu poměrně bystře,“ ujistil jsem ji. „Dobří hosté?“

„Bydleli u nás týden, když mi pokojská oznámila, že obývají pouze jeden pokoj. Pohovořila jsem si se slečnou a ušetřila jim peníze.“

„Jak spolu vycházeli?“

„Náramně. Moc jsem si jich ovšem nevšímala. Nebyl čas. V té době se vedoucímu stala nehoda. A potom, takových dvojic se kolem vyskytuje…“

„Stýkali se s někým?“

„Dělali dojem, že by si vystačili na lodi při cestě kolem světa, a kdyby ztroskotali na pustém ostrově, stal by se jim těsný za dvacet let. To víte, mládí,“ povzdychla trochu rezignovaně a rozhodně zbytečně. Tak stará zase nebyla.

„Utekla z domova?“ zajímala se.

„Nevrátila se v předpokládaném termínu,“ poopravil jsem její domněnku.

„Nedivím se. Byl to pohledný mládenec. Vysoký, ramenatý, opálený, prostě sympaťák. Děvče vypadalo živěji. Nervní typ, místo krve rtuť a oheň. Ne snad nějaká ztřeštěná a uchechtaná holka, ale hnulo s ní každé bafnutí výfuku dole na silnici. Jeho by vzrušilo jedině epicentrum zemětřesení. Mohu se ovšem mýlit. Život mě naučil, že nedokážu odhadovat lidi správně.“

„Jak na tom byli s penězi?“

„Dobře, pokud mohu posoudit,“ odpověděla bez váhání.

„V jejich věku bych je čekal spíš pod stanem nebo v levném kempu.“

„U nás platili devět set padesát korun,“ informovala mě pohotově. „Dělal granda a chtěl mi vnutit padesátikorunu spropitného. Divil se, když jsem odmítla.“

„Platili pouze za ubytování?“

„Ovšem.“

„Pronajímáte pokoje s plnou penzí nebo s polopenzí?“

„Nebereme hosty na hůl,“ usmála se. „Sezóna je kolem přehrady rušná, každý den to tady vypadá jako u snědeného krámu. Nemusíme ubytované hosty nutit, aby se u nás stravovali.“

„Kam odjeli?“

„Přesunuli se do Jezerní zátoky,“ potěšila mě odpovědí. „Několik dnů po jejich odjezdu jsem se šla podívat na závody plachetnic. Viděla jsem je vycházet z motelu. Na parkovišti stál jejich motocykl. Totiž, stejný motocykl, jaký měli oni. Stál tam ještě před dvěma dny.“ „Modrá jawa?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Správně. Ukradená?“

„Nemyslím,“ řekl jsem. „Proč změnili bydliště?“

„U nás neměli další pobyt zajištěný,“ odpověděla maličko upjatě. Neptal jsem se, jak si pomohli k ubytování v Jezerní zátoce.

„Mohu mluvit s pokojskou?“

„Zavolám ji,“ souhlasila Gitová a natáhla ruku po hranatém, hráškově zeleném přístroji. „To jste vy, Mařenko? Přijďte na chvíli do kanceláře.“

Mohlo jí být kolem padesáti, měla kulatý usměvavý obličej a na svých sto padesát centimetrů nejméně třicet kilogramů přes míru.

„Mařenko, soudruh je z Prahy a zajímá se o dvojici, kterou jsme počátkem července přestěhovali do společného pokoje,“ obstarala Gitová úvod. „Pamatujete?“

Mlčky přisvědčila a bojácně na mě pohlédla.

„Nevšimla jste si něčeho zvláštního? Třeba s kým se stýkali? Neměli návštěvu?“

„Měli se rádi,“ odpověděla ta dobrá duše s prostým úsměvem.

„Nehádali se?“

„Kdepak,“ odhalila neuvěřitelně bílé, pravidelné zuby.

„Kdepak hádat se, ti dva! Moc málo vycházeli z pokoje. Jeden z nich má asi cukrovku.“

„Jak jste na to přišla?“

„Při úklidu jsem zahlédla v pootevřené zásuvce nočního stolku injekční stříkačku. Také si každé ráno píchám inzulín.“

„Ampulky jste neviděla?“

„Myslíte injekce? Ne, ty jsem neviděla,“ odpověděla rozhodně. „Ptala jsem se mladého pána. Jenom se zasmál a prohodil nějaký vtip.“

Poděkoval jsem a vyprovodil ji ke dveřím. S Gitovou jsme ještě chvíli povídali o životě v motelu, o koupání v přehradě a o městě, ze kterého přišla a v němž jsem prožil pár měsíců vojenského života. Mělo tehdy sotva polovinu obyvatel. Neptal jsem se, proč odešla do hojčického vyhnanství. Každý máme životní havárie a důvody nemluvit o nich.

4

Jezerní zátoka byl zcela nový, účelně postavený objekt z betonu, skla a umělých hmot, obklopený rozsáhlým parkovištěm, kolem něhož nesměle rašila nedávno zasetá tráva. Na květinové terase, která sloužila jako letní restaurace, svítily pestré kopule slunečníků. Do údolíčka mezi zalesněnými stráněmi se vtisklo přírodní kino.

„Mám u vás zajištěný nocleh,“ řekl jsem slečně za leštěným pultem, na kterém stál bratříček hráškově zelené příšery z kanceláře motelu Hacienda.

„Vaše jméno, prosím,“ otázala se, aniž na mě pohlédla. Špičku jazyka ponechala na okamžik v koutku úst. Dodávalo to její tváři myslitelský výraz. Krásný důkaz, jak často zdání klame.

„Volala vám paní Gitová z Haciendy.“

Projevila drobet zájmu. Sekla po mě jedním okem. „Hned to bude, soudruhu.“

Byl jsem doma. Utěrka dala vale šňůře a rozběhla se za větrem. Několik minut cesty z Haciendy k Jezerní zátoce stačilo Gitové k telefonické informaci. „Znáte paní Gitovou?“ zeptala se zvědavě.

„Ano.“

„Už dlouho?“

„Nepříliš dlouho,“ řekl jsem s pohledem na hodinky. „Řekněme sto minut.“

„Pokud vás zajímá pan Wohl nebo slečna Solivarová, musím vás zklamat. Odcestovali šestého srpna.“

„Škoda,“ řekl jsem, protože čekala, že něco řeknu. A řekl jsem to lítostivě. Pohasla jiskřička naděje, že ty dva v Jezerní zátoce najdu.

„Odjeli autobusem.“

„Autobusem?“

„Autobusem,“ opakovala s vážnou tváří. Podobný výraz se nasazuje, když nějaký nevěřící Tomáš potřebuje dokázat, že je naše Země přece jenom kulatá. Sejmula dózický klíč připevněný k destičce z plexiskla, na které by pohodlně přistál vrtulník. Takovou zátěž žádný host v kapse neodnese. „Viděla jsem pana Wohla nastupovat.“

Zaznělo mi to jako umíráček, plačící daleko za dozrávajícími obilními lány.

„Jenom jeho?“ ujišťoval jsem se.

„Máte znát ten ruch kolem autobusů, které odjíždějí večer od přehrady! V tom se ztratí i Mastroianni. Slečna už mohla sedět uvnitř nebo jsem ji prostě přehlédla. Vy byste možná zase přehlédl pana Wohla,“ dodala celkem logicky.

„Kdy odjížděl?“

„Počkejte… Šestého odešli od nás z motelu. Snad to bylo osmého. Ruku do ohně na to nedám,“ pojišťovala se.

„Nesl zavazadlo?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Nechcete vědět také číslo jeho bot?“ zazubila se s přesvědčením, že se jí povedla světová anekdota.

„Číslo bot zjistím na vojenské správě, když bude třeba,“ odbyl jsem ji stroze. „O člověku se dá zjistit spousta věcí, jenom se ptát na správných místech.“

„Vyznáte se.“

„Jsou v okolí přehrady ještě jiná ubytovací zařízení kromě Haciendy a Jezerní zátoky?“

„Na druhé straně vody jsou dva kempy a nahoře v lese hotel Avion. Také v Jenišovicích je malý hotel,“ vypočítávala.

„Mohu si zatelefonovat do Prahy?“

„Dejte mi číslo. Spojím vám hovor do pokoje,“ projevila náramnou ochotu. Nestál jsem o to, aby nežádoucí uši sledovaly mé služební hovory.

„Počkám v restauraci. I policajt musí občas pamatovat na vlastní žaludek. Co si dneska dáte k večeři?“

Zamrkala nepříliš umně nalepenými řasami a sešpulila křiklavě natřená ústa. Paní Gitová jí mohla dávat lekce kosmetiky a společenského chování. „Čaj a suchary. Večer možná dvě deci bílého vína. Mám totiž volno.“ Aby zahladila spodní smysl svých slov, pronesených nepochybně zcela uvážlivě, zakryla si rukou ústa. Byla naplněna zvědavostí jako kotel parní lokomotivy párou při stokilometrové rychlosti.

„Ovšem,“ řekl jsem náramně korektním způsobem. Nebyla můj typ. I kdyby byla, těžko mi mohla prozradit něco, co jsem dosud nevěděl. Svěřila by se stejně, příliš zvědaví lidé neutají ani zápalku v krabičce. Svedl jsem rozhovor na gastronomickou půdu. „Představte si, že držíte týden hladovku. Co byste si dala k večeři?“

„Svíčkové řezy se šunkou a s vejci, opékané bramborové hranolky s přílohou, jako aperitiv koňak, potom zmrzlinový pohár se šlehačkou a ovocem, kávu, tři kusy ananasového dortu, dvě deci červeného vína a cigaretu.“

„Při vašem apetitu přestanete po druhém, dítěti přemýšlet o dietním jídelníčku,“ pronesl jsem zlomyslně a ukázal jejím zvědavým očím zadní stranu svého semišového saka. Vyprovázelo mě krátké zasmání.

„To číslo,“ ozvala se potom.

„Vidíte,“ řekl jsem. „Jste můj anděl strážný. Čekal bych na neobjednaný hovor.“

Povečeřel jsem podle jejího návodu. Místo ananasových dortů a vína jsem si objednal pivo. Při kávě mě číšník taktně vyvolal k telefonu. Také už dostal informace stran způsobu, jakým si na svoje večeře vydělávám. Měl spokojenou tvář člověka, kterému v životě všechno vychází. Dlouhé světlé vlasy se zaručeně umělými vlnami zakrývaly límec saka. Černý motýlek seděl pod hubeným krkem jako přišitý.

Nebyl z laciného kraje, ale to jsem zjistil až při placení. S podobným večerním hodováním bych nesměl snídat a vlastnit auto. Přesto bych musel držet každý pátek půst a chodit permanentně v montérkách.

Nadporučík Santar čekal, že zavolám. Proto poslal manželku s dcerami do kina a zůstal doma.

„V nemocnici jsem zjistil, že za Solivarovou jezdil v poslední době mladý muž na modré jawě. Motocykl měl pravděpodobně kladenskou poznávací značku. Solivarová dala k prvnímu červenci výpověď v zákonné lhůtě. Důvod neuvedla. Její kolegyně naznačovaly neshody s vrchní sestrou. Nemohl jsem ověřit, ta žena včera odletěla k moři. Mohou to být drby.“

„Shoduje se, Santare,“ řekl jsem. „Majitel motocyklu se jmenuje Stanislav Wohl. Šestého prosince oslaví sedmadvacáté narozeniny. K trvalému pobytu je přihlášený na Kladně. Adresa zní Rozdělov, Moskevská ulice. Číslo domu není v knize hostů uvedeno. Zdržoval se v Hojčicích od třetího července do šestého srpna. Samozřejmě se Solivarovou. Wohl byl viděn ještě osmého srpna, ale už bez motocyklu. Údajně odjel autobusem. Poslední informace není spolehlivá.“

„Mrknu na to,“ slíbil Santar. „Mám zavolat?“

„Až budete něco vědět,“ souhlasil jsem a pověděl mu o rozhovoru s pokojskou z Haciendy.

Vrátil jsem se k chladnoucí kávě. Číšník se pohyboval ladně mezi stoly a tlačil před sebou poniklovaný stoleček s aperitivy a tvrdým alkoholem. Mladičké servírky se dřely s platy, zaplněnými talíři. Když už jsem byl v utrácení, koupil jsem si od podnikavého mladíka balíček japonských cigaret značky Hi-Lite.

Pozdě v noci jsem uslyšel hlas nadporučíka Santara znovu.

„Něčeho se podržte, soudruhu kapitáne! Wohl prodal motocykl Janu Pivodovi z Hojčic. Převedení bylo řádně provedeno a příslušné poplatky uhrazeny v kolcích.“

„Co víte o Wohlovi?“

„Byl zaměstnán ve Spofě jako laborant. K prvnímu červnu rozvázal pracovní poměr.“

„Pozoruhodná shoda,“ řekl jsem bez překvapení. „Pokračujte, Santare!“

„V jarních měsících měl několik neomluvených absencí. Maturoval na chemické průmyslovce, potom absolvoval tři semestry medicíny. Rodiče zemřeli, bydlí u ovdovělé tety na Kladně. Adresu znáte. Často nejezdil na noc domů a přespával u kamaráda. Podle tety. Naštěstí má telefon. O žádném děvčeti neví. Wohl se na Kladně neukázal od června. A nyní pozor! V dubnu se namočil do valutových machinací. Vybruslil. Dělal to nadporučík Bulis. Vyžádám spis. Ještě k tvrzení pokojské, že měli v nočním stolku injekční stříkačku. Tonkovi i Wohlova teta popírají, že by byl jejich svěřenec diabetik. Ráno ověřím na zdravotnických střediscích.“

„Odvedl jste ohromný kus práce, Santare,“ řekl jsem uznale. „Dobrou noc.“

Odpověděl stejně. Nemohl tušit, že žádnou noc mít nebudu. Natož pokojnou. To jsem ovšem ještě netušil ani sám.

Pokoj vybavili vzdušným moderním nábytkem a nescházel ani koberec, celkově však působil tísnivě. Chvilku jsem uvažoval o příčině, abych přišel na jiné myšlenky. Bylo to patrně v tom, že kromě zrcadla nad umyvadlem a jedné skoby měl pokoj úplně holé zdi.

Oblékl jsem se a seběhl do recepce.

5

Slečna s umělými řasami se v hale nevyskytovala. Možná někde v ústraní zapíjela suchary neslazeným čajem. Nahradil ji holohlavý mužík, který by se na zápasnické žíněnce sotva vešel do nejlehčí váhové kategorie. Skla jeho brýlí měla nejméně šest dioptrií a kůže na obličeji se podobala vyschlému pergamenu. Šedivý knírek pod nosem vzbuzoval nepříjemné asociace ve vztahu k tisícileté říši.

„Bydlíte v Hojčicích?“ otázal jsem se.

Pohlédl na mě s udiveným výrazem a zamumlal něco naprosto nesrozumitelného.

„Prosím?“

„Zavolám dceru,“ natáhl ruku po telefonu.

Lehce jsem mu vytáhl sluchátko z tenkých kostnatých prstů a vrátil ho do vidlice. „Ptal jsem se, zda bydlíte v Hojčicích. Můžete mi odpovědět bez dceřiny pomoci.“

„Od narození,“ přisvědčil a znovu natáhl ruku po telefonu. „Zavolám dceru. Já nic nevím.“

„Nerušte ji. Rád bych si pohovořil s panem Pivodou. Bydlí v Hojčicích?“

„Bydlí,“ připustil a odtáhl ruku od přístroje, jeden spánek měl pro tu chvíli zůstat bez vyrušení, pokud se ještě nezabývala čajem a suchary.

„Znáte ho?“

„Co mu chcete?“ zaskočil mě otázkou.

„Potřebuji malou informaci.“

„O kom?“ projevil náramnou pohotovost. Přejel si ukazovákem po knírku a podezřívavě přimhouřil oči.

„Má prý na prodej párek papoušků.“

„V životě jsem papoušky neměl. Věnuji se chovu angorských králíků, pane,“ ohradil se s hrdostí úspěšného chovatele a vyrazil syčivý zvuk, jako když z konvice začne unikat pára. „Papoušci, cha!“

Ten Pivoda mi jako kupec modré jawy neseděl.

„Máte syna?“

„Tři,“ zvedl prsty jako k přísaze.

„Věřím vám,“ ujistil jsem ho. „Jeden z nich koupil nedávno motocykl.“

„Jawu?“

„Jawu.“

„Modrou?“

„Modrou,“ řekl jsem s trpělivosti sobě vlastní, ačkoli jsem měl už chvíli pocit, že vyletím z kůže.

„Nebyla kradená?“

„Nebyla kradená. Kde vašeho syna najdu?“

„Obsluhoval vás při večeři,“ odpověděl se zastřenou zlomyslností. „Dušan je hodný syn.“

„Nepochybuji o vašich slovech,“ řekl jsem a zamířil do restaurace. Byla prázdná jako koupaliště v listopadu. Aby ne, do půl jedné chybělo pět minut.

Mladý Pivoda sbíral ubrusy. Po celodenní dřině si to zasluhovaly. Černý motýlek už neseděl jako přišitý.

„Máme zavřeno,“ oslovil mě skoro prosebně. Asi toho měl dost stejně jako ubrusy a motýlek.

„Vidím. Kolik jste panu Wohlovi zaplatil za motocykl?“ zeptal jsem se bez úvodu. Nechtěl jsem mu poskytnout příliš mnoho času k úvahám o nutnosti mluvit pravdu.

„Tří tisíce. Mašina je skoro nová. Táhne jako čert,“ odpověděl nevzrušeně. Jenom na mě tázavě upřel oči.

„Výhodná koupě,“ řekl jsem.

„Neměl prachy. Vláčel s sebou tu vyšisovanou slečinku. Cigaretu vytáhla z pusy jenom při jídle, ale za každým soustem si dala pořádného šluka.“

„Kam Wohl odjel? Jsem mu dlužen peníze,“ řekl jsem. Neočekával jsem, že uvěří. Spoléhal jsem na jeho zvědavost, která mohla patřit k rodinné tradici.

„Nahoru do vsi. Sehnal jsem jim nocleh u jedné babky, mizerům. Kdybych věděl…“ Nedořekl, jenom zlostně stiskl rty.

„Co vám provedli?“

„Mně nic. Bábě zdrhnuli bez placení a ještě šlohli dvě prostěradla,“ pronesl pohoršeně. „To se přece nedělá.“

Trochu mě vyvedl z míry. Uznal jsem, že krádež prostěradel skutečně nepatří mezi zvyklosti slušných lidí.

„Měl peníze za motocykl,“ pokračoval.

„Proč se zdržovali v Hojčicích?“

„Líbilo se jim tady.“

„Nečekali na někoho?“

„Snad čekali. Možná na vás, když mu dlužíte,“ popíchl mě pohotově. „Ale myslím, že si jenom užívali. Musel být do té holky pořádně udělaný, když prodal i motocykl.“

„Vypadalo to tak?“

„Pískala slečinka,“ pronesl přesvědčivě. „Možná ji nechal pískat, pokud mu to vyhovovalo. Co já vím? Vypadal férově, a vyklubal se z něho grázl. Kdepak, pane, lidem se dneska nedá věřit.“

Připadal mi mladý na podobné pesimistické závěry. „Jak se jmenuje ta paní?“

„Nechvátalová. Nebude mít nepříjemnost? Je to stará babka.“

„Najdu její dům?“ nechal jsem dotaz bez povšimnutí.

„Hned za kapličkou. Modré stavení s červenou střechou. Rezavý drátěný plot vpředu a dřevěný kolem zahrady. Tam stojí starý altán. V létě ho pronajímá za pár šupů.“

„Ráno se za paní Nechvátalovou podívám,“ řekl jsem a nabídl mu cigaretu.

„Nekouřím, dost se nadýchám kouře tady. Za chvilku pojedu domů. Vezmu vás,“ nabídl ochotně služby modré jawy.

„Není trochu pozdě?“

„Když bude myslet, že jste zákazník…“

„Sloužíte celý den?“

„Zítra mám volno. Slouží brácha.“

„Jezerní zátoka je trochu rodinný podnik, že?“

„O personál je bída. Zejména v sezóně. Máma dělá u benzínového čerpadla a benjamínek naší rodiny je kuchařem. V létě sloužíme do roztrhání těla. Holkám kasu svěřit nemůžeme. Sestra se střídá s tátou v recepci. Na víc už mu nohy nestačí.“

Svezl jsem se na modré jawě. Silnička se vinula vzhůru do kopců a Pivoda řídil s bravurou závodního jezdce, ještě horší to bylo, když se silnička stočila dolů k vesnici. Uvažoval jsem, zda mě neveze potencionální sebevrah. S ulehčením jsem mu poděkoval za svezení.

Nechvátalová ještě dřímala před zapnutým televizorem. Prázdná obrazovka mihotavě zářila. Na vrcholku kulaté hlavy trčel malý šedivý drdůlek, jaký s oblibou maloval Josef Lada. Ve vrásčitém obličeji svítily chtivé, pichlavé oči, postrádající obočí. Řekl jsem, že mě posílá Pivoda, a neřekl jsem který. Neptala se. Pivodové pro ni zřejmě byli důvěryhodní lidé. Určitě až do maléru s prostěradly. Skoro bych věřil, že brali provizi z dohozených nocležníků.

„Dneska tady zrovna nikoho nemám, ale mohl jste se objevit dřív,“ řekla tenkým skřípavým hlasem a vedla mě temnou zahradou k altánu. Proti Haciendě a Jezerní zátoce to byl veliký skok dolů.

Základní vybavení tvořily dvě starodávné postele, hodící se k sobě jako mléko a oranžáda, nízký noční stolek s prasklou mramorovou deskou, otlučené plechové umyvadlo, laciná a notně ušmudlaná záclona na maličkém okně, stahovací lampa se zeleným stínidlem a zašlý svatý obrázek, ze kterého vystupovali zřetelně jenom dovádiví nahatí andělíčci.

„Platí se předem,“ pronesla výbojně.

„Jste opatrná.“

„Nedávno mi zmizeli bez placení dva cumplochové i s prostěradly. Patřily ještě k výbavě, pane,“ pronesla rozzlobeně a nastavila dlaň. „Patnáct korun.“

Ať žije turistický ruch, pomyslel jsem si, nahlas jsem však řekl něco jiného. „Darebáci! Hlásila jste to na VB?“

„Nejsem na hlavu padlá! Hned by se zajímali. Někdo mi říkal, že se to nesmí, nechat přespat ubožáky bez střechy nad hlavou.“

Odpočítal jsem tři pětikoruny. Pečlivě je obrátila v prstech, jako by chovala podezření, že jsou falešné.

„Večeřel jste?“ zvítězil v ní obchodní duch. „Usmažila bych vám vajíčka.“

„Večeřel,“ zastal jsem se vlastní peněženky. S přihlédnutím k volné tvorbě cen mohla mít Nechvátalová solidní obrat.

Opustila mě.

Počkal jsem, až bouchly domovní dveře, a pustil jsem se do prohlídky altánu. Byl jsem hotov jedna dvě. Noční stolek byl prázdný až na ztvrdlý skrojek chleba, na kterém už prokazatelně pracoval myší chrup. Nečekal jsem, že něco najdu. Po Wohlovi a Solivarové jistě v altánu nocovala řada lidí.

Noc byla teplá a vlahá. Borovice hýřily pryskyřičnou vůní a vysoká obloha hvězdami. Když jsem došel k Jezerní zátoce, nad protějším břehem začínalo svítat. Na silnici rachotil traktor, podle břehu se ploužila parta odrásaných trampů s rozladěnou kytarou a ospalýma očima. Někde v dálce houkala lokomotiva na pozdrav všem flamendrům.

Nespal jsem ani hodinu, když mě vzbudil povyk před motelem. Vzrušené hlasy se o něčem dohadovaly. Vyhlédl jsem z otevřeného okna, kterým vnikal do pokoje ranní chlad.

„Brnknu na okrsek,“ slyšel jsem hlas Pivody seniora.

Rychle jsem vyměnil pyžamo za košili a kalhoty, sandály jsem obul naboso a vyběhl před motel. Z oken vyhlížely rozcuchané hlavy.

„Jako na zavolanou,“ uvítal mě Pivoda a rozčilení činilo jeho obličej ještě špičatějším. Oči bez brýlí byly trochu zamžené. Mlhu způsobil alkohol, který by z něho byl cítit i přes Niagarské vodopády. „Na vás jsem si nevzpomněl.“

„Stalo se něco?“

„Utopenec.“

Nic pro mne, ale šel jsem se podívat. Nebyla to zvědavost, co mě pudilo k vodě. Snad intuice, kdybych na ni, stoprocentně věřil. U můstku se shromáždilo pár lidí. Trampové v khaki bundách, odolně přežívajících mnohaleté útrapy, se shlukli kousek stranou, jejich tváře postrádaly obvyklý prázdný, znuděný, vševědoucí výraz.

Delší pobyt ve vodě tělo ošklivě poznamenal. Na obličej přilepila voda dlouhé vlasy v celých pramenech. Jejich barvu jsem nedokázal definovat. Na temeni hlavy už byla vlasová pokrývka silně narušená. Lehká vlna dorazila ke břehu, přehoupla se přes obličej, pohnula vlasy.

Vzalo mi to dech. Asi jsem trochu pobledl, protože muž v lodičce učinil pohyb, jako by mě chtěl zachytit.

„Není vám dobře?“ zeptal se netečným tónem. „Měl jste zůstat v posteli, člověče. Utopená dívka není nic pro zvědavce se slabými nervy.“

„Vám nevadí?“

„Jednak jsem ji vylovil, a jednak jsem doktor,“ odsekl.

„V pořádku, doktore,“ řekl jsem sklesle. „Jsem kapitán Král z kriminální služby a nějakou tu mrtvolu jsem viděl také. Často vypadaly hůř než tahle ubožačka.“

„Vy ji znáte,“ dovtípil se.

„Vím, jak se jmenovala. Živou jsem ji nikdy neviděl. Nosím u sebe několik jejích fotografií. Náhodička, že jste ji objevil právě dneska.“

„Snad mi to nevyčítáte?“ podal mi ruku. „Doktor Rymon.“

„Tak jsem to nemyslel,“ uklidňoval jsem ho.

„Letos se v přehradě ještě nikdo neutopil,“ breptal Pivoda a nervózně si hladil knírek.

„Poznáváte ji?“ obrátil jsem se k němu.

„Poznávám, to víte, že poznávám,“ povzdychl. „Taková hezká holka. Moc podobná si není.“

Doktor Rymon svlékl gumový plášť a přikryl jím nahé tělo. „Nikdo se neutopil! Tohle děvče sem přinesla voda z kopců?“

„No jo,“ povzdychl Pivoda znovu. „To jsou věci! Vždyť nikdo nic nehlásil.“

Vytáhl jsem krabičku Hi-Lite a nabídl doktorovi. Přidržel mi zapalovač a uznale pokýval hlavou. „Je vidět, že jste z Prahy. Tak dobrou cigaretu jsem už dávno nekouřil.“

„To bude chladem a tou utopenou,“ řekl jsem. „Cigarety jsem koupil v Jezerní zátoce.“

„Znám jenom exteriér,“ přiznal s pokrčením ramen.

Za okamžik rozechvělo jitřní ticho vzdálené hřmění naftového motoru a na hladině se objevil člun.

„Nadporučík Holan,“ představil se svalnatý vodní vlk s dobrosrdečnou tváří. Byl jenom v košili, ale nezdálo se, že by pociťoval chlad. Trampové se rychle rozprchli, když je přejel pronikavým pohledem. „Buďte zdráv, doktore. Dneska jste neměl dobrý lov.“

Doktor Rymon udělal neurčité gesto. Ze všeho nejvíce v něm bylo profesionálního fatalismu.

„Vy jste kdo?“ stal jsem se terčem jeho pozorností. Uniklo mu, že se mi představil.

Řekl jsem mu to.

Stiskl mi ruku jako kovářské kleště.

„Zúčastníte se vyšetřováni?“

„Pojedu po vlastní koleji. Rád bych ovšem znal výsledky,“ řekl jsem. „Doktore, troufáte si odhadnout, jak dlouho leželo tělo ve vodě?“

„Snad čtrnáct dní,“ odpověděl doktor Rymon po krátké úvaze. „Raději počkejte na vyjádření patologa. Jsem obyčejný obvodní lékař a nemám dostatečné zkušenosti. Jak jste říkal, že se jmenovala? Solivarová? To jméno znám. Jeden Solivar měl blízko odtud hospodu. Přestavěli ji na motel. Hacienda, všiml jste si?“

„Mluvil jsem s paní Gitovou.“

„Solivar byl inteligentní chlapík. Živnost bral jako dědičné zatížení.“

„Vylovil jste jeho neteř,“ řekl jsem.

6

Kolem přehrady už zase pulsoval normální provoz. Na pláži se objevili první rekreanti, hladinu čeřily nejrůznější druhy plavidel od gumových nafukovacích člunů až k motorovým lodím a pyšným plachetnicím s neméně pyšnými majiteli.

Hana Solivarová nastoupila poslední cestu k hlavnímu městu. Doktor Rymon s nadporučíkem Holanem uvažovali o spodních proudech a vlivu přítoků, počítali, usuzovali, hádali.

„Solivarová se mohla do vody dostat už mrtvá,“ poznamenal jsem, když na okamžik zmlkli.

Udiveně na mě pohlédli.

„Máte konkrétní důvody k podobnému tvrzení, nebo střílíte od boku?“ zajímal se nadporučík Holan.

„Napadlo mě to,“ řekl jsem. „Připusťme, že vycházím z určitých informací. Jsou však neověřené a možná nepřesné.“

„Nasadil jste brouka do hlavy nám, nebo sobě?“ zatvářil se doktor Rymon pochybovačně. „Budeme o tom uvažovat. Pokud o to stojíte. Potřebujeme čas.“

„Máte ho mít,“ řekl jsem a rozjel se nahoru do vesnice. Nechvátalová se motala na dvorku mezi slepicemi. Uvítala mě káravým pohledem.

„Vy jste vůbec nespal!“

„Spaní mi zkazil doktor Rymon,“ řekl jsem. „Kdy u vás nocovali ti dva, kteří vám odnesli prostěradla?“

„Zmizeli… počkejte… V neděli! Přišla jsem z kostela,“ sondovala namáhavě v paměti.

Porovnával jsem si v hlavě kalendář. Vycházelo to na chlup.

„Z šestého na sedmého?“

„Možná,“ připustila váhavě. „Určitě byla neděle, jednu noc tady spali a druhou se ztratili i s prostěradly.“

„Měli zavazadla?“

„On měl velkou tašku. Černou. Se zipem.“

„Koženou?“

„Kdopak to dneska pozná? Slečinka měla stejnou, ale menší. A ještě kabelu s třepením na dlouhém řemenu. Vypadala jako malý pytel.“

Ukázal jsem Nechvátalové snímky Hany Solivarové.

„To je ona! Říkal jí Haninko. Vy je hledáte? Kdybyste se s nimi sešel, ať mi pošlou…“

„Nepošlou,“ vzal jsem jí naději a zaplašil slepici, která se mi motala pod nohama. „Slečnu dnes vylovil doktor Rymon z přehrady.“

„Chudák pan doktor,“ pokřižovala se, jinak na ni zlá zpráva nezapůsobila. „Ten darebák!“

„Myslíte pana doktora?“ řekl jsem v očekávání, že vysloví Wohlovo jméno. Měl bych jistotu, že Solivarová nenocovala v altánu s jiným společníkem.

„Co vás nemá! Myslím toho mladíka.“

Neříkal jsem nic. Třeba měla pravdu. Pomalu jí začínalo docházet něco jiného.

„Kdopak vy jste?“ vyhrkla nepřátelsky.

„Kapitán Král z kriminálky,“ ukázal jsem služební průkaz, aby mezi námi bylo konečně jasno.

Pokřižovala se dvakrát. „Detektiv?“

„Dříve se to tak říkalo,“ souhlasil jsem.

„Abych neměla mrzutosti! Altán půjčuji jenom z dobroty srdce! Těch patnáct korun vám samozřejmé vrátím, stejně jste tady nespal.“

„Peníze jsou vaše. A dobrotu srdce zatím omezte,“ použil jsem její terminologie. „Někdo se tady staví. Mohu se porozhlédnout kolem?“

Přisvědčila a zmizela ve stavení. Za oknem jsem viděl její obličej. Sledovala každé moje hnutí. Zamířil jsem k altánu. Ve dne působil ještě odpudivěji než za tmy. Pečlivě jsem prohlížel dřevěné stěny. Stopu po střele jsem nenašel. Solivarova pistole mi nešla z hlavy. Střelnou ránu ovšem nenašel ani doktor Rymon na těle Solivarové.

Prošel jsem zarostlou zahradou. V zadní části nebyl laťkový plot kompaktní. Prolezl jsem širokou mezerou a zamířil k lesu. Obešel jsem lán pšenice a vlevo pod sebou zahlédl střechu Jezerní zátoky a lesklou hladinu. Blyštěla se jako vypulírované zrcadlo a rychle po ní pluly načechrané mraky. Chvíli jsem postál na skalním převisu. Po obou stranách klesaly k vodě zatravněné srázy. Za jiných okolností by to byla hezká procházka. Znám už celou řadu míst na mapě republiky, kde by se dala prožít příjemná dovolená. K většině se vztahují nepěkné vzpomínky. To je rub naší práce.

Pustil jsem se do obtížného sestupu. Klouzal jsem po mechu mezi divoce rostoucími břízami a balvany. Vedla mezi nimi sotva znatelná stezka.

Břehy přehrady zaplnili naháči. V plavkách nelze rozeznat mohovitého od šnolery. Toho dne se měli jedni i druzí co ohánět, aby se zbavili dotěrných komárů. Útočili v hejnech jako neúprosné roje stíhaček.

Nadporučík Holan s doktorem Rymonem na něco přišli. Nechtěl jsem je zklamat ani mystifikovat, proto jsem trpělivě naslouchal. Než jsem se dověděl konečný rezultát, zaskočil mě doktor Rymon otázkou.

„Kdy zemřela?“

„To se ptáte vy mě?“

„Něco jste zjistil,“ usmál se. „Svěřte se.“

„S největší pravděpodobností v noci ze sedmého na osmý srpen,“ řekl jsem. „Od té doby ji nikdo neviděl.“

„Souhlasí. Posledně pršelo čtvrtého. I ta předvčerejší bouře se Hojčicím jako zázrakem vyhnula. Vidíte tu skálu?“ ukázal na převis, z něhož jsem před krátkou dobou sestoupil. „Pravděpodobně spadla z převisu.“

„Bydlela ve vsi u paní Nechvátalové. Sedmého zmizela i se svým přítelem a s dvěma prostěradly. Jaká je pod převisem hloubka?“

„Třicet metrů,“ odpověděl nadporučík Holan. „Teď možná míň. Stav vody je dva metry pod normálem.“

„Myslíte, že by se dalo něco najít?“ zeptal se doktor Rymon. „Dělám sportovní potápění. Zkusím to.“

„Zmizela její zavazadla. Jenomže, doktore, na tu práci potřebuji profesionála,“ řekl jsem se snahou nedotknout se jeho sportovní cti. „Předpis je předpis.“

„Stejně bych vás do takové hloubky nepustil, doktore,“ ozval se rozhodně nadporučík Holan.

„Jaké dno je pod převisem?“

„Kámen,“ řekl nadporučík. „Sloužil jsem tady už před stavbou přehrady. Jenomže dole jsou spodní proudy a na skále se mohla usadit vrstva písku nebo bahna.“

„Toho bude málo,“ poznamenal doktor Rymon zamyšleně. „Kolísání hladiny ovlivňuje teplotu vody a obsah kyslíku. Proti původním předpokladům se nevytvořily travnaté a bahnité břehy ani v klidnějších zátočinách. Množí se candáti a okouni, zatímco kaprů a štik ubývá. Potápěč nebude mít obtížnou práci. Dno je poměrné čitelné.“

7

Pivodová už zase měla službu a nepříliš zručně upravené umělé řasy. Sladkokysele se usmála, když jsem se u ní zastavil.

„Moc jste se na dnešek nevyspal,“ pravila mazaně a zvědavostí šilhala.

„To se mi občas stává.“

„Vy jste ji znal?“

„Koho?“

„Tu utopenou!“

„Někdo říkal, že jsem ji znal?“

Zatvářila se dotčeně. „Táta! Byl u toho, když ji doktor Rymon přitáhl ke břehu.“

„Ach ano, vzpomínám si. Rád bych zaplatil za nocleh.“ Vyrovnal jsem účet.

„Zastavte se, až vás povede cesta kolem,“ nabízela služby. „Nějaké lůžko najdeme vždycky.“

„Beru,“ řekl jsem. „Snad nastane příznivější konstelace hvězd.“

„Věříte na hvězdy?“

„Vy ano?“

„Na hvězdy nevěřím, ale jednou jsem byla u kartářky. Čistě z hecu,“ rozpovídala se. „Slibovala, že se brzo a dobře vdám a spát budu na matraci ze stokorun. Vidíte, nic! Je mi pětadvacet, to je na venkově pro svobodnou dívku vysoký věk. A zlatý rytíř nikde.“

„Sliby chyby,“ pokýval jsem vážně hlavou. Rytíř nikde, protože se příliš upnula na zlaté tele. „Rád bych nahlédl do knihy hostů.“

Chtěla se zeptat na důvod, ale došlo jí, že znám pro chvíle odpočinku lepší čtení. Podala mi ji bez jediného slova. Opsal jsem si jména všech návštěvníků, kteří v motelu pobývali ve stejné době jako Wohl a Solivarová. Štěstí že hromadné návštěvy evidovali zvlášť. Pozorovala mě a nudila se.

„Můžete přijet i s rodinou,“ přišla na další nápad.

„Žádnou nemám,“ přiznal jsem. „Jenom docela maličkého, roztomilého, asi třímetrového kajmana. Jmenuje se Benjamin. Po strýcovi. Žije ve vaně a miluje koňský salám, čaj a suchary. Kajmana ubytujete také?“

„Obávám se, že by hosté měli námitky. Jistě by se mu dařilo v přehradě. Takové vody kolem, hotový kajmaní ráj.“

„Vidím situaci stejně,“ souhlasil jsem, poděkoval za ochotu a zamířil k parkovišti. Pivodové starší jsem dal vydělat na benzínu a zamířil k Haciendě.

Gitová obsluhovala početné hosty denního baru. Střelila po mně očima a za pár vteřin přitančila v dobře střižených, přiléhavých šatech pastelově modré barvy. Přímo obláček. Řekněme raději oblak.

„Čekala jsem, že se objevíte. Zase kofolu?“

„Zase knihu hostů.“

„Požádejte v kanceláři Soňu.“

Požádal jsem Soňu.

Sledovala mě při opisování jmen. „Hodím vám to do stroje,“ nabídla ochotně. „Bude to rychlejší.“

„Máte vlastní práce nad hlavu,“ řekl jsem.

„Není to tak zlé. Prý našli nějakou utopenou dívku,“ zkoušela vytěžit informaci přímo u pramene. Telefonní spojení mezi Jezerní zátokou a Haciendou nepochybně pracovalo bezvadně.

„Našli. Nebyla o mnoho starší než vy.“

„Byla ve vodě dlouho?“

„Dlouho,“ řekl jsem stroze.

„Promiňte,“ špitla maličko zahanbeně, sklopila nevýrazné oči a začala o závod bušit do psacího stroje, jako by ji platili od rámusu.

„Jste zdejší?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. Maličkost k maličkosti a mohu se něco dovědět.

Řekla mi, odkud pochází. Do Haciendy dostala umístěnku po absolvování hotelové školy. Gitová z ní udělala kancelářskou sílu. S málo sebekritickou pýchou mládí byla přesvědčena, že je předurčena k vedení brněnského Internacionálu. Přinejmenším.

„Vaše rodiště trochu znám,“ prohodil jsem. „Tři sta dnů v roce tam prší a v ostatních dnech padá sníh.“

„V červenci bývá jeden den jasno,“ odpověděla pohotově. „Jak jste se v jezerní zátoce vyspal?“

Kdekdo si dělá starosti o moje spaní. A já spánek šidím a šidím.

„Do růžova,“ zalhal jsem. „Skončeno. S díky vracím.“

Gitová mě dohonila u vozu.

„Na něco jsem si vzpomněla,“ pronesla ostýchavě a nervózně otáčela prstenem s velkým kamenem. Vypadal jako pravý. Možná to byl opál. Předchozího dne žádný prsten neměla.

„Nechcete se posadit do vozu?“ řekl jsem, abychom nestáli uprostřed parkoviště.

„Musím běžet zpátky. Jednou s nimi seděl u stolu nějaký člověk. Takový unavený obličej, jakých vidíte sedmkrát v týdnu dvanáct do tuctu, ale ne u nás v Haciendě. Tady jsou především rekreanti. Měla jsem dojem, že se znají. Dokonce mám pocit, že si se slečnou Solivarovou tykal.“

„Pokuste se o popis,“ požádal jsem. „Hrozně by mi pomohlo, kdyby to byl člověk, kterého myslím. Dnes ráno totiž vylovil doktor Rymon Solivarovou z přehrady.“

„Něco jsem zaslechla,“ připustila a krátce, zpytavě na mě pohlédla. „Jak vypadal… Štíhlý, asi sto osmdesát centimetrů vysoký, myslím, že si přibarvoval vlasy. Nápadně tenké rty. Řekla bych, že vypadal jako hudebník. Jednou jsem viděla ve filmu džezového saxofonistu. Měl přesně stejný výraz.“

„Máte úžasný pozorovací talent,“ řekl jsem potěšeně. „Kdy jste je viděla?“

„Přesné datum vám neřeknu. Rozhodně už bydleli v Jezerní zátoce. Patrně zašli pouze náhodou. Možná měli s tím člověkem schůzku. Tvrdit to nemohu. Společně nepřišli. Je to váš člověk?“

„Mohl by to být on,“ řekl jsem a podal Gitové ruku. Lehce ji stiskla a vykouzlila skoro důvěrný úsměv. Jenom v očích měla stále záclonku smutku. Neptal jsem se, proč přišla s tou informací teprve v době, kdy se rozkřikla zpráva o smrti Solivarové. „Hodně jste mi pomohla. Až budu mít cestu, stavím se na kofolu.“

„S ledem. Budu si to pamatovat,“ odpověděla konvenčně. Záblesk intimity se rozplynul jako kostka cukru v kávě. Napadlo mě, že byl možná jenom součástí řemeslné fasády, ale mohl jsem jí křivdit. Přál bych si, abych jí křivdil.

Polovinu zpáteční cesty jsem měl zelenou, dokonce i závory na železničních přejezdech mě zdravily vztyčenými žerděmi. Potom se flat začal plazit třicítkou a před Prahou se změnil v pěšáka týraného přískoky. Deset kilometrů jsem trčel za dýmajícím kamiónem s vlekem. Jeho řidič měl upřímnou snahu pustit mě dopředu, nikdy to však nevyšlo.

Poprvé v životě jsem omdlel, když jsem jako student musel přihlížet práci prosektora. Podruhé jsem dbal rady starších a zkušenějších. Dvojitá režná mě udržela na nohou. Nikdy ale nejdu na prosekturu s příjemnými pocity. Už to pusté, nevlídné, lidmi opuštěné zátiší mezi nemocničními budovami skličuje a navozuje pochmurnou atmosféru.

Doktor Dont byl zkušený patolog a často jsem na něm požadoval zdánlivě nemožné věci. Věda mě téměř vždycky zaskočila. Pověděla více, než jsem čekal.

Zaznamenal mě pohledem a pokračoval v práci. Krátkými, úsečnými větami komentoval jednotlivá zjištění. Spolupracovala s ním mladá lékařka, jejíž obličej mi i přes roušku na ústech připadal povědomý. Pár minut jsem o tom uvažoval, než se mi rozbřesklo. Bydlela v sousední ulici a občas jsme se potkávali. Chodila se dvěma malými dětmi. Děti se obvykle ptávají rodičů, co celý den dělali. Jak odpovídá svým dětem? A co bych jim mohl říkat já?

Šel jsem si zakouřit na čerstvé povětří. Kolem dřevěné lavičky hravě a spokojeně poskakovali vrabčáci. Na rozpraskané borovici pobíhala černá veverka a zvědavě po mně pokukovala.

„Čeká vás doktor Dont,“ zavolala z okna mladá lékařka a se zájmem mě sledovala. Nesloužila na prosektuře dlouho a přítomnost člověka od kriminálky ji ještě vzrušovala. Rozhodně víc než přítomnost mrtvých.

Míchal stříbrnou lžičkou kávu v otlučeném šálku. „Budete se ptát, nebo mám povolený monolog?“

„Povídejte. Zeptám se, když začnu tápat.“

„Bude to lepší,“ souhlasil potěšeně. „Tělo bylo vystaveno působení vody od poloviny minulého měsíce. Zdůvodnění si přečtete. Maximální hranicí jsou tři týdny.“

„Souhlasí,“ řekl jsem.

„Domluvili jsme se na monologu. A nyní si podržte klobouk, vážený soudruhu kapitáne. Pojedeme z kopce. Ta dívenka neutonula. Tělo se dostalo do vody asi hodinu po klinické smrti. Především se rozlučte s myšlenkou, že případ uzavřete jedna dvě nebo odložíte ad acta. Žádná nešťastná náhoda, i když nemohu posloužit důkazem o cizím zavinění. Zajímal jste se, zda nebyla diabetická. Tedy — nebyla. Celkový zdravotní stav dobrý. Smrt zavinila vysoká dávka drogy. Předávkování. Nemohu vyloučit alergii, ta je ovšem velmi vzácná. Prostě fetovala a přehnala to. Dostal jsem už výsledek chemické expertizy. Heroin.“

„Heroin?“

„Přibližně dvojnásobná dávka. Vpichy jsem v pokožce nenašel, voda udělala svoje. Čtrnáct dnů je čtrnáct dnů. Možná tři týdny, jak jsme si řekli. Na těle jsem zjistil…“

„Nemohou se experti mýlit?“ ujišťoval jsem se.

„Mohou,“ přisvědčil doktor Dont. „V tomto případě však není o jejich práci pochyb. Věřte jim na slovo.“

„Kategorické vyjádření expertů mi komplikuje práci,“ řekl jsem posmutněle.

„Na těle jsem zjistil spousty oděrek způsobených po smrti,“ pokračoval doktor Dont. „Případné rány způsobené ještě za života jsou proto nezjistitelné. Gravidní nebyla. Pro každý případ jsme sejmuli otisky prstů. Nevím, jak dalece budou použitelné, ale měly by být. Dali jsme si záležet. Pokud je budete potřebovat. A ještě maličkost. Vzhledem k věku nadměrně holdovala nikotinu.“

„To jsem slyšel,“ řekl jsem. „Střelnou ránu jste nenašel?“

„Ale, ale,“ zasmál se mým slovům jako povedenému vtipu. „Střelnou ránu bych přece nepřehlédl!“

„Ukradla otci pistoli,“ vysvětlil jsem, abych nevypadal jako hlupák. „Někde bychom o ni měli zavadit. Kdy dostanu pitevní protokol, doktore?“

„Co nejdřív.“ řekl a rozpačitě na mě pohlédl. „Dneska spěchám domů. Slíbil jsem manželce, že půjdeme do divadla. Stačí během zítřka?“

„Naprosto.“

8

Nadporučík Santar shromáždil hrst informací, ale dohromady nestály za řeč, ačkoli daly hodně běhání.

Domovní prohlídka u tety Stanislava Wohla byla formalitou, od které jsme pozitivní výsledek neočekávali a také jsme se ho nedočkali.

„Našel jsem fešáka, který se před časem se Solivarovou rozešel,“ poznamenal Santar suše. „Přijde ve tři hodiny. Vzhledem k tomu heroinu jsem jeho návštěvu považoval za nutnou.“

„Dobře jste udělal, Santare,“ řekl jsem. „Co jste zjistil o Wohlovi?“

„Ve Spofě celkem oblíbený, řečeno literou posudkovou. S nikým se důvěrně nepřátelil. Měl hodně telefonických hovorů mimo podnik. Nějakou tu absenci zřejmě brali sportovně. V odchodu mu ovšem nijak nebránili.“

„Proč přerušil studium medicíny?“

„Na fakultě se vyskytoval jako občasný host.“

„Tonková má bratra. Bydlí v Brně. Něco jako expert přes subdodávky pro stavbu metra. Nepředstavil se nebo jsem jeho jméno přeslechl. Situace se vykrystalizovala tak, že bychom jeho jméno znát měli. Byl totiž viděn se Solivarovou a s Wohlem v Hojčicích. Nezmínil se o tom, když jsme se u Tonků setkali. Proto s ním potřebuji ztratit pár slov. Bude to sršatý chasník.“

„Kdy potřebujete ztratit těch pár slov?“ otázal se Santar konstruktivně.

„Brzy. To znamená okamžitě, aby nám neujel zpátky na Moravu. Rozhodně dřív, než se k jeho sluchu dostane zpráva o neteřině smrti. Pokud o ní neví už dávno. Také bychom potřebovali jeho fotografii. V Hojčicích pracuje v motelu Hacienda paní Gitová. Měla by potvrdit, že jdeme po správné pěšině.“

„Zařídím,“ slíbil Santar.

„Podal někdo zprávu Solivarovi?“

Santar zamrkal, přitlačil si starodávné brýle k nosu a usmál se způsobem, který obsahoval víno i vodu. „Právě před chvílí jsem za Solivarem poslal podporučíka doktora Helda.“

„U Tonků se zastaví také?“

„K Tonkům zajde potom.“

„Jak se Held tvářil?“

„Neřekl nic. Myslel si, že nestudoval práva, abychom z něho dělali poslíčka. Přišel na kriminálku s perspektivou prostorné kanceláře s klimatizací, sekretářkou, deseti muži k ruce a spisem Vranská, který konečně vyřadí ze seznamu nevyřešených případů.“

„Všichni jsme začínali,“ řekl jsem konejšivě. Spadl mi kámen ze srdce. Obával jsem se, že to zase zůstane na mně. Nechal jsem si to pro sebe, ačkoli jsem Helda nepokládal za nejvhodnějšího muže pro ten úkol.

Bývalý přítel Hany Solivarové se dostavil přesně ve tři. Pohled na něj byl poněkud šokující. Tvář s plnovousem jako kanadský dřevorubec za dlouhé zimy, černé vlasy na ramena, špinavé montérky a těžkopádné pohyby. Oči pod srostlým obočím vypadaly bystře. Pozdravil a položil na stůl předvolání. Jen pracně jsem si dokázal představit, že za rok nastoupí životní dráhu s titulem doktora medicíny. Poznamenal jsem si osobní data podle občanského průkazu. Úpěnlivě volala po výměně.

„Znáte Hanu Solivarovou, pane Kalte?“

Řekl, že ano. Klidně, vyčkávavě.

„Co mi o ní povíte?“

„Proč bych vám měl o Haně něco říkat?“

„Protože se ptám,“ zachoval jsem klid a vlídnou tvář.

„Má malér?“

„Pořádný. Větší už mít nemohla,“ vzbudil jsem jeho zájem.

„Chodil jsem s ní. Dlouho. Poměrně dlouho,“ opravil se. „Někdy v dubnu jsme se rozešli. Vzorek bez ceny.“

„Nepozval jsem vás k procvičování vtipné konverzace,“ upozornil jsem ho. „Chápu a uznávám vaše ohledy, vy však musíte respektovat vyšetřování. Máme závažné důvody, proč jsme vyplnili předvolání s vaším jménem.“

„Náhodou jsem Hanu seznámil s jedním zběhlým medikem. Potom se spolu začali vyskytovat stále častěji. Mě už unavovala. Zpočátku vypadala zajímavě, ale nebyla příliš inteligentní. Okruh možných námětů se rychle zúžil na minimum. Taková latentní inteligence, jestli mi rozumíte.“

Nerozuměl jsem a nechal jsem si to vysvětlit. Povídal asi čtvrt hodiny, byl to však promarněný čas. Můj i jeho. Brigádničil v autoopravně a mezi řečí mi nabídl, že se případně přednostně mrkne na můj vůz. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to byla formální nabídka bez postranních úmyslů.

Když odcházel, střetl se s nadporučíkem Santarem. Doprovázel subdodavatele pro metro. Kaltovou tváří se mihlo překvapení, ale pohlédli na sebe jako cizí lidé. Pozdravil jsem se s novým hostem a vyšel na chodbu.

Kalt kulhal ke schodům.

„Pane Kalte! Ještě okamžik.“

Zastavil se.

„Znáte toho pána?“

„Oba,“ připustil po kratičkém zaváhání.

„Nadporučíka Santara nemyslím,“ upřesnil jsem dotaz.

„Viděl jsem ho na fotografii. S Hanou. Říkala, že je to její strýc,“ sděloval neochotně. „Mohu se mýlit, ale mám dobrou vizuální paměť. Konečně, její strýc to být nemusí.“

Napadlo mě, že si s ním Hana Solivarová možná dost užila. Vypadal na svárlivého člověka, nedůtklivého, ješitného a snad i dost žárlivého.

„Nelhala,“ řekl jsem.

Potřásl zamyšleně hlavou, jako by uvažoval, jestli mým slovům může věřit.

„Všiml jsem si, že kulháte.“

„Úraz.“

„Kde jste k němu přišel?“

„Na horách,“ odsekl popuzeně. „Bylo mi patnáct let. Lékaři se obávali, že nebudu chodit. Jak vidíte, chodím. Ještě něco?“

„Možná vás někdo vyhledá. Zatím se nevzdalujte z Prahy,“ řekl jsem. Stále jsem očekával otázku. Nepřicházela. Zeptal jsem se tedy sám. „Nechcete vědět…“

„Nechci: Hana mě nezajímá.“

„Kdy jste naposled viděl Wohla?“

„Vy znáte jeho jméno?“

„Odpovězte, pane Kalte!“

„Před prázdninami. Stačí?“

„Stačí,“ řekl jsem. Významně jsem dodal: „Zatím.“

„Pan Lazecký spěchá,“ oznámil nadporučík Santar a přes brýle pohlédl na rozčileného muže. „Zdržujeme ho od práce.“

„Pro začátek mám jednu důležitou otázku,“ začal jsem a prohlížel jeho náramné kotlety, zastřižené hluboko pod ušima do ostrých trojúhelníků. Místy začínaly šedivět.

„Tuším ji,“ odpověděl se sebevědomým úsměvem. „Už při našem setkání v sestřině bytě mi bylo jasné, že se ještě uvidíme.“

„Vážně?“ zeptal jsem se. „Kdy jste viděl svou neteř naposled?“

„Přesně si nevzpomínám,“ ošil se, jako by mu za košilí rejdila rozzuřená včela.

„Pomohu vám. Motel Hacienda!“

„Právě tam,“ připustil bez rozpaků. „Bylo to třetího srpna, tuším. Měl jsem cestu do… Ale co, jsme přece chlapi! Domluvil jsem si schůzku s jednou ženou. Kdysi pracovala u nás v podniku. Pobývá přes léto na chatě v Hojčicích a zůstala pár dní sama. Domluvili jsme si sraz v motelu. V pravé poledne, jenomže u přehrady stojí dva motely. V tom byl kámen úrazu.“

„Našel jste ji?“

„Koho?“

„Přítelkyni.“

„Hojčice nejsou Riviéra, abychom se nenašli. Je to důležité?“

„Pro vás,“ řekl jsem otevřeně. „Kvůli alibi. V motelu jste potkal neteř.“

„Hana je senzační. Přešla mou přítomnost spikleneckým úsměvem. Měla i trochu škodolibou radost, s matkou má obvykle ostré spory pro každou maličkost. Rozumělo se, že na oplátku pomlčím u Tonků. Proto jsem vám nemohl…“

„Zajímá mě společník Hany Solivarové.“

„Jméno mi pověděl, to ano. Vážený soudruhu, dovedete si představit, kolik lidí potkám týden co týden? Hana mu říkala Stando. Příjmení si nepamatují.“

„Nesvěřili vám svoje plány na nejbližší dny?“

„Mluvili jsme o koupání, o počasí… Pochopte, snažil jsem se vypadnout v nejkratší společensky únosné době. Neharcoval jsem se do Hojčic, abych besedoval s Hanou a jejím milencem.“

Ukázal jsem mu Wohlovu fotografii.

„To je on,“ souhlasil okamžitě. „Ve skutečnosti vypadá o hodně starší.“

„Kde najdu vaši přítelkyni?“

„Je to nutné?“ naježil se. „Nemůžete respektovat soukromí? Máte moje čestné slovo, že…“

„Lituji,“ řekl jsem příkře. „Zdržuje se v Hojčicích?“

„Nevím, jak vás přijme,“ pokrčil pochybovačně rameny. „Nepohodli jsme se. Odcestoval jsem hned příští ráno.“

„Obáváte se, že zapře vaši návštěvu?“

„Mohla by to udělat. Ze škodolibosti.“

„Nebojte se, pane Lazecký. Přijme mě s otevřenou náručí a vaši návštěvu nezapře,“ rozháněl jsem jeho obavy a nemohl se ubránit sarkasmu. „Nás kriminalisty všude vítají s otevřenou náručí. Zejména když se přicházíme poptat na dobré známé.“

Tvářil se, jako by upil octa.

„Neměl jste náhodou v Hojčicích s Hanou schůzku?“

„Nesmysl! Říkám, byla to čirá náhoda. A dosti mrzutá náhoda.“

„Odjel jste autobusem?“

„Ovšem. Do Prahy,“ upřesnil. „Dokonce mohu předložit jízdenku. Tedy… mohl bych, kdyby bylo třeba. My totiž máme nedaleko Hojčic sesterský závod, který nám dodává…“

Zaplétal se jako moucha do sítě.

„Malé ryby, také ryby. Prostě jste cestu do Hojčic vyúčtoval jako služební a v podniku vám to spapali i s navijákem,“ upřesnil jsem. Nechovám sympatie k podvodníkům, kteří prodávají Křivoklát nebo korunovační klenoty, ale ti musí mít určitý formát. Drobní podvodníčci jsou mi vysloveně protivní.

„Potřebuji znát jméno té ženy, pane Lazecký,“ řekl jsem.

„Které?“ útočil na břehy mé trpělivosti.

„Jde o vaše alibi!“

„Jmenuje se Stojanová,“ soukal ze sebe neochotně. „Míla Stojanová. Má chatu…“

„Chatu paní Stojanové najdu,“ ujistil jsem ho.

„To je všechno?“ zvedl se a upravil si uzel šedivé kravaty.

„Všechno. Skoro všechno. Snad bude dobře, když se rozjedete za sestrou. Dostala dnes smutnou zprávu.“

Nehnul ani svalem. Jenom ústa měl ještě užší a rukama uchopil okraj stolu. Naklonil se ke mně.

„Hodně smutnou?“ zeptal se tichounce.

„Tu nejsmutnější. Vaši neteř vylovili z přehrady.“

Uvažoval asi půl minuty. Potom se pomalu posadil, složil ruce na prsou a pozoroval podlahu.

„Utopila se?“ zeptal se konečně. „Gauner. Až ho dostanu do rukou, zakroutím mu krk jako huse.“

„Také bychom si s Wohlem rádi promluvili,“ řekl jsem. „Jenomže není k nalezení. Kam se obrátíme, tam nám říkají jenom část pravdy. A to ještě většinou tu méně podstatnou část.“

Přešel moji poznámku přezíravým úsměvem. „Zmizel?“

„Ztratil se. Vypařil. Není k nalezení. Poraďte nám, kde hledat!“

„Absurdní,“ procedil mezi sevřenými zuby. „Proč bych vám měl radit právě já?“

„Domnívám se, že o panu Wohlovi něco víte. S kým se stýká, kde by se mohl zdržovat. My jsme se s ním nikdy nesešli.“

„Seděl jsem s ním pár minut. Hovořila většinou Hana,“ odpověděl. Potom mu nová myšlenka zjasnila oči. „Třeba také utonul.“

„Možná,“ připustil jsem. „Nepřeji si to, ale rád bych měl jistotu. Abychom se zbytečně nezdržovali, pane Lazecký, nechcete ve své výpovědi něco změnit?“

Nechtěl.

Odešel pomalým, těžkým krokem zdrceného člověka. Nevěděl jsem, zda je zdrcen zprávou o smrti Hany Solivarové, Wohlovým zmizením nebo obojím.

O něco později přišlo hlášení z Hojčic. Potápěč se pod skalním převisem namáhal zbytečně.

„Čeká nás perný konec léta,“ prohlásil nadporučík Santar. „Běhání, ježdění, vyptávání, třídění a prověřování pravděpodobných i nepravděpodobných informací. Solivarová možná zemřela shodou nepředvídatelných okolností. Wohl jimi mohl být zaskočen tak dalece, že se uchýlil k sebevraždě. Také bychom se měli zamyslet nad ztracenými prostěradly.“

„A je tu ta odcizená pistole,“ dodal jsem.

9

Zamkl za posledním hostem, natočil dvě piva s čepicí a usadil se proti mně. V dobách studentských let jsem sedával u odřených dřevěných stolů, které už něco pamatovaly. Teď byla hospoda vybavena novým zařízením. Jenom obrázek s chlapečkem varujícím před pitím vody setrval na svém místě mezi okny, vybledlý a anachronický. Kde se u nás ještě dá pít voda?

„Co vás žere?“ otázal se s odzbrojující přímostí. „Studenti? Mám je, kluky, docela rád. Oni mě taky. To víte, lepší malá hospoda než veliká žízeň. V Alhambře jim pivo na dluh nedají.“

„Hledám Stanislava Wohla.“

„Neznám,“ odpověděl okamžitě. „Asi nechodí na pivo.“ „Mrkněte,“ položil jsem na stůl zvětšeninu Wohlovy fotografie z občanského průkazu.

„To je Wohl? Bydlel v koleji za rohem. Brzo nechal studia. Nevím proč. Chodil sem často. Vyslechnu moc řečí a nikdy nevím, co je a co není pravda,“ zajišťoval si zadní vrátka.

„Pravda je relativní,“ řekl jsem. „Medika Kalta znáte? V koleji nebydlí. Nosí plnovous.“

„Kalta náhodou znám. Občas se zastaví. Dáte si ještě pivo? Co byste si nedal,“ usoudil a odkráčel dlouhými kroky k výčepu.

„Kalt sem chodí často?“

„Málo.“

„Co o něm víte?“

„Žádné dluhy, žádný kravál. Posedí, popije, popovídá. Většinou hovoří o autech.“

„S kým se stýká?“

„To je různé. Nejčastěji sedí s Arabem. Říkají mu Kárim. Třeba se tak jmenuje. Před lety sem chodíval jeden, říkali mu Letáček. Byl tady pečený vařený, málem si sem zval profesory na zkoušky. Dostudoval, sešel z očí, sešel z mysli. Uběhlo pár roků, objevil se povědomý chlap, tlustá panička a dvě děti jako schůdky, jestli prý se na něho pamatuju. Jste pan Letáček, povídám. Jsem, odpověděl, ale jmenuji se Novák.“

„Hezká historka, pane Lenc,“ uznal jsem. „Mě zajímá Kárim. Chodí sem často?“

„Málo, pane kapitán, málo. Pro něho jsem šoufl podnik. Peněz má jako perský šach. Třeba je to šach nebo vezír, kdopak ví? Kdysi sem chodil potomek kmenového náčelníka. Černý jako knoflík od dámy. Povídalo se, že má šedesát sourozenců.“

„V koleji je vrátný, že?“

„Mizera. Jednou jsem ho vyhodil. Kluci potřebovali propašovat na kolej slečny. Vylákali dědka na pivo, vyšlo je to levněji než ho podplatit, aby na chvíli zavřel oči. To on rád, když jde útrata z cizí kapsy. Pro šesták by si dal vrtat obě kolena, kdyby se to vrtáku nepříčilo. Nacucal se až hanba. Druhý den se mu všechno rozleželo v makovici a šel žalovat děkanovi, že tady kluci flámují po uzavírací hodině,“ rozjel se Lenc.

„Flámují?“

„Co bych lhal, vždyť jste tady párkrát držel partu. Ostatně, děkan tu za studentských let znal dno každého půllitru. Hodinku dvě přidám, je to můj chleba. Dáte si ještě pivo? Co byste si nedal, pivo je dobré.“

„Smilování, pane Lenc! Mám jenom jedny ledviny,“ bránil jsem svoje zdraví. „Zatím děkuji. Někdy se zastavím.“

Kolejní budovy ležely ve tmě, pouze několik oken osamoceně blikalo do noci. Nebyl jsem v těch místech hodně dlouho. Tehdy ještě stálo nedaleko kino, dřevěná bouda, měnící se za zimních večerů v chladničku a v létě páchnoucí asfaltem. Celé okolí se změnilo.

V kukani seděl člověk se zvědavýma očima a mečivým hlasem. Měl růžový, nepořádně oholený obličej a ukazovák pravé ruky zažloutlý od nikotinu. Dohadoval se s někým domácím telefonem.

Strčil jsem mu pod nos služební průkaz. Moc to s ním nehnulo.

„Potřebuji studenta jménem Kárim,“ řekl jsem. „Může to být přezdívka.“

„Jméno,“ zamečel a provokativně se hrabal v prázdné krabičce od cigaret. Byla už notně zvalchovaná. Žádný trik se nemá opakovat do nekonečna. A když už, rekvizity nesmějí být příliš omšelé. Proto pracovníci lunaparků vkládají každé jaro tolik fantazie dn pestré a křiklavě barevné výzdoby svých atrakcí.

„Nekouřím,“ řekl jsem sveřepě. „Kde Kárima najdu?“

„Doma,“ zamečelo okénko s pisklavým smíchem. Podle přísloví za málo peněz málo muziky se mnou nehodlal ztrácet čas. Ležela před ním křížovka.

„Kde je to?“

„V Iránu. Nebo v Iráku. Trochu se mi ty dvě země pletou. Papínek tam vlastní továrnu na něco. Snad na léky. Nejspíš na peníze. Kárim se tady v koleji často potlouká a na pětku nekouká, na rozdíl od některých lidí,“ dodal významně. „A vůbec, jsou prázdniny.“

„Bagdád je trochu z ruky,“ posteskl jsem si. „Teherán také. Buďte zdráv, příteli.“

Přivřel jsem za sebou dveře s porouchaným automatickým zavíráním. Něco říkal, ale slovům nebylo rozumět. Vůbec mi to nevadilo. Sotva říkal něco lichotivého.

Na město se valila další bouře. Temná mračna se ploužila nízko nad městem a první velké dešťové kapky se rozpleskly na čelním skle tramvaje. Stěrače předly spokojeně jako kočka na teplém klíně.

„Zase se žene průtrž,“ lamentovala vedle stojící žena s bodrou tváří. „Letošní počasí stojí za starou belu, co říkáte, pane?“

„Nepamatuji rok, ve kterém by počasí za něco stálo,“ odpověděl jsem ospale.

„Představte si, že bychom žili v Grónsku.“

Netoužil jsem žít v Grónsku. Mým jediným snem a cílem byla postel.

Časně ráno jsem vyrazil do ulic. Nedělal jsem si iluze, že najdu zasvěceného člověka, ale bez práce nejsou koláče. Stačil by mi někdo povolaný. Adresy studentů by fakulta měla znát.

Čerstvě vymalované chodby zely prázdnotou, jako by všichni odešli na manifestaci. Za jedněmi dveřmi porušoval posvátné akademické ticho psací stroj. Zaklepal jsem, vstoupil a pozdravil. Ženská záda nad psacím strojem nereagovala. Přivřel jsem za sebou dveře a zaklepal zevnitř.

Obrátila se. „Nazdar! To je milé překvapení!“

Bylo. Nedopřála mi čas najít vhodná slova.

„Neviděla jsem tě nejméně deset roků,“ hádala poměrně přesně. Podala mi ruku a přisunula židli. „Sedni si, Romane.“

„Zahlédl jsem tě minulý rok na koncertě,“ řekl jsem spekulativně.

Trefil jsem.

„Ty chodíš na koncerty? Vždycky jsem měla dojem, že tě děsně otravují, jednou dokonce dostal přednost hokej, marně jsem tě čekala. Vzpomínáš?“

„Svatá pravda,“ připustil jsem zkroušeně. „Nesetkávají se hory s horami.“

Skutečně jsem ji viděl na koncertě, ale byl jsem tam služebně. Raději jsem se tedy o múzickém umění příliš nešířil.

„Co tě přivedlo na fakultu a co vůbec děláš?“ zajímala se.

„Sháním informace.“

„O kom, o čem?“

„Jak kdy. Dnes mě zajímá Kárim.“

Řekla mi pohotově celé jméno. Trochu dlouhé na obyčejnou českou paměť. Zapsal jsem si ho.

„Maličko jsme si jméno zkrátili. Vedeme ho jako Kárima Sulejmana.“

„V kterém je ročníku?“

„Absolvoval již osm semestrů.“

„Jakž takž?“

„Naopak! Bystrý mládenec. Studium si platí z vlastní kapsy. Tedy, z otcovy kapsy. Letos měl nějaké problémy. Zůstaly mu na podzim dvě zkoušky.“

„V Praze se teď asi nezdržuje?“

„Nevím. Mohu ti dát adresu. Chceš kávu?“

Chtěl jsem, neboť snídani považuji za luxus částečně z lenosti, částečně z nedostatku času.

Stárneš, brachu, uvažoval jsem. Kdypak to bylo, co jsi mladší vydání této kandidátky věd čekával dole na chodníku, trpělivě ji doprovázel po koncertních síních, naslouchal suitám, kantátám a symfoniím, předstíral nadšení a zájem? Vážila tehdy sotva polovinu a měla úplně černé vlasy. Teď je z ní zářivá blondýna s dvojitou bradou a jemnými vráskami kolem úst. Přísné brýle jí dodávají vážnost.

Chvilku se přehrabovala v hluboké zásuvce, zatímco v konvici bublala voda. Potom zvedla telefon a učinila dotaz na Kárimovu adresu.

„Vévodská 13,“ oznámila konečně. „Mohu projevit zájem a zeptat se, proč tě zajímá právě Kárim Sulejman?“

„Navštěvuje občas jednu studentskou hospodu. Léonovu. Pamatuješ?“

„Tu krčmu ještě nezrušili?“ podivovala se.

„Náhodou ne a Lenc ji stále vede k všeobecné spokojenosti,“ řekl jsem. Studenti považovali a pravděpodobně dosud považují Lencovu hospodu za spásný a útulný přístav, ona však už stanula na druhém břehu, kde zápory a klady vynikají mnohem ostřeji zásluhou životních zkušeností a pedagogické deformace nazírání.

„Průšvih?“ projevila se jako žena.

„Nevím,“ řekl jsem upřímně. „Před dvěma dny vylovili z jedné přehrady slečnu.“

„Kárimovu slečnu?“

„Myslím, že to Kárimova slečna nebyla.“

„Znáš ji?“ pominula minulý čas.

„Jako objekt prosektorova zájmu. Doktor Dont se na jejím těle pocvičil. V poslední době ji vozil na motocyklu Stanislav Wohl. Také koketoval s medicínou.“

„Wohl? To jméno mi nic neříká,“ odpověděla okamžitě a váhavě mě pozorovala. Viditelně uvažovala o velikosti zrnka pravdy v mých slovech. Podal jsem jí průkaz. „No tohle,“ spráskla ruce. „Ty jsi detektiv?“

„Už ano. Policajt, očko, fízl, šerlok, chlupatý, clifton, jak chceš.“

„Máš nějakou hodnost?“

„Kapitán,“ přiznal jsem.

„To je u kriminálky hodně, nebo málo?“ ptala se s otevřeností, která často zabolela. Ztratila proto sympatie mnoha lidí a zřejmě se příliš nezměnila.

„Uprostřed.“

„Ta slečna utonula?“

„Fetovala a předávkovala.“

„Co s tím má společného Kárim Sulejman?“

„Stýkal se s Wohlem, na kterého si nevzpomínáš,“ řekl jsem. „Ještě se zeptej, co s nimi má společného Lenc.“

„Co s nimi spojuje toho chamtivého putykáře?“

„Čepoval jim pivo.“

„Moc toho nevíte,“ pravidla s despektem. „Kolik kostek do jedné kávy?“

„Dvě.“

10

Vévodská ulice.

Solidní měšťanské domy z počátku století vypadaly velice zachovale, neboť z nich bylo nedávno odstraněno, co napáchal zub času. Jeden dosud podpíralo lešení. Podle chodníků vysychal blátivý nános po noční průtrži. Třináctka stála až na druhém konci ulice. Jako naschvál hlásala dopravní značka před domem zákaz parkování. Musel jsem objet celý blok, než jsem našel volné místo. Nerad dávám vydělat odtahové službě. Jedna zkušenost v tomto směru člověku postačí.

A. Antalová — III. patro, oznamovala vizitka na oprýskané poštovní schránce. Perem bylo připsáno jméno Kárim Sulejman. Přizpůsobil se.

Zašlá mosazná tabulka na důkladných dubových dveřích prozradila křestní jméno Alžběta. Hodilo se do mých představ. Čekal jsem stárnoucí vdovu po vládním radovi nebo zatrpklou starou pannu s důchodem úřednice z komunálu. Dlouze jsem stiskl zvonek.

Sexu měla jako Anita Eckbergová a Claudie Cardinalová dohromady a tvářila se unyleji než socha na mostě.

Nebylo jí víc než třicet roků a chystala se patrně někam ven. Dlouhé rusé vlasy svědčily o pečlivé práci s kartáčem a hřebenem. Bylo mi záhadou, proč ukrývá oči za tmavé brýle. Usoudil jsem, že patří k náramnému exteriéru. Čtvercová předsíň postrádala okno a slabá žárovka vysoko u stropu dávala světla jako pár svatojánských mušek.

„Paní Antalová?“ zeptal jsem se.

„Ach tak,“ protáhla skoro zklamaně teplým sopránem, otevřela dokořán a zavolala někam za sebe korektním hlasem: „Pane domácí, máte návštěvu!“

Objevil se otylý muž s holou hlavou a zarudlou tváří alkoholika. Upřel na mě těžký pohled. Dívka zmizela v protějších dveřích, které za sebou velice tiše přivřela. Pohybovala se úsporně, opatrně a poněkud toporně.

„Hledám paní Antalovou,“ opakoval jsem.

„To musíte na Olšany, kamaráde,“ pronesl a trochu se zakymácel, Pro jistotu se opřel o zeď. „Odpočívá tam už dvacet let. Pojďte dál, když jste tady. Popovídáme. Něčeho vám cvrnknu.“

„Odpusťte,“ omlouval jsem se. „Orientoval jsem se podle jmenovky na poštovní schránce.“

„Nedostal jsem se k tomu, abych ji vyměnil,“ zabručel lhostejně. „Životní tempo, víme? Nedopřeje nám minutku odpočinku.“

Na pobryndaném stole stála láhev s anglickou vinětou. Jezdec v temně rudém kabátci seděl na bílém koni, který zdolával překážku.

„Vy jste z příbuzenstva mé ženy?“

„To bych asi věděl o její smrti,“ namítl jsem.

„Nestýkám se s nikým z té bandy. Ani parte jsem jim neposlal,“ odsekl zavile. Oživil jsem dávné averze, které čas nedokázal utlumit.

Vytáhl ze skříně sestřičku prázdné sklenice, která postávala vedle láhve. Otřel ji nepříliš čistou utěrkou a tvrdě postavil. Se samozřejmostí bratří z mokré čtvrti přešel na tykání. „To je dobře, že nejsi z příbuzenstva. Vyhodil bych tě. Usaď se! Třeba tady. A nezlob se, že ti tykám. Tykám všem dobrým lidem na světě. Moc jich nezůstalo.“

Jeho slova mi připomenula Prévertovu Barbaru, tu nádhernou, čistou, kouzelně smutnou báseň. Nepředpokládal jsem, že bychom se mohli bavit o poezii. Když naléval, třásla se mu ruka. Zachytil můj pohled.

„To je stářím,“ pravil s rozplizlým úsměvem. „Stářím toho alkoholu.“

Svým způsobem měl pravdu.

Přiťukli jsme si. Nepatrně jsem usrkl. V jiném prostředí bych si pochvaloval lahodné pití. Záleží na společnosti. Nerad bych Antala potkal, kdybychom žili před sto lety na Divokém západě. Patřil by asi k lidem ochotným za prostřelený cent vpálit kulku do zad nejlepšímu příteli. V duchu jsem se napomenul. Mohl jsem mu křivdit. Lidé si navzájem působí křivdu častěji, než sí podávají pomocnou ruku.

„Býval jsem sekáč,“ pokračoval v samomluvě. „Za svobodna jsem boxoval. Dostal jsem na prkna hezkou řádku jmen. To už není pravda. Dneska je všechno samá politika.“

Přešel jsem nelogický závěr mlčením, a proto pokračoval. Hovořil asi pět minut, v nichž mě nebral na vědomí. Potřeboval uši. Živé uši. Povídat si věčně se čtyřmi stěnami, stropem a prošlapaným linoleem na podlaze nebaví ani vyloženého introverta. Alkohol v jeho krvi se zatím poněkud okysličil. Zvedl oči ze dna skleničky a pohlédl na mne.

„Ty nepiješ,“ poznamenal, ale dolil jenom sobě.

„Hledám Kárima,“ řekl jsem rychle a s obavami, aby ho další sklenička nepoložila na lopatky.

„Odcestoval, kamaráde. Drandí někde po zatracených pouštích na zatraceném velbloudu nebo v nějakém zatraceném bouráku.“

„Kdy se vrátí?“

„Koncem září,“ odpověděl. Promile v jeho krvi, podpořené další skleničkou, přiměly mysl k novému roztříštěnému monologu. Mohli bychom vedle sebe žít roky, ale nikdy bychom si nepřišli na chuť. Někteří lidé na sebe působí jako dva záporné póly magnetů. Není možné s tím něco udělat. Sousedé se nemusí zdravit a mluvit spolu. V manželství je to horší.

„Půjdu,“ zvedl jsem se.

„Co chceš Kárimovi? Potřebuješ prachy?“

Udělal jsem neurčité gesto. Otázkou mě trochu zaskočil.

„Vždycky jde o prachy. Budou, neboj! Jenom nekecat! Jako v tom filmu. Nikdo nic neví. Jak ti říkají?“

„Romane.“

„Pamatuj si, Romane! Nekecat! Kdepak si vyděláváš oběživo?“

„Jsem státní zaměstnanec,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi pamětliv příkazu: Nekecat! „Vy někde pracujete, pane Antal?“

„Jsem pracující důchodce, kamaráde. Když mi zrušili živnost, stal se ze mne pouliční fotograf. Trochu jsem se ve fotografování vyznal,“ ušklíbl se křivě. „Šikovně udělaný obrázek často vynesl fůru peněz. Státní zaměstnanec, to je široký pojem. Dneska jsme všichni státní zaměstnanci. Manželka dělala na poště. Neděláš také na poště? Nemám pošty rád. Pořád vybírají peníze.“

„Nedělám na poště,“ ujišťoval jsem horlivě.

„Na dráze?“

„Ne. Dráhy ztratily romantiku, když nahradily parní lokomotivy elektrickými.“

„Moje řeč,“ souhlasil a škytl. „Na národním výboru?“

Přestalo mě to bavit. „Na kriminálce,“ řekl jsem.

Hřbetem ruky si otřel vlhký koutek úst a tučný obličej se rozjasnil v opilém úsměvu. „Pojď na mou hruď, kamaráde! Jsme z jedné branže. Měl jsem soukromou detektivní kancelář. Nevěry, lichváři, oťukávání finanční situace před zamýšleným nebo nevítaným sňatkem a podobné záležitosti. Neslo to. Zejména nevěry. Paničky daly majlant, když jsem jim záletného manžela vylíčil jako vzor ctností. Když byl člověk filuta, káply pěkné peníze z obou stran. Co chceš Kárimovi?“

„Jeden uličník je mu něco dlužen,“ řekl jsem. „Musíme vědět kolik.“

„Kárim se vrátí koncem září. Přijď, popovídáme, popijeme. Můžu ti prodat pár zkušeností. Mám jich, to budeš cídit zraky.“

Nepochyboval jsem, že má spoustu všelijakých, zkušeností, ale sotva by mně byly k užitku. Doba i způsob práce se změnily. A to jsem pominul etický princip.

Na schodech jsem dostihl rusovlasou dívku. Kráčela, jako kdyby tančila špičkový tanec na parketu posetém střepy. Klikou se přidržovala zábradlí. Na obličeji měla stále tmavé brýle a nepřístupný úsměv. Všechny její pohyby byly přesné, odměřené, krajně účelné. Napadlo mě, že v ní musí vězet hodně tvrdosti a cílevědomosti.

V domovních dveřích jsem jí dal přednost. Nepatrně pokývla hlavou na znamení díků, aniž na mě pohlédla.

Úmorný déšť smáčel ulici.

„Mohu vás někam odvézt?“ nabídl jsem se. „Mám za rohem vůz.“

Obdařila ulici shovívavým úsměvem a ukázala k chodníku. Pod značkou zakazující parkování stál světle modrý jaguár. Dvířka se pootevřela, mužská ruka se zlatým knoflíčkem v manžetě pomohla dívce do vozu, dvířka se s bouchnutím zavřela a vůz zmizel s náramnou akcelerací za rohem. Zůstal mi pocit trapnosti a zápach výfukových plynů.

Vyšel jsem do deště a cestou k fiatu jsem si opakoval číslo bledě modrého krasavce. Pro všechny případy. Také jsem přemýšlel, kde přišel vousatý student medicíny k jaguáru s cizí poznávací značkou a k Antalově podnájemnici.

11

Noc města. Reklamy, hbité vozy taxislužby, osvětlené výkladní skříně a vchody kin, drnčící tramvaje, hloučky před divadly a na chodnících. Déšť ustal. Asfalt se dosud měkce leskl. U chodníku jsem našel volné místo, využil jsem ho a zaparkoval, protože se mi nechtělo vracet se pěšky půl hodiny od garáže. Výtah byl opět mimo provoz. Zdolal jsem sto dvacet schodů a zamířil k telefonu.

„Santarová,“ uslyšel jsem přísný hlas.

„Král. Dobrý večer. Máte manžela doma?“

„Spí. Mám ho vzbudit?“ otázala se skoro útočně.

„Nemusíte,“ řekl jsem a chtěl zavěsit, když se ozval nadporučíkův hlas.

„Pendrek spím. Máma myslela, že mě chcete vytáhnout někam do pusté černé noci.“

„Nerad obtěžuji, ale vřítil jsem se teprve nyní domů. Máte něco o jawách všeobecně a o modré jawě konkrétně?“

„Motocykl prodali Wohlovi v dubnu. Platil hotově. Navštívil jsem prodejnu. Také jsem maličko oťukat Lazeckého. Před třemi roky dostal podmíněný trest.“

„Že se nám nepochlubil!“

„Naše chyba,“ upozornil Santar. „Neptali jsme se. Vexlař, ale jenom malá ryba. Je možné, že obnovil konexe.“

„Svítá,“ řekl jsem s jistým potěšením. „Poslouchal jsem monolog jednoho podnapilého bývalého soukromého detektiva. Kárim Sulejman, student medicíny na vlastní náklady, vypadá na vexlaře také. Zná se s Wohlem a s Kaltem. Ve stejném bytě bydlí parádní rusovlasá slečna. Nechává se vozit bledě modrým jaguárem. Ráno raníčko se na věc podívám.“

Nedalo mi to. Brnkl jsem do evidence motorových vozidel. Majitelem vozu byl Kárim Sulejman.

„Potřebujete jeho adresu?“

„Vévodská 13,“ řekl jsem. „Díky, bratře. Sladké sny.“

„Vy ještě máte náladu na vtipy, soudruhu kapitáne?“ podivoval se neosobní hlas na druhém konci linky. „Mě už dávno žádný vtip nerozesmál.“

„Nebo už neexistují dobré vtipy,“ odpověděl jsem se zoufalou a marnou snahou potlačit zívnutí.

Listoval jsem novinami, protože i kriminalisté pociťují potřebu vědět, co je nového ve světě i v tuzemsku, v kultuře i ve sportu. Obličej jakési mistryně sportu na poslední stránce však dostal podobu Hany Solivarové.

Ráno vedla moje první cesta do kanceláře nadporučíka Bulise. Nosil obličej jako masku vypůjčenou v půjčovně a povahou byl skeptik. Tázavě na mě pohlédl.

„Říká ti něco jméno Stanislav Wohl?“ zeptal jsem se bez úvodu a posadil se na roh jeho pečlivě uklizeného psacího stolu, na němž měl každý předmět svoje přesně vymezené a neměnné místo.

Nasadil přemýšlivý výraz. To znamená — díval se do jednoho bodu uprostřed protější zdi. Svítila na ní jasná skvrna po sejmutém obrazu.

„Po Wohlovi je vyhlášeno pátrání,“ pronesl po chvíli. „Máme na mysli stejného člověka?“

„Správně,“ přisvědčil jsem. „Domnívám se, že skutečně máme na mysli stejného člověka. Ty ho přece znáš!“

„Před časem tady seděl. Právě na té židli, která čeká, až se zvedneš z mého stolu,“ protáhl s nehybnou tváří. „Šli jsme po partě vexlařů. Jela s nimi jedna na volné noze. Grafička, která profesi pustila k vodě hned po ukončení školy a žila ze štědrých půvabů, jimiž ji málo demokratická příroda obdařila. Trochu jsme jí uklízeli byteček. To je náramně zajímavé, rodiny s kupou děti marně čekají na byt celé dlouhé roky, a taková kostička dostane novou garsonku se vším komfortem v jednadvaceti letech. Vyrušilo nás zazvonění. Objevil se Wohl s dopisem. K dopisu přidal legendu jako ze špatného románu. Restaurace, neznámý muž, prosba o doručení dopisu. V restauraci si pamatovali, že Wohl s někým seděl. Podle popisu to mohl být archanděl Gabriel i doktor Faust. Spolehlivě konstatovali, že to byl běloch ve středních letech. Podle mě šlo o jistého Ruzhu. Tu slečnu s ním viděli. Wohl pochopitelně Ruzhu
podle předloženého snímku nepoznal. Nic jsme mu nemohli dokázat a vlastně ani nebyl zájem. Podobných ptáčků bychom zadrželi hejno, kdybychom se postavili před prodejny Tuzexu.“

„Co stálo v dopise?“

„Jediné slovo,“ napínal mě Kulis a znovu se zahleděl na protější zeď. Čekal, že se zeptám. Udělal jsem mu radost.

„Které slovo?“

„Uklidit. Tiskacími písmeny.“

„Otisky prstů?“

„Pouze Wohlovy na obálce. Uvnitř žádné. Na známce jsme našli vzorný otisk palce. Ruzhův. Snad chtěl dopis poslat poštou, a když se namanul Wohl, zvolil rychlejší dopravu. Ruzhovy otisky vedou v evidenci už drahný čas. V mládí mravnostní delikt, potom šest měsíců za vyloupené chaty, tři roky za příživnictví, osm měsíců za rozkrádání a další rok za příživnictví. Prototyp flákače.“

„Jak se tvářil Ruzha?“

„To nevím,“ připustil mrzutě nadporučík Bulis. „Potopil se.“

„Co přiznala děvucha?“

„Všechno. Měla kliku, předsedkyní senátu byla žena. Dostala šest měsíců. Hrála si na nevinnou, svedenou, světa neznalou venkovskou dívku, která zabloudila do bahna velkoměsta.“

„Nevyskytla se jména Kárim Sulejman, Lazecký, Kalt, Tonek, Solivar, Antal?“

„Mám průměrný mozek nadprůměrně unaveného člověka,“ odpověděl Bulis sklesle. „Žádnou kartotéku. Co se vrbí s Wohlem?“

„Na prosektuře leží jeho slečna. Za skutečnou příčinu smrti označili nadměrnou dávku heroinu. Chtěl jsem mít jistotu, že ti v paměti neuvízl užitečný detail.“

Ukázal mi dlaně v bezmocném gestu.

Odešel jsem do své kanceláře, posadil se k telefonu a vytočil několik čísel. Volaní však žádné jméno z mého seznamu neznali. Pokud se jim dalo věřit. Nebyli to vždy lidé, jimž bych za každých okolností svěřil bez obav vkladní knížku. Tedy, vlastní ano. S nepatrně větším vkladem nikoli.

Santar někde běhal, vzduch byl k nedýchání, otevřel jsem okno a vylepšil prostředí jednou cigaretou Hi-Lite, poslední z hojčického balíčku. Listoval jsem v Ruzhově spisu. Nebyl zaprášený, jak se obvykle píše. V našem archívu není prach. Lidé, jejichž jména se vyplňují na titulní stránky, se starají o občasné oprášení.

Podporučík doktor Held se ještě stále musel dozorčímu u vchodu prokazovat a počínal si trochu jako Alenka v říši divů. Přinesl strohou informaci o Kaltovi, nic neříkající hrst drobností o Kárimovi a zajímavou zprávu o Antalovi. Nejpřekvapivější byla skutečnost, že bývalý soukromý detektiv oslavil počátkem roku sedmý křížek. V dobách první republiky sloužil rok u policie, odešel na vlastní žádost a získal koncesi soukromého detektiva. Byl v ní šéfem, personálem i uklízečkou. S příchodem okupantů kancelář zlikvidoval a celou válku prodával v manželčině papírnictví. Po okupaci oživil svou činnost, manželka prodala krámek a nastoupila úřednické místo na poště. V osmačtyřicátém roce se Antal stal zaměstnancem družstva fotografů. Nikdy nebyl trestán. Příbuzné v zahraničí nemá. Suchý, spořádaný výčet, za nímž se nepochybně skromně krčila podstatně pestřejší minulost.

Held rozpačitě přešlapoval kolem stolu.

„Antal má pohlednou podnájemníci. Sežeňte něco o ní. Už proto, že se nechává vozit medikem Kaltem v Kárimově voze,“ požádal jsem.

Maličko se uklonil jako číšník v prvotřídní restauraci a zamířil ke dveřím, jimiž právě vcházel nadporučík Santar s hřejivým úsměvem. Na první pohled bylo zřejmé, že má něco na srdci.

„Zahlédl jsem Korbelovou!“

„Ta nám scházela,“ řekl jsem otráveně.

„Korbelová má sestru. Pokud si vzpomínám, žila nějaký čas s Ruzhou. Jmenuje se Parusová.“

„Kde jste viděl Korbelovou?“

„U kapitána Obermeiera. V něčem se veze a náš dobrý přítel Obermeier ji má v práci.“

„Korbelová se v něčem veze celý život. Myslíte… To by se mohlo podařit, košile je bližší než kabát,“ řekl jsem s nadějí a promptně vytočil interní číslo kapitána Obermeiera, paličatého, houževnatého, zkostnatělého chlapa, jedovatého jako tarantule. Znal kdejaký předpis a úzkostlivě se jich držel, aby nenarazil.

Jeho hlas sršel bodlinami jako ježci hřbet.

„Máš u sebe dámu jménem Korbelová?“

„Mám,“ připustil neochotně. „Také mám časovou tíseň a moře starostí. Práce nad hlavu.“

„Zvu tě na kávu,“ řekl jsem vlídně.

„Později,“ odmítl stroze. „Jak jsem řekl, mám práci. Ostatně, kávu piju pouze ráno. Kvůli spaní. Buď zdráv!“

„Budu,“ slíbil jsem. „Nezavěšuj! Korbelová má konexe na jistého Ruzhu. Stýkal se se Stanislavem Wohlem, jehož slečnu vylovili se smrtelnou dávkou heroinu z jedné přehrady.“

„Slyšel jsem,“ odsekl Obermeier. „Stále zapomínáš, že moderní kriminalistika je týmová práce. Výlety do Hojčic bys měl přenechávat svým podřízeným.“

„Rád se kochám krásami české krajiny,“ řekl jsem.

„Za to tě stát neplatí. Čím mohu pomoci?“ projevil konečně zájem, když pár vteřin uvažoval, zda nemá prásknout sluchátkem. Došlo mu, že žádám o pomoc, a to udělalo jeho ješitnosti dobře.

„Korbelová se zdrží, nebo ji pustíš domů?“

„Vyhovuje ti první možnost, nebo druhá?“ otázal se.

„Druhá.“

„Dobře. Její zadržení se mi nejeví jako bezpodmínečně nutné,“ souhlasil milostivé, abych si nemyslel, že bude hopsat podle mého pískání.

„Mám pro Korbelovou zaskočit?“ zajímal se nadporučík Santar.

„Najdu si ji,“ řekl jsem.

12

Restauraci Balt zaplnili žízniví hosté do posledního místečka. Dusno a hudba se valily na chodník otevřenými sklápěcími okny, za nimiž pohyboval průvan oranžovými záclonami.

„Co bude dál,“ ptala se neviditelná zpěvačka z vinárny v prvním poschodí. Na reklamních snímcích vyhlížela velice mladě, její trestní rejstřík však byl poměrně bohatý. Mravnostní delikt střídal trestný čin majetkový a jako perlička vypadala dopravní nehoda s neposkytnutím pomoci. Pozoruhodné je, že její snímky a názory s oblibou otiskovaly časopisy pro mládež.

Otáčivé dveře mě vhodily přímo do náruče číšníka.

„Obsazeno, pane,“ zakřičel, jako bychom stáli proti sobě na dvou březích Amuru. Zmizel v těžkém, šedivém, štiplavém závoji, který vlál nad stoly jako špinavé fábory.

„Něco si najdu,“ řekl jsem hlasitě, ale už pouze sám sobě. Mrkl jsem za sloupy, jež podpíraly fialový strop s lustry, připomínajícími veliké bílé láhve od mléka.

Měla na krku perly, vzdáleně podobné pravým, a na nohou italské boty, bratru za šest stovek. Uvadlý obličej, mrtvé oči, které viděly už všechno temné, co je na světě k vidění, ledabyle namalovaná ústa s pokleslými koutky, a šaty tesknící po žehličce. Odpolední rozhovor s kapitánem Obermeierem a očekávání následků jí nálady nepřidaly. Únava z ní vyzařovala jako Roentgenovy paprsky. Od mládí žila jako sluníčko. Každý večer někam zapadla, jak se scházel rok s rokem, zanechávaly za sebou drsné, nezahladilelné stopy.

„V mrazírenském voze není chladněji,“ oslovil jsem ji.

Otřela si upocené čelo a zle se na mě zadívala. Nepochyboval jsem ani na okamžik, že kdyby dostala příležitost, vyhnala by mě z kůže. Nemohla, tak se spokojila s přezíravým ušklíbnutím.

„Kdy končíte?“

„Jen co přijde kolegyně,“ pronesla a mrkla na hodinky. „Už tady měla být.“

„Odvezu vás domů,“ řekl jsem rozhodně.

„Vy na kriminálce bydlíte?“ otázala se jedovatě.

„Někdy mám ten dojem také, ale myslel jsem váš domov,“ vysvětloval jsem tak tiše, jak jenom hluk v místnosti dovoloval. Hodil se k ní každý jiný přívlastek než pohostinná.

„Tam nebydlíte určitě, dám vám to písemně,“ odbyla mě.

„Máte pravdu,“ řekl jsem smířlivě. „Moje nabídka ovšem platí.“

„Pánské návštěvy nevedu. Jednak ze zásady, jednak pro pokročilý věk.“

„Mluvíte, jako kdyby vám příští týden měli z občanského výboru přijít blahopřát ke stým narozeninám. Potřebuji si s vámi v klidu pohovořit. Nezdržím vás dlouho.“

„Dáte si něco?“ smířila se s nevábnou perspektivou.

„Džus.“

„S?“

„Bez. Řídím.“

Za dobu úměrnou vykouření jedné cigarety se objevila baculatá, pihovatá, důvěryhodné vyhlížející dívka s neuvěřitelně teplýma očima, plnýma pochopení. Škoda že měla jenom dvě. Netroufal jsem si odhadnout, kam až pochopení sahá.

Cestou jsme neztratili ani slovo.

Na stole v kuchyni stály dva šálky od kávy. Uklidila je do dřezu, aby počkaly na umytí. V jednom zůstala usazenina, druhý byl téměř čistý a nesl stopy rtěnky stejného odstínu, jaký měla na rtech.

„Mohu se posadit?“

„Jenom na chvíli. Potom budete muset zvednout křídla, motýlku,“ pronesla mrzutě a zapíchla mi oči do obličeje. Nedokázal jsem definovat jejich barvu.

„Nejde to, jsem u správně květinky.“

„Mám pro vás pochopení, služba je služba. Ale čekám návštěvu,“ přiznala konečně barvu.

„Náš společný známý?“

„Bývalý boxer. Má svoje roky, ale stále se těší dobrému zdraví. Těžko budete vysvětlovat, že jste přišel služebně. Je hrozně žárlivý.“

„Světe, zboř se! Zmiňovala jste se, že pánská návštěva je u vás vzácnější než lékař.“

Lehce po mně hodila krabičkou cigaret, se kterou si už chvíli pohrávala. S úsměvem jsem ji zachytil.

„Děkuji. Tento druh mě dráždí ke kašli. Kapitán Obermaier vyšetřuje váš pokus o podvod. Náušnice, které jste přijala místo peněz, skutečně měly hodnotu šestnácti stokorun. Chtěla jste místo nich vrátit obyčejný aušus. Řekněme, že bychom to mohli vzít jako omyl. Nedopatření. Znamenalo by to polehčující okolnost.“

Užasle na mě pohlédla. Cesty spravedlnosti se dělí na dálnice a uzoučké stezky, z nichž je do propasti malý kousek. Podél některých občas laskavá ruka postaví ochranné zábradlí. Nepochyboval jsem, že nepatří k těm, kteří si taková prozíravá opatření zasluhují. Jenomže v pancéřové skříni narůstal spis se jménem Hana Solivarová.

Tiskla si ukazováčkem špičku nosu a pokoušela se najít nejlepší řešení. „Po kom jdete?“

„Hádejte. Můžete jednou.“

„Nikdy jsem neuhodla žádnou hádanku a na los jsem v životě nevyhrála ani korunu. Řekněte jméno, řeknu vám, zda vím, nebo nevím. To je přece férová hra.“

„Budiž,“ svolil jsem. „Ruzha.“

„Ruzha,“ opakovala zamyšleně a hryzala si spodní ret. Na něčem jí moc záleželo. Nebo na někom. Ruzha to nebyl. Měla obavy, že bude muset vysvětlovat očekávanému návštěvníkovi styky s kriminálkou. Minulost je závaží. Nehodlal jsem jí působit potíže, soukromí je nutno respektovat. Zdržovala sebe.

„Nevzpomínám si, kdy jsem ho viděla naposled. V zimě se stavoval u nás v restauraci. Vypil u výčepu jedno pivo a šel.“

„Potřebuji si s ním pohovořit o jednom společném známém,“ řekl jsem. „Na setkání s Ruzhou mi hodně záleží.“

„To na mně nemůžete chtít! Nejsem práskačka.“

Mlčel jsem. Potřebovala kapánek času. Nerad získávám informace podobným způsobem, ale okolnosti mě nutily.

„Slyšel jste o Hojčicích?“ zatroubila k ústupu.

„Zase Hojčice,“ řekl jsem udiveně. „Pokračujte, dámo!“

„Tu dámu si strčte za klobouk! Nahoře nad vesnicí stojí hotel Avion. Dneska trochu z ruky, voda je daleko. Dříve to bývalo letovisko ukryté hluboko v lesích. Panstvo se tam jezdilo vyřádit. Jako mladá holka jsem tam dělala servírku.“

Zamlčel jsem, že Avion znám. „Koho tam najdu?“

„Sestru, jmenuje se Farusová.“

„Pokud se nemýlím, má zakázanou Prahu.“

„Nemýlíte se. Proto vzala místo v Avionu. Kdysi tam dělala se mnou, ještě za soukromého majitele. Ruzha se u sestry občas objevuje, když je na dně. Nějaký čas spolu žili. To už je moc dávno.“

„Beru, jak dáváte,“ řekl jsem a zamířil ke dveřím. Seděla a nehybně mě sledovala. Špendlíky očí se mi zapichovaly do zad.

„Pozdrav sestře vyřizovat nemusíte,“ pojišťovala se starostlivě.

„Nebudu,“ slíbil jsem.

Na ulici jsem se uchýlil do temného výklenku. Po několika minutách přijela tramvaj, ale nikdo nevystoupil. Krátce po ní přikodrcala z protisměru osmnáctka. Vykutálel se z ní bývalý soukromý detektiv Antal. Vypadal střízlivě a na svých sedmdesát roků se nesl náramně čiperně. Opatrně jsem šel za ním. Zvonil u Korbelové.

13

Navštívil jsem úřadovnu kriminálky v okresním městě, abych nepytlačil v cizím revíru a získal užitečné poznatky. Mnoho jich nebylo. O Avionu nevěděli nic. Trochu času jsem věnoval prohlídce okresní galerie. Grus, Zrzavý, Čapek, Kubista, Šíma, Braque, Klee, Picasso, Brož, Janeček, to byl první dojem od vchodu. Obrazy však byly signovány zcela jinými malíři. Jejich jména mi nic neříkala. Měl jsem dojem, že na výstavě jsou původní pouze akumulační kamna.

Projel jsem Hojčicemi, zahlédl střechu Jezerní zátoky, pestrý příbytek paní Nechvátalové a třpytivou hladinu, než mě reklamní tabule svedla na prašnou silničku k hotelu Avion. Pochmurné stavení se rýsovalo před pozadím kamenolomu. V době stavby přehrady sloužil Avion jako ubytovna. Po dokončení byl vrácen původnímu účelu. Vypadal zchátrale a málo důvěryhodně. Stejným dojmem působil vedoucí.

V neútulné jídelně jsem si objednal večeři.

„Ještě dva koňaky,“ požádal jsem servírku, když odnášela talíř. „Druhý je pro vás, paní Parusová.“

„Musím ho pít?“ zeptala se lhostejně a ulpěla na mně tupým pohledem. Ženská vyhaslá jako Milešovka. „Poznala jsem vás.“

Mlčel jsem.

„Co chcete?“ otázala se tvrdě: S rukama opřenýma o stůl mě nenávistně pozorovala. Její vrásčitá ústa se stáhla do droboučké čárečky.

„Ruzhu.“

„Nemohu sloužit,“ odpověděla okamžitě.

„Je to v jeho zájmu.“

„Samozřejmě. Když ptáčka lapají… S tím na mě nechoďte, mám své zkušenosti. Nebo mi budete říkat, že to se mnou myslíte dobře?“

Poznala příliš mnoho vyšetřovatelů a nosila kolem sebe opevnění z nenávisti, zloby a cynismu, podepřené zkušenostmi.

„Berte to jako přátelskou radu,“ řekl jsem bez snahy o vřelejší tón. Nepovažuji za rozumné házet hrách na zeď.

„Dojdu pro ten koňak,“ prohlásila nerozhodně. Nechal jsem ji odejít. Vrátila se asi za pět minut. Bez koňaku. „Mohla bych vám domluvit schůzku. Mám však jednu podmínku.“

„Vynechám vás,“ souhlasil jsem, když už se rozhodla chránit vlastní kůži. Možná se Ruzhy chtěla zbavit.

„Chci už mít konečně od všeho pokoj,“ prohlásila rázně.

„Chápu. Jenom si uvědomte, že jsem příliš starý chlap na schůzky v altánku nebo na lavičce pod Máchou.“

Udiveně zamrkala. „Sem nepřijde. To by se rovnou mohl přihlásit v Bartolomějské.“

„Má starosti?“

„Nedělá.“

„Nedělá, protože vždycky najde pomocnou ruku,“ řekl jsem mentorsky. „To je jeho smůla, kamarádi a ženské. Zná jich příliš mnoho.“

Tvářila se jako kočka, které berou misku se smetanou. Ruzha pro ni znamenal sentimentální pouto s lepší částí její minulosti. Rychle se ovládla a pokusila se vyloudit na poplašeném obličeji úsměv, prchavý jako éter a prázdný jako vypuštěný rybník.

„Někde u přehrady? Večer tam není mnoho lidí,“ snažila se překlenout vzdálenost mezi sentimentalitou a realitou.

„Platí. V jedenáct budu na molu pro výletní lodě. Budu sám.“

Maličko se začervenala. Překvapením, nikoli studem. Tolik lidskosti jsem v ní nehledal. Čtvrtinu života prožila ve vězení, průkazně měla na svědomí dva lidské životy z doby okupace a další později ve válce. Nenarozený. Nějakou tu krádež, podvody, kuplířství a prostituci nepočítaje. Při svinstvu, které stačila za osmapadesát roků napáchat, měla veliké štěstí, že neskončila hůř.

„Proč mi to říkáte?“

„Aby přišel bez kamaráda.“ Gestu, kterým jsem naznačil střelnou zbraň, rozuměla okamžitě.

„Přijde bez kamaráda. Žádného nemá. Nikdy žádného neměl,“ odpověděla přesvědčivě. Možná si ani neuvědomila dvojí smysl svých slov, měla však pravdu. Příliš mnoho známých, žádný by však pro něho krev necedil.

Odpochodoval jsem k vrchnímu, který se bavil s šedovlasým chlapíkem v teplákové bundě. Bryskně mi spočítal útratu. Praštil jsem se přes kapsu a nechal mu důkladné spropitné.

„Znáte naši kelnerku dobře?“ otázal se s tváří, která asi vypadala stejně, ať byla bílá, nebo hlazená.

„Nepříliš,“ řekl jsem stejně tiše. „Nové tkaničky do bot si pro ni kupovat nebudu.“

„To vám chválím,“ pronesl a zastrčil bachratou peněženku do zadní kapsy kalhot. Vyboulila se, jako kdyby v ní ukrýval rozebraný lehký kulomet. „To víte, o personál je nouze. Musíme brát, co se nabídne. Na viděnou, pane.“

„Na viděnou, pane,“ řekl jsem stejným způsobem, ale myslel už na něco jiného. S pohledem bdělého jestřába se rozhlížel po jídelně, aby mu snad nějaká ta myška neunikla bez placení.

Noc byla tmavá, bez hvězd, bez měsíce. Světla z Jezerní zátoky se odrážela ve vodě, pestrá a roztančená vlnami. Vytvářela dojem veselé výletní lodi. Okolo jezera pohasínaly roztroušené táborové ohně a do tmy sršely roje jisker. Proti minulé návštěvě jich podstatně ubylo. Léto ustupovalo. Ve větvích stromů se nehnula ani větvička. Jenom vysoko na obloze plavala neslyšná letitá, vyterčovaná signálními světly.

Čekal jsem skoro půl hodiny, když na vodě zapleskala vesla a z temné stěny noci se vynořil člun.

Sešel jsem po dřevěných schůdkách k hladině.

„Král,“ řekl jsem vodě.

„Jste sám?“ odpověděl mi nedůvěřivě.

„Vy přece také.“

Dovesloval ke schůdkům, omotal provaz kolem železné tyče a strčil ruku do kapsy. Netvářil se příliš bojovně. Týdny skrývání ho nalomily. Byl v bezvýchodné situaci a dostatečně inteligentní, aby věděl, co přijde. Snad toužil po záchranném lanu. Tentokrát se dočkal. Od mládí měl všelijaké nepříjemnosti, protože se mu líbila děvčata, která nebyla k mání, a věci, které mu neříkaly pane. Obličej nesl stopy promarněného života jako záda přístavního nosiče žok bavlny.

„Jak jste mě našel?“

„Moje věc,“ odbyl jsem ho.

„Moje také,“ poznamenal zarputile. „Snad vám ta maličkost unikla, ale potřebujete vy mě!“

„Profesionální rutina,“ řekl jsem. „Připusťme i trochu štěstí.“

„Proč takové romantické dobrodružství? Mohl jste poslat uniformované, a šmytec,“ uvažoval logicky. „Víte, že nikdy neutíkám a nikdy nenosím zbraň.“

Měl pravdu. Ale zkušenosti jsou zkušenosti a jistota je jistota. A potom, když se v Praze dostal do slepé uličky, utekl.

„V kapse držíte hrušku?“

S křivým úsměvem vytáhl pomačkanou krabičku marsek. „Vezmete si?“ zeptal se, jako by mu na tom hodně záleželo.

„Vezmu,“ souhlasil jsem a usedl na schod. Posadil se vedle mne. Mlčky jsme kouřili. Hladina se lehce chvěla a někde daleko brnkal neznámý nadšenec na kytaru.

„Je tu hezky,“ řekl jsem.

„O kráse krajiny jste si povídat nepřišel,“ namítl Ruzha.

„Sedmého července skončila v přehradě jedna mladá žena,“ začal jsem. „Při pitvě se zjistilo, že v sobě měla smrtelnou dávku heroinu.“

„Svinstvo.“ A po chvíli: „Něco jsem slyšel. Říká se, že utonula.“

„Od té dívky vedou nitky.“

„Ke komu?“ zeptal se podrážděně.

„Vlastně až k vám.“

„Kde bych vzal prachy na heroin? Nemám ani na pivo, když mě…“ odmlčel se, zatvářil se vychytrale a dlaní si mnul zarostlou špičatou bradu. „Necháte mě odejít?“

„Chcete odejít?“

Posupně se zasmál. Znělo to jako skřehotání racka. Dobře věděl, že ho nemohu nechat odejít, a kdybych to udělal, dopustil bych se vážného přestupku. „O té utonulé nic nevím. Povězte mi její jméno. Možná jsem ji znal.“

„Solivarová.“

„Neznal.“

„Než jste se vytratil z Prahy, poslal jste dopis jedné slečně,“ řekl jsem.

„Shodila mě?“ zeptal se s povzdechem.

„Podepsal jste se na známce. Slečna dostala šest měsíců a shodila všechno, nejenom vás.“

„Chuděra malá. Víte, co s takovou holkou udělá šest měsíců kriminálu?“

„Třeba ji postaví na nohy.“

„Tomu sám věřit nemůžete,“ mávl rukou. „Dopis jsem poslal po nějakém Wohlovi. Vyměnil mi jednou drobné.“

„Bony, nebo valuty?“

„Bony.“

„Neviděl jste Wohla v Hojčicích?“

„Nechodím příliš mezi lidi. Co má Wohl společného se Solivarovou?“

„Trávili spolu u přehrady léto.“

„Myslíte, že někdo sejmul oba?“

„Nedělejte mi z toho horror,“ přibrzdil jsem Ruzhovu fantazii, protože jsem se bál tu myšlenku jen připustit. Vyloučit jsem ji nemohl. „Zmínil jsem se, že Solivarovou zabil heroin. Poslyšte, věčně se skrývat nemůžete.“

„Snažím se něco vymyslet, jenomže asi stárnu. Každé jaro zasévám moudrost, ale sklizeň je rok od roku horší. Už to vypadá, že na stará kolena budu muset začít poctivě makat. Zajímá vás, kde bydlím?“

„Jako předloňský sníh,“ řekl jsem.

„Vezmete jako polehčující okolnost, že půjdu s vámi?“

„Přišel jste dobrovolně.“

„Dobrá, jsem váš,“ hlesl sklesle, zvedl se a odhodil do vody zbytek cigarety. „Odsedím si svou paletu. S tou mrtvou na mě nechoďte. Neznal jsem ji a Wohla jsem v Hošticích, neviděl.“

„Nesvěřil jste Wohlovi peníze?“

„Tomu bych nesvěřil ani propadlý lístek na fotbal,“ odpověděl s pohrdáním. „Ten vzkaz byl náhoda. Wohl se maličko namočil, takže nemohl mít zájem něco shodit. Jak to provedeme? Musím vrátit člun.“

„Komu?“

„Jednomu známému.“

„Ví, že jste si člun vypůjčil?“

„Nemusí vědět všechno,“ zabručel skoro nesrozumitelně. „Večer co večer sedí v Avionu.“

„Člun vrátíme a vyhledáme společně nadporučíka Holana, aby vás převzal do opatrování. Souhlasíte?“ Souhlasil.

Nadporučík Holan naložil Ruzhu do motorového člunu a za okamžik zůstala na hladině jenom jemná, zvlněná brázda, která se pomalu uklidňovala. Zásluha za Ruzhovo dopadení půjde na Holanovo konto. Moje dobrodružství by mi těžko prošlo bez připomínek. Bude na Ruzhovi, zda se zmíní o Parusové. Měl jsem dojem, že to neudělá.

Pivodová přikryla oči clonou umělých řas a zatvářila se starostlivě. „Jdete příliš pozdě. Dnes skutečně nemám ani přistýlku. Zájezd. Kde máte kajmana?“

„Zůstal na prázdninách u babičky.“

„Jistě se o něho dobře postará. Mohu zavolat paní Gitové do Haciendy?“

„Uděláte to pro mě?“

„Dělám to často,“ odpověděla se strnulým úsměvem a zabloudila pohledem ke stolku v rohu haly. Ramenatý playboy v kostkované košili listoval v obrázkovém časopisu a tvářil se otráveně.

Odjel jsem do Haciendy.

Gitová mě přivítala jako starého známého. Poseděli jsme u šálku kávy a na lůžko jsem se dostal před třetí hodinou. Nad vodou se válela špinavá mlha a otevřeným oknem vnikala do pokoje. Na druhé posteli chrápal jakýsi chlapík. Výjimečně mi to nevadilo a usnul jsem o zlomek vteřiny dříve, než jsem položil hlavu na polštář.

14

Vypadala jemně, stylově, distingovaně. Mluvila už jenom s nepatrným brněnským nářečím a od té doby, co jsem ji viděl posledně, se naučila úsporným, nenápadným gestům. Někdo na ní hezky zapracoval režijně. Jenomže, řečeno s Buninem, horký dým paměti mi vybavil její minulost. Někdy mě to skličuje, setkávat se neustále s lidmi, kteří nepatří mezi perly člověčenstva.

Měla na sobě samé dovezené zboží a tuzemský původ mělo jenom dřevo na chatě. Rakouský nábytek, francouzská svítidla, v otevřené garáži rumunská dacia a pravoslavná ikona vedle tištěné kopie raného Tiziana dokreslovala prostředí. Na nízkém stolku se povalovaly Timesy, Life, švédské publikace o lidovém stavitelství, německá brožovaná detektivka na autora, jehož jméno k nám zatím neproniklo, a spousta módních časopisů. Uprostřed navazoval na atmosféru kultu ciziny ohyzdný popelník doporučující bols. Vedle něho stál plynový zapalovač, do kterého by se vešel obsah menší propanbutanové bomby, a červenobílá krabička cigaret Sojuz-Apollo. Šálek se ztvrdlou, popraskanou usazeninou působil jako pěst na oko, ale měl punc života.

Nabídla mi cigaretu, kterou umně vyklepla malíčkem.

„V poslední době jsem se dal na doutníky,“ vymluvil jsem se s tichou vzpomínkou na nevlastního otce Hany Solivarové a jeho krutě páchnoucí kuřivo. „Samí známí, tady u velké vody. Tak vy jste se vdala.“

„Proč ta lítost,“ pronesla stejně neupřímně jako přívětivě. „Mělo by vás těšit, že jsem zakotvila. Rodina je přece základem společnosti.“

Na svá léta měla vzácně čistou, svěží pleť a oči, které se seznámily se všemi radostmi světa, takže si jich neuměly vážit ani je v pravý čas oželet.

„Manžela máte doma?“

„Zdržuje se na služební cestě ve Švédsku,“ pronesla tak samozřejmě, jako by šel do Hojčic koupit pečivo a měl se objevit za deset minut. „Z mé minulosti zná všechno. Skoro. Manžel je moderní muž, ví, co chce, a ví, jak to získat. Občas se musím zjevit po jeho boku jako vhodný, působivý, seriózní zdání vzbuzující doplněk. Vás ale nezajímá moje manželství, pane nadporučíku. Nebo vás už povýšili?“

„Před časem. Znáte pana Lazeckého?“

„Pracovala jsem kdysi jako sekretářka ve stejném podniku.“

„Nic jiného?“

„To také,“ usmála se křepce. „Budete si hrát na moralistu?“

„Jsem moralista. To nese moje práce.“

„Profesionální moralista! Náramné! Mohu vám nabídnout kávu? Nebo snad raději whisky s ledem?“ Byl v tom i kousek výsměchu.

„Pravdu, paní Stojanová. Potřebuji slyšet pravdu stejně jako vdechovat kyslík. A vás to nebude nic stát,“ dodal jsem záměrně. Její spořivost byla příslovečná.

„O kom si budeme povídat?“ zeptala se bez zábran.

„Dnes v noci převzal stát do své péče pana Ruzhu. Pohubl a zestárl od těch dob, kdy jste se znávali.“

„Zahlédla jsem ho, ale nemluvila jsem s ním. Pochopte, Ruzha není člověk naší společenské úrovně. Tvářil se, že mě nezná.“

„Rozumím. Ctihodná paní Stojanová z nejkrásnější chaty na této straně přehrady, s manželem v Tramtárii.“

„Ve Švédsku,“ přerušila mě puntičkářsky.

„Dobrá, tedy ve Švédsku. Neznáte tyto lidi?“ předložil jsem fotografie Wohla a Solivarové.

„Pohledná dvojice. Hrdličky. Náš kout přehrady jim padl do oka, ale nejásejte. Už dlouho jsem je neviděla. Tady se vystřídá lidí! Těším se na podzim. Stanaři se vrátí do měst, nastane klid. Září je u přehrady kouzelné. Stromy dostanou pestré barvy…“

„Dívku vylovil doktor Rymon z přehrady,“ přerušil jsem lyrické intermezzo.

„To byla ona?“ vyjekla překvapeně a zakryla si dlaní ústa. Karmínové nehty zasvítily jako ztuhlé kapičky krve. „Pochopitelně jsem s nimi nemluvila.“

„Nebyli to lidé vaší společenské úrovně,“ řekl jsem pichlavě. „Co pan Lazecký? Ta dívka byla jeho neteř.“

„Neříkejte!“ Překvapení vypadalo upřímně.

„Lazecký vás navštívil,“ pokračoval jsem v útoku.

„Jenom na skok. Přijel v poledne a druhý den ráno zase odcestoval. Došlo k menší neshodě. Důvod je jednoduchý.“ Zašilhala k sousední chatě. Na verandě seděl v houpacím křesle starší muž a okázale listoval v časopise s pestrou obálkou. Mohl to být bratříček těch, které ležely na stolku.

„Kdy přijel Lazecký?“

„Třetího,“ odpověděla okamžitě a obdařila mě mnohoznačným úsměvem. „Domluvili jsme si sraz v motelu. Lazecký čekal v Haciendě, já v Jezerní zátoce.“

„Hlavně že jste se našli. Ti dva zde byli před jeho návštěvou, nebo později?“

„Před.“

„Teď pozor, paní Stojanová! Neztratil se Lazecký během večera?“

„Když to víte,“ pokrčila rameny. „Kecal, co?“

Lesklá glazura doslala trhlinu.

„Nevěděl jsem to,“ řekl jsem. „Nyní to vím.“

Na rozloučenou mi věnovala roztomilý úsměv. Byl to úsměv kobry pozorující člověka na vnější straně terária.

Muž ze sousední chaty opustil houpací křeslo a pomalým krokem došel k můstku, u něhož kotvil nadporučík Holan s motorovým člunem. Dali se do řeči jako dobří známí. Nadporučík mě krátce představil.

„Jak vycházíte se sousedy?“ zeptal jsem se po chvíli nezávazného rozhovoru o počasí, který lidé navazují, když si nemají o čem povídat. Pohlédl k chatě, jejíž majitel se zdržoval služebně ve Švédsku.

„Velmi dobře. To znamená, že se nestýkáme. Jezdím si na chatu odpočinout a dohonit, co během týdne zameškám v práci. Stojanovi jsou tiší a slušní lidé. Zejména pan inženýr je velice pozoruhodný člověk. Jeho znalosti jsou téměř encyklopedické.“

„Paní je zas velmi půvabná,“ řekl jsem s uznáním.

Vzal to jako vtip. Inteligentní tvář s bystrýma, klidnýma očima neprozrazovala nic. Zůstala absolutně nezaujatá a vlídně shovívavá.

„Mají často hosty?“

„Promiňte, zvědavost je mi cizí,“ prohlásil, aniž změnil výraz obličeje. „Tady kolem si lidé myslí, že s paní Stojanovou spím. Neviděl jsem ji ještě ani v plavkách.“

„Nechodí se koupat?“

„Nechodí. Občas jezdí s manželem na plachetnici. Mají hezkou a rychlou loď. Možná neumí plavat nebo ji děsí hloubka,“ pronesl tolerantně.

Věděl jsem, proč se Stojanová nechodí koupat. Těžko by věrohodně vysvětlovala původ tří ošklivých jizev, jimiž ji kdysi poznamenal žárlivý milenec. Snad měla i prozaičtější důvod. Neuvěřitelné množství lidí plave jako sekyra ke dnu.

Rozloučili jsme se, motor člunu zavyl ve vysokých obrátkách, muž se loudal na svoje oblíbené místo v houpacím křesle a za člunem se zvedal dlouhý pěnivý chvost.

„Znáte toho pána dobře?“ zajímal jsem se.

Nadporučík Holan mi odpověděl. Inu, proč ne. I světově uznávaná kapacita v oboru paleomagnetismu může najít zalíbení v bývalé prostitutce. Nebýt návštěvy Lazeckého, připustil bych, že se změnila. Třeba se skutečně změnila. Lidé se mění. Škoda že pouze málokteří k lepšímu.

15

Šel jsem přímo proti slunci. Vyšplhalo nad vrcholky protějších kopců. Stromy stály naprosto nehybně. Stébla trávy se ani nezachvěla. Třpytila se na nich chladná rosa. A bylo ticho, jaké je v rekreační oblasti slyšet málokdy. Obloha se chlubila náramnou modří a nad hladinou kroužili dva čápi. Loučili se před dlouhou cestou.

Den jako stvořený pro klidnou pohodu a odpočinek. Za mnou však trčela vysoká skála s převisem.

Našly si ke stanování hezké místo. Trochu stranou a přímo pod tabulkou hlásající zákaz slaňování a rozdělávání ohně. Musely mě vidět z daleka, ale předstíraly nezájem. Tranzistorové rádio hrálo potichu. Tranzistory většinou řvou. Především v parku, v lese, u vody. Tento však hrál potichu a reprodukoval vážnou hudbu.

„Pst,“ udělala jedna z nich, když jsem pozdravil. „Posloucháme! Honegger! To asi neznáte.“

Oči jim jen hrály. Byly ve věku, který si chmurnější stránky života připouští nerad. Chlap, v mých letech jim posloužil jako zdroj pobavení. Ještě si legrace užijí, až je to bude mrzet. Nevnucoval jsem se a vyhledal pohodlný pařez. Seděl jsem a poslouchal. Konečně dal dirigent hudebníkům volno na šálek kávy, z tranzistoru vytryskl potlesk jako mělký příboj a zaplavil paseku.

„Přišel jste za námi?“

„Jsem kapitán Král z kriminálky a posílá mě nadporučík Holan,“ řekl jsem na vysvětlenou. „Znáte ho, že?“

„Jana,“ představila se drobná plavovláska.

„Milena,“ podala mi ruku brunetka. „Když to na něho neprozradíte, svezl nás jednou ve člunu. Senzační jízda.“

„Ukazoval vám dvě fotografie.“

Přisvědčily najednou jako šikovně vedené loutky. „Poznaly jste Hanu Solivarovou,“ pokračoval jsem. „Mluvily jste s ní?“

„Jenom krátce. Kde co kupujeme, kde je dobré koupání. Měla s sebou kluka. Toho z druhé fotografie,“ vysvětlovala Milena.

„Kdy to bylo?“

„Přijely jsme prvního srpna.“

„Kde jste Solivarovou potkaly?“

Ukázala rukou k vysokému štítu chaty Stojanových. „Blízko chaty té paní, co má v garáži dacii a časté pánské návštěvy. Nechcete džus?“

Poděkoval jsem a uvolnil pařez. „Mimochodem, nebyl to Honegger, nýbrž Berlioz.“

Mrkly na sebe a s kouzelnou hravostí nasadily údiv. „Vážně?“

„Vím já,“ odpověděl jsem se spikleneckým úsměvem, „je možné mít pravdu a je možné nemít pravdu, ale zcela určitě je nutné mít vlastní názor.“

Byl to Berlioz. Dávné lekce kandidátky věd ve mně něco zanechaly. Když jsem se trochu vzdálil, rozchechtaly se. Nebyl jsem tak daleko, abych neslyšel jejich smích, a nebyl jsem už tak blízko, abych rozuměl slovům.

U mola zahoukala výletní loď, ověšená třepotavými vlaječkami, a vyrazila napříč k druhému břehu. V nehybném ranním vzduchu se nad ní pomalu vznášel chomáč dýmu a na hladině za zádí zůstávala zčeřená brázda. Věčně stejný obraz unikání.

Zatoužil jsem natáhnout se do trávy a pozorovat vodu, nebe i trávu. Nešlo to. Čekala mě práce.

16

Lazecký netrpělivě přecházel po chodbě. Subdodávky pro metro mu rozhodně dělaly menší starost než kaše, do které zabředl.

Hodil si do úst cigaretu jako superman na úrovni Jamese Bonda, ale nedělal to suverénně. Dalo mu jistě hodně cvičení, než se trik obstojně nalíčil. Také se mu maličko třásla ruka.

„Posaďte se, pane Lazecký, a uvažujte o mezerách ve svém vyprávění, kterým jste nás minule obšťastnil,“ řekl jsem a listoval hlášeními, jež mi na stole zanechali Santar s Heldem. Jedna skutečnost mi na moment vzala dech. Rudovláska z bytu pana Antala byla nevidomá! Proto ta opatrná chůze, toporné, přesné, uvážlivé pohyby a obrovská kouřová skla na očích.

Lazecký vypustil oblak dýmu nosem a obláček ústy. Tázavě na mě pohlédl.

„Během návštěvy u paní Stojanové jste se z chaty nevzdálil?“

„Kolem deváté jsem zaskočil do motelu pro lahvičku. Stojan je abstinent a na chatě nebyla ani kapka alkoholu,“ odpověděl lhostejně.

Šetrná paní Stojanová!

„Rozešli jste se v dobrém?“

„Proč ne?“

„Zasáhl jste střed terče, pane Lazecký. Proč ne?“

„Mluvil jste s ní?“

„Překvapuje vás to? Každý čtenář detektivek ví, že si kriminalisté musí všechny výpovědi ověřit.“

„Nečtu detektivky,“ odsekl. „Sousední chata patří nějakému dědouškovi. Nu, dědouškovi… To bych přeháněl, k šedesátce ovšem nemá daleko. Když jsem se vracel z motelu, čiperně spěchal do svého vigwamu.“

„Jak dlouho jste se v motelu zdržel?“

„Snad třicet minut. Pochopitelně i s cestou tam a zpátky.“

„Sešel jste se s někým?“

„Ne. Co na mě hrajete?“

„V Hojčicích bydlí jistá paní Nechvátalová. Znáte ji?“ Pomalu vypustil nádherný kroužek. Líně se sunul nad stolem a rozplynul se v horkém vzduchu u okna. „Jednu Nechvátalovou znám. Ta vaše to nebude. Prodává v Brně v mléčném baru jogurty.“

„Jen si poslužte, pane Lazecký,“ řekl jsem klidně. „Mám rád lidi se smyslem pro humor. Dokonce mi nevadí ani černý humor, nesmí však být příliš černý, a hlavně nestal mít blízko k márnici.“

„Provokujete mě!“ Popuzeně zašermoval rukou a chtěl pokračovat, ale za jeho zády se otevřely dveře a na prahu stanul nadporučík Santar.

„Promiňte, nestihl jsem…“

Přerušil jsem ho. „Vím, indiáni vytrhali koleje. Omluvte mě na okamžik, pane Lazecký.“

Vyšel jsem na chodbu. Pootevřenými dveřmi jsem pozoroval Lazeckého. Vykuřoval si se snahou o benevolentní výraz znuděného světáka, nohu přes nohu, elegantní špička boty se pohupovala v pravidelném rytmu.

„Něco nového, Santare?“

„Napadlo mě pozeptat se u Tonků po nějakých fotografiích. Ochotně mi vyšli vstříc. Jsou celí špatní z dceřiny smrti. Našel jsem spoustu obrázků. Jeden stojí za povšimnutí,“ sděloval nadporučík a podal mi bílou obálku.

Na fotografii byla lavička s pozadím Hradčan a Petřína. Zručný, profesionální snímek. Na lavičce seděli v družné zábavě Solivarová, Wohl a Lazecký.

„Jako na zavolanou,“ řekl jsem uznale. „Vy jste génius. Pinkerton byl proti vám úplný žabař. Když už jste byl u Tonků, podíval jste se po písemnostech?“

„Podíval,“ přisvědčil Santar a smutně pokrčil rameny. „Korespondence veškerá žádná, deník si nepsala. Dnešní dívky nejsou sentimentální. Tu fotografii dělal pouliční fotograf. Podle čísla na zadní straně jsem zjistil datum. Třináctého dubna. Lazecký nás vodí za nos.“

„To vím už delší dobu. Kalt ho poznal. Uvidíme, co nám poví.“ Strčil jsem Santarovu kořist do kapsy.

Nadporučík vydoloval z aktovky několik lahví chita a nalil do tří sklenic. Lazecký obrátil svoji naráz, způsobně si otřel kapesníkem tenké rty a zahleděl se z okna. Oprýskaná zeď’ zadního traktu protějšího činžáku vábný pohled neposkytovala.

„Stále hledáme pana Wohla,“ posteskl jsem si. „Možná zabloudil v brdských lesích nebo jednoho dne vyplave na hladině nějaké přehrady jako vaše neteř.“

„Proč mi to říkáte? Já vám Wohla nenajdu.“

„Vy jste se znal,“ řekl jsem přísně.

„Však víte! Jednou jsme se viděli. Dneska už bych ho asi nepoznal, kdybychom do sebe vrazili na ulici.“

„Vy jste znal Wohla lépe, pane Lazecký!“

S viditelnou nevolí si přebíral moje slova. Tiše, tichounce, jako Popelka hrášek. Na tváři se mu pomalu usazoval tvrdý, nesmlouvavý výraz. Oči dostaly nebezpečný lesk a ostře mě sledovaly.

„Kdy Hana zemřela? Třetího? Trochu směšná situace, pokud mě podezříváte.“

„Podle odborné expertizy zemřela Hana Solivarová v noci ze sedmého na osmý srpen,“ řekl jsem. „Kde jste se ten den zdržoval?“

„Doma.“

„Večer jste byl také doma?“

„Nikam nechodím. Díval jsem se na televizi. Z podniku jsem odešel kolem sedmnácté hodiny, jak jsem se mohl dostat do Hojčic? Nevlastním vrtulník.“

„To je jediná věc, kterou vám stoprocentně věřím, pane Lazecký,“ řekl jsem. „Zamlčujete nám řadu závažných skutečností.“

„Nechápu, proč mě honíte jako nadmutou kozu,“ zavrčel netrpělivě. „Všechno má svoje meze. Uznávám a respektuji vaši snahu, nemám vám šikanování za zlé. Jenomže čeho je moc, toho je příliš. Teď mě napadá, v motelu mě viděl jeden starý známý. Předstíral slepotu. Možná někoho čekal. Vypadal jako žebravý mnich.“

„Co tím chcete dokázat?“ zeptal se nadporučík Santar. Trpělivě čekal, kdy vyrukuji s fotografií.

„Že mluvím pravdu,“ odsekl a sepjal ruce, až mu hlasitě zapraskalo v kloubech, „jmenuje se Ruzha, jako kluci jsme spolu hráli fotbal.“

„Vaše slova si můžeme ověřit,“ upozornil jsem. „Ruzha zná Wohla.“

„To je pro mě novinka. Rád bych šel za svou prací. S Haninou smrtí nemám nic společného. Hluboce mě dojala, ale s tím se musím vyrovnat sám.“

Nikdo nechce mít nic společného s vraždou nebo se zabitím. Ani pachatel. Proto stojí takovou námahu najít ho. A usvědčit. Pokud Solivarová skutečně nezemřela nešťastnou náhodou.

Požádal jsem o spojení s věznicí a chtěl Ruzhu k telefonu. Nemohli jsme se dohodnout, ale nakonec se nechali umluvit.

„Ruzha,“ uslyšel jsem konečně.

„Král, jak se daří?“

„Znám spoustu příjemnějších míst,“ pronesl hořce.

„Z těch čtyř stěn na mě jde trudnomyslnost. Nu, nestěžuju si. Jenom že se zajímáte.“

„Třetího srpna večer jste navštívil Jezerní zátoku.“

„Mohlo být,“ připustil váhavě. „Pro mě kalendář znamenal mnohem míň než čistá košile. Jistě chápete, jak to myslím. Teď zase začínám počítat dny. Vyšetřovatel, který mě dostal na starost, nechce věřit, že jsem od jara nocoval pod širákem a žil z vlastních úspor.“

„To je od vás hezké,“ uznal jsem. Věděl, jak to myslím. „Promluvím s ním. Třetího večer jste potkal známého.“

„Vyhýbal jsem se známým jako čert kříži. Stačilo, že jsem každou chvíli narazil na tu loutku Cermanovou.“

„Vdala se a jmenuje se Stojanová.“

„Chudák manžel,“ zasmál se. „Koho jsem měl vidět?“

„Kamaráda. Hrávali jste spolu fotbal.“

„Myslíte Lazeckého?“

„Správně,“ řekl jsem. „Byl sám?“

„Sám. Nehlásili jsme se k sobě.“

Vrátil jsem sluchátko do vidlice. Měl jsem určité pochybnosti o hodnověrnosti Ruzhova svědectví, hoši se mohli domluvit. Nechal jsem si je pro sebe. Nelíbila se mi řada náhod. Ruzha i Wohl se pohybovali ve stejné době na stejných místech, zabrousil tam i Lazecký. K tomu Stojanová. Příliš mnoho náhod na jeden čtvereční kilometr.

„Vyšlo vám to,“ řekl jsem Lazeckému.

„Ukázal jsem dobrou vůli. Nyní je řada na vás.“

Položil jsem na stůl Santarovu kořist.

„Československo, Praha, nábřeží, třináctého dubna. Co vy na to, pane Lazecký? Tvrdil jste, že jste Wohla poznal až v Hojčicích.“

Znovu sepjal ruce, znovu zapraskaly klouby. Sanice mu začaly poskakovat, jako kdyby zuřivě zpracovával žvýkačku. Něco si překusoval. Žvýkačka to nebyla.

„Je mi trapně,“ připustil konečně. „Právě jste mi dokázali, jak často může lidská paměť selhat.“

„A nervy,“ řekl jsem. „Nestydíte se, tak dětinsky lhát?“

„Musím si to nechat líbit?“ ohradil se vehementně.

„Vy si to necháte líbit. Nic jiného vám nezbývá. Teď nám povíte pravdu a nic než pravdu. Už jsme s vámi ztratili příliš mnoho času,“ řekl jsem důrazně.

„Věc je nepatrně složitější,“ začal pomalu. „Hana věděla, že stůňu po pořádném autu. Z Tuzexu. Wohl měl konexe. Domluvili jsme se na té lavičce. Okolo se motal fotograf. Starý dědek. Obličej měl jako pouťový vyvolávač. Wohl se s ním znal.“

„Po tuzexovém vozu jste stonal vy, nebo začala paní Stojanová považovat dacii za příliš obyčejné auto na svou společenskou úroveň?“

„Jste obětí vlastní podezřívavosti. Dal jsem Wohlovi dvacet tisíc. Dostal jsem nějaké západoněmecké marky a trochu bonů. Později jsem měl dostat zbytek. Wohl se neozýval, proto jsem naléhal na Hanu. Měli strach, že se o penězích zmíním u Tonků, proto mi napsali z Hojčic. Vůbec se mi to nelíbilo. Rozjel jsem se k přehradě a spojil příjemné s užitečným.“

„Jak jste se s Wohlem dohodli?“

„Vymlouval se, že možnost získat valuty bude mít zase až na podzim.“

„Kolik vám Wohl dluží?“

„Deset tisíc.“

„Pěkný štůsek stokorun,“ poznamenal jsem. „Komu říkaly pane? Tu pohádku o tuzexovém autu zapomeňte. Vymyslete si lepší. Nad všechny pohádky je pravda.“ Uzavřel se do hrdého mlčení a přemýšlel. Potom okázale povzdychl. „Ať je po vašem. Peníze patřily Stojanové.“

„Marky a bony jsou u ní?“

„Měly by být,“ připustil. „Pokud je neutratila. Má ráda hezké věci.“

„V Hojčicích jste položil Wohlovi nůž na krk,“ hádal jsem. „Večer měl přinést peníze nebo valuty. Nepřinesl je, nebo se vůbec neobjevil?“

„Nepřišel. Nechtějte slyšet, jak jsem to od Stojanové schytal. Má děsný vítr z manžela.“

„Sousedova návštěva byla také jenom zatmívačka?“

„Křivdíte mi. Hana byla vyděšená. Domnívala, se, že žijí z Wohlových úspor. Snad ji utopil právě proto!“

„Neutopil, pane Lazecký, neutopil. Hana Salivarová zemřela následkem nadměrné dávky heroinu.“

Zíral na mě s otevřenými ústy.

„Věděl jste, že fetuje?“

„Nevěděl a nevěřím tomu,“ pronesl prudce. „S něčím takovým by Hana nikdy nezačala!“

„Hanu poutal k Wohlovi upřímný citový vztah,“ řekl jsem nevzrušeně. „Wohl měl raději sebe. Ale aby chladnokrevně, s rozmyslem vraždil, to se mi k němu nehodí.“

„Mně zase neimponuje váš způsob, jak vedete vyšetřování. Těšilo mě!“ Povstal a ráznými kroky pochodoval ke dveřím. Nechal jsem ho. Vrátil se za tři minuty a hodil mi na stůl propustku.

„Máte mi ji podepsat.“

„Kdo říkal?“

„Ten v uniformě dole u vchodu.“

„Lituji, pane Lazecký. Dozorčí není můj nadřízený. Budete se muset zdržet a odpustit si podobná teatrální gesta. Ukážu vám jiný papír. Podepsal ho prokurátor. Souhlasí s uvalením vyšetřovací vazby na vaši osobu.“

„To je bezpráví,“ zaprotestoval chabě, drcený nepříznivým vývojem situace. „Nemáte žádné důvody!“

„Celou horu,“ řekl jsem. „Vy už jste byl pro valutové machinace trestán. Kdo v tom tehdy jel s vámi?“

„Dva cizinci. Něco si odseděli a byli vyhoštěni z republiky,“ odpověděl chladně. „Stará věc.“

„Prověříme si vaše tvrzení.“

„Nejste normální,“ utrhl se hrubě.

„Vaše slova beru jako bezděčný slovní obrat. Také by mohla znamenat urážku úřední osoby. Nyní budete tak laskav a půjdete se soudruhem nadporučíkem. Doprovodí vás do vazby, abyste zase neměl u vchodu nepříjemnost. Nejprve nám čitelně a plným jménem podepište dnešní výpověd. Na každé stránce, prosím. Ale to vám přece nemusím připomínat. Máte zkušenosti.“

„Budu si stěžovat. Moje zadržení může ohrozit plynulou výstavbu metra! Mám spoustu známých a…“

„Také mám spoustu známých,“ přerušil ho dobromyslně nadporučík Santar. „Příkladně pana Strádala.“

„Kdo je to?“ zeptal se Lazecký a zarputile ryl do spodního okraje stránky bravurní podpis, až protrhl papír.

„Hlídač na parkovišti.“ odpověděl Santar. „Můžeme jít.“

Lazecký vyšel s hrdě vztyčenou hlavou a s pevně stisknutými rty. Měl jsem ho plné zuby. Po jeho odchodu zůstal nedobrý pocit, že jsem výslech nevedl v nejlepší kondici.

17

Vévodská 13.

Po smutných zkušenostech s parkováním dostala přednost tramvaj. Také jsem neměl jistotu, zda Antal nebude nabízet nějaké dobré pití.

Otevřela mi rudovláska. Něco jsem o ní už věděl. Tentokrát měla na sobě seprané džíny a oranžový svetr, který hodně pamatoval. A pochopitelně tmavé brýle.

Pozdravil jsem.

Trochu se usmála, ustoupila a ukázala pravidelné perličkové zuby. „Minule jste hledal paní Antalovou. Za kým jdete dneska?“

„Za vámi, slečno Zilvarová,“ řekl jsem a stiskl ruku, kterou mi namířila na žaludek. „Moje jméno je Král a rád bych vám dokázal, že jsem pracovníkem kriminální služby.“

„Pan Antal se zmínil. Pojďte dál. Jistě víte, že jsem nevidomá,“ oznámila suchým, neosobním způsobem. Znělo to, jako když v nočním lesním tichu šlápne chodec na větvičku. Uvedla mě do pokoje, zařízeného hezky a pohodlně, něco mu však chybělo. Obrazy, televizor, váza s květinami, ty drobnosti, které zpestřují a zkrášlují příbytky vidoucích. Celek působil asketicky.

„Nevím, proč přicházíte. Ráda vám pomohu, pokud to bude v mých silách. Máte starosti?“

„Neustále.“

„To nejste sám.“ Zase zapraskala větvička, tentokrát slaběji a z větší dálky. Po příjemném altu nezbyla ani památka. Pomalu usedla do křesla.

„Zajímá mě Kárim Sulejman,“ řekl jsem. „Znáte se dobře?“

„Znám Kárima podle hlasu,“ pronesla s nápadným odstupem. „Podle hlasu a podle vůně. Na muže používá příliš výrazné voňavky.“

„Co o něm víte?“

„Narodil se v Bagdádu. Jeho otec se zabývá výrobou léků. Kárimův starší bratr žije v Mnichově. To jsou informace, které mám od pana Antala. Také znám pár maličkostí podružného rázu, jako v kterých restauracích si zamlouval telefonicky stůl a s kterými slečnami si domlouval schůzku. Příjmení neznám. Kárim soustavně někomu telefonoval. Mohu se na něco zeptat?“

„Tuším vaši otázku. Doufám, že se Kárim Sulejman těší dobrému zdraví a brzo poctí Prahu návštěvou.“

„Všichni se domnívají, že odletěl domů,“ podotkla udiveně. „Pan Antal říkal, že se Kárim vrátí koncem září.“

„Republiku neopustil. Měl sice zamluvenou letenku, tu si vyzvedl, k letadlu se však nedostavil. Mám pro něho pár otázek na tělo.“

„Budou mu k užitku?“

„Budou k prospěchu veřejnosti,“ řekl jsem. „Co mi o Kárimovi povíte?“

„Několikrát mě svezl. Jednou jsem s ním byla na koncertu,“ překvapila mě. Ne příliš. Tvrzení, že Kárima zná podle hlasu a podle voňavky, mi nesedělo. Chyběla mu pravděpodobnost. Také jezdil po Praze modrý jaguár.

„Kde pracujete?“ zeptal jsem se.

„Převážně dělám fotomodelku pro Centrotex. Občas mě používají na reklamní snímky i jiné podniky.“

„Vynáší to?“

„Mně to stačí. Okruh zaměstnání pro nevidomé se s rozvojem techniky podstatně zužuje. A potom, nevidomý člověk je ušetřen celé řady lákadel. Kina, divadla, knihy, noviny, auto, to není nic pro mne,“ poučovala školometským způsobem, studeným a obehraným. Možná musela svoje slova často opakovat.

„Nechtěl jsem se vás dotknout,“ omlouval jsem se.

Zarazila mě rozhodným gestem. „Vezmete si kávu?“

„Rád.“

Pohybovala se naprosto suverénně. V pohybech vládl řád a kázeň. Obdobně byly uspořádány všechny předměty.

„Máte raději obyčejnou kávu, nebo nescafé? Mám sestru v Argentině, občas mi pošle pozdrav a balíček. To asi víte, že?“

„Nevím,“ zalhal jsem. „Jak se dostala do Argentiny?“

„Musíme o tom mluvit?“

„Nemusíme. Přišel jsem ohledně Kárima. Vaše sestra mě nezajímá,“ řekl jsem přesvědčivě.

Snad proto se pustila do vyprávění. Její hlas ztratil strohost. „Před několika roky pro mě přijel strýc z Buenos Aires. Měl v Praze obchodní jednání. Vybízel mě, abych se u jeho známého očního lékaře podrobila operaci. Dával určitou naději. Malou, ale naději. Zdejší specialisté tvrdí, že za stávajícího stavu lékařské vědy mi není pomoci. Jednoho rána jsem zjistila, že strýc opustil hotel. Odletěl a moje sestra s ním. Na moje doklady. Jsme si náramně podobné. Sestru potkala nepříjemnost v zaměstnání. Pracovala jako pokladní v bance. Podrobnosti jsem se nikdy nedověděla. Přišli za mnou dva muži ze Státní bezpečnosti a vyptávali se. Nemohla jsem jim říci nic jiného, než říkám vám. Proč se zajímáte o Kárima?“ změnila náhle námět rozhovoru.

„Než odpovím, dovolte mi otázku. Nevyměnil vám někdy peníze za tuzexové hony?“

„I nevidomé ženy jsou marnivé, soudruhu… Jak vám mám říkat? Jistě máte nějakou hodnost.“

„Kapitán. Ale když mě tak lidé oslovují, připadám si jako vlk z pirátského škuneru.“

„A když vás oslovují příjmením? Neohlížíte se, kde jste promarnil mocnářství?“

„Známí mi říkají křestním jménem,“ řekl jsem.

„Abychom to nepřeháněli,“ zasmála se hřejivě. Úsměv měla bezprostřední a bezelstný. Snad proto, že mu žádné zrcadlo nepomohlo ke strojenosti.

„Promiňte, na tu myšlenku jste mě přivedla vy.“

„Konečně, proč ne? Jmenuji se Světlana. Hloupé jméno pro nevidomou. Rodiče pochopitelně nemohli při narození tušit co a jak.“

„Roman,“ řekl jsem.

Povídali jsme si u kávy o všem možném, ale byla tu ještě záležitost s Kárimovým vozem. Zeptal jsem se.

„To je tedy pravá příčina vaší návštěvy,“ pronesla zvýšeným hlasem, ve kterém se zachvěl náznak hysterie. „Minule jste mě viděl v Kárimově autě. Půjčil vůz na prázdniny kamarádovi z fakulty. Jmenuje se Kalt.“

Uvažoval jsem o souvislostech.

„Překvapený?“ otázala se.

„Trochu,“ připustil jsem. „Náhodou jsme se s panem Kaltem už setkali.“

„Velký příznivec motorismu. Nechápu, proč studuje medicínu. Podle jeho slov rozhodla rodinná tradice. Kárim mi slíbil, že mohu pana Kalta požádat kdykoli o svezení. Ten den mi volala matka. Dostala zase ledvinový záchvat.“

„Chodily za Kárimem návštěvy?“

„Hodně.“

„Kolegové z fakulty?“

„Také. Soudím podle řečí, které vedli. Někdy bývali náramně veselí a hluční.“

„Navštěvovala Kárima také děvčata?“

„Také,“ přisvědčila. „Ty se nikdy dlouho nezdržely. Pan Antal si hraje na přísného strážce morálky. Kárim vám musí dělat velké starosti!“

„Neznáme místo jeho současného pobytu. Také nemáme jistotu, zda uhradil všechny pohledávky,“ řekl jsem vyhýbavě. „Během vyšetřování jsme narazili na řadu podezřelých skutečností. Ne se všemi si zatím víme rady.“

„Kárim a dluhy? To se mi nezdá. Přímo oplýval penězi,“ namítla váhavě a oběma rukama si přitiskla brýle ke spánkům. „Ovšem, když říkáte, že máte podezření… Ze všech ohňů stoupá dým, že?“

„Jenom některé ohně vydávají jedovaté plyny,“ namítl jsem s pohledem na hodinky. Čas letěl jako splašený kůň.

„Pospícháte?“

„Jak jste to uhodla?“

„Díval jste se na hodinky,“ překvapila mě vysvětlením a rychle dodala: „Ledacos vycítím.“

„Mám ještě různé vyřizování,“ přiznal jsem.

V předsíni klaply dveře a ozvaly se těžkopádné kroky. „Pan Antal?“

„Nikdo jiný to být nemůže.“

Zvedl jsem se. „Odpusťte, že jsem rušil. Děkuji za ochotu a za kávu. Kdyby všichni mluvili na rovinu jako vy, měl bych polovinu práce ušetřenou.“

Nehnula ani brvou, jenom ke mně natáhla suchou, teplou dlaň. „Na shledanou. Když budete mít cestu do Vévodské, zastavte se. Pokud vás nepovede soucit. Nesnáším ho.“

Antal stál nehybně na prahu kuchyně.

„Vida, kolega! Račte dovnitř, hned se po něčem podívám,“ breptal zmateně. Měl jsem dojem, že mě nevidí rád. Příliš jsem se nedivil.

„Nebudu pít, pane Antal. Mám na srdci jednu maličkost,“ řekl jsem a zavřel za sebou kuchyňské dveře. „Nedluží vám Kárim peníze?“

Otočil se, zamířil ke stolu, který byl ještě o něco upatlanější než při mé první návštěvě, těžce dosedl na židli, lokty opřel o desku a rukama si podepřel obličej. Žoviálnost zmizela, jako když se v divadle setmí před začátkem představení. Pomalu a definitivně. Jeho oči dostaly tvrdý, nepřátelský výraz.

„Nešijete na mě nějakou boudu, kamaráde?“

„Kárim ji ušil na jistého pána. Osobně nebo prostřednictvím jistých osob. To zatím nevím. Obávám se, že postižených se sejde větší počet. Máme už určité zkušenosti,“ řekl jsem úmyslně, aby mi zase nezačal nabízet svoje.

Bubnoval prsty po stole, zjizveném dlouhými roky používání. Znělo to jako pochod Radeckého, ale odhodlání chybělo.

„Nějakou korunu jsem Kárimovi… půjčil. Už všechno vrátil. Do haléře. Soukromá záležitost. Lidé si musí pomáhat.“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Jde o to, kdy a kam. Šlo o vaše peníze?“

„Čí by měly být?“ zaútočil hrubě. Pustil z hlavy myšlenku, že by nabídl alkohol. Tušil jsem, že ve skleničce bude hledat úlevu později, až si v klidu přebere svá trápení a zborcené plány. Při jeho podnikavosti jich mohla být řada.

„Třeba paní Korbelové,“ vystřelil jsem do tmy mistrovskou ránu. V jeho obličeji naskočily rudé skvrny.

„Korbelová je moje dobrá známá. Tu vynechte, kamaráde,“ zavrčel a rázně udeřil pěstí do stolu.

„Aha,“ dovolil jsem si lakonickou poznámku.

Zatvářil se načepýřeně, ale neprotestoval. Láska kvete v každém věku. Hezká legenda, jenom jí věřit, u Antala jsem věřil méně na city a více na obchodní talent. Nesměl bych znát Korbelovou!

„Kolik to dělá, pane Antal?“

„Několik tisíc,“ přiznal zkroušeně.

„V korunách?“

„Kárim má v Mnichově bratra. Občas přijede do Prahy i se svou snoubenkou.“

„Proč by jezdil s cizí snoubenkou,“ popíchl jsem.

„Hezká ženská, kamaráde,“ navracela se mu výřečnost, protože se mluvilo o jiných lidech. „V prvním patře bydlí doktor Tušl. Mrkněte k němu. Dohodil mi Kárima do podnájmu. Měli spolu častá jednání. Pokud máte péči o Korbelovou, její peníze Kárim nemá, jsou u mě jako v záložně. Vyznám se. Nepustím z ruky ani chlup, dokud nemám jistotu, že dostanu svoje.“

Věřil jsem mu. Jenomže do takové záložny bych si neuložil ani otrhanou knihu z antikvariátu.

Hleděl za mnou se smutkem a obavami. Rád bych věděl, čeho se bojí. Těch několik tisíc jsem mu nevěřil. Pohotově se chystal utrhnout jablko z cizího stromu.

Doktor Tušl nejprve tvrdě protestoval, argumentoval zákony a paragrafy jako každý zkušený právník, ale když vyšel s pravdou ven, připočítal jsem Kárimovi na vrub dvacet tisíc.

„Podotýkám, že oficiálně nebudu uplatňovat žádné nároky,“ upozornil mě důrazně. „Mám svoje důvody.“

„Jak myslíte,“ řekl jsem lhostejně.

Toho dne jsem zařídil ještě jednu maličkost. Příštího rána se v novinách objevila výzva k občanům, kteří mají pohledávky na S. W. nebo K. S.

Kostky byly vrženy.

Oznámení zčeřilo hladinu nad všechno očekávání. Důvěřivost lidí nezná mezí, když je zaslepuje vidina snadného zisku nebo možnost získání těžko dostupného předmětu. Přihlásilo se pět poškozených. Každý z nich dostal část náhrady ve valutách nebo v bonech, zbytek nahradil slib. Žádný z postižených neměl v ruce sebemenší doklad. Podání ruky nebo přiťuknutí sklenkou koňaku náš právní řád v potaz nebere, a tak jsem postižené nepotěšil sdělením, že o peníze s největší pravděpodobností přišli a vystavili se dalším nepříjemnostem.

V poledne jsem dostal souhlas k vyhlášení celostátního pátrání po Kárimovi. Neměl by to být problém, choval jsem však jisté obavy. Nepodložené, ale zbavit jsem se jich nedokázal.

Když jsem se vracel z oběda, dostihl mě podporučík Held. Před chvílí se vrátil z Hojčic. Podal mi složku s výpovědí Miloslavy Stojanové.

„Jak vás přijala?“

„Hezky,“ odpověděl Held tesklivě. „Tak sprostou ženskou jsem ještě nepotkal.“

Odpoledne se přihlásil šestý postižený. Byl jím Tonek. Vešel do dveří s doutníkem v ústech a s mrzutým výrazem v kulaté tváři. Nebyl tentokrát v trenýrkách a vypadal jako seriózní, na sebe dbalý člověk, jemuž neznámý pachatel ulomil u auta zpětné zrcátko. Usadil se, rozdrtil v popelníku zbytek doutníku, zapálil si nový a vylil si srdce.

„Šlo o vaše peníze, nebo o peníze vašeho švagra?“

„O moje. Švagr Wohla znal. Celý den ho marně sháním.“

„Pan Lazecký je ve vyšetřovací vazbě,“ sdělil jsem stroze, abych zabránil případným dotazům. „Proč jste mi neřekli, že Wohla znáte a že Hana odjela na dovolenou právě s ním?“

„Neznal jsem ho. Neznala ho ani manželka. Až po vašem odjezdu nás švagr zasvětil do situace. Nerad bych mu působil potíže.“

„Především vám jde o peníze,“ upřesnil jsem.

Pokrčil rameny. „Proč jste švagra zavřeli?“

„Je ve vyšetřovací vazbě, to je určitý rozdíl. Existují důvodné obavy, že by mařil další průběh vyšetřování. Máte písemné potvrzení, že pan Lazecký předal Wohlovi vaše peníze?“

„Mám prázdné ruce a vztek,“ pronesl trpce. Roztesknila ho skutečnost, že promarnil peníze, nikoli poznání vlastní neopatrnosti. „Špatně jste mě pochopil. Švagr mě s Wohlem seznámil. Peníze jsem předal sám. Netušil jsem, že chodí s Hanou.“

„Kde jste se sešli?“

„V kavárně Arco.“ V duchu jsem korigoval svůj nepříliš lichotivý názor na Stanislava Wohla. Když dokázal okrást rodiče svého děvčete… Vedla ho jenom touha po penězích, nebo jeho závislost dosáhla už takového stupně, že v něm potlačila základní principy morálního kodexu?

Tonek zatím zamořoval kancelář svým krátkým doutníkem, řečnil a řečnil. Snažil se mě přesvědčit, že peníze musí dostat zpátky. Vypoklonkoval jsem ho. Nemám rád plačící chlapy. Když slzí pro peníze, jsou mi protivnější než únorové plískanice, náledí na vozovce a cibule dohromady.

18

Telefon mě vyrušil z poslechu půlnočních zpráv. Ozval jsem se s neblahou předtuchou, že budu muset vrátit pyžamo na rozestlané lůžko a spěchat do noci. Visela nad městem jako dusná clona.

„Přišel nějaký člověk a chce mluvit jenom s vámi,“ oznámil podporučík doktor Held. Poznal jsem ho podle hlasu. Jako obvykle se nepředstavil. Stále ještě uvažoval především teoreticky a denní praxe, jak se s ní seznamoval, jej trvale šokovala. Měl mnoho užitečných znalostí, chuť do práce a vytrvalost. Jenom cit pro aplikaci teorie mu zatím chyběl. Někdo ho nezíská nikdy.

„Od dob Marie Terezie mají lidé v Čechách příjmení,“ neubránil jsem se sarkasmu. Omlouvala mě pozdní hodina a touha zavřít oči a spát, spát alespoň šest hodin v jednom kuse. To se mi nepodařilo, kam paměť sahala.

„Jmenuje se Frank,“ odvětil Held bezelstně. „Žádá adresu vašeho bytu, soudruhu kapitáne.“

Frankovo jméno mi zadřelo třísku. „Je střízlivý?“

„Na nohou se ještě chvíli udrží.“

„Dejte mu adresu,“ rezignoval jsem. „Proč nejste doma?“

„Když jsem chtěl odejít, přihlásila se další poškozená. Dostala se k novinám až po návratu ze zaměstnání. Kolem desáté se objevil Frank. Pokoušel jsem se přesvědčit ho o nevhodnosti jeho počínání. Neúspěšně.“

„Komu svěřila ta žena svoje peníze?“

„Wohlovi.“

„Má písemný doklad?“

„Jenom slib.“

„Chápete ji, Helde?“

„Nechápu, soudruhu kapitáne,“ odpověděl jako na rozkaz. „Dobrou noc. Franka vám pošlu.“

Frank. Tvrdý kádr, hodlající vystačit vždy a všude s nekompromisním hlediskem. Vystačil, dokud mu mazaný šmelinář nestrčil do kapsy baculatou obálku.

Zazvonil za půl hodiny. Mnoho se nezměnil. Měl snědou, výraznou tvář s ostrými rysy, čas i způsob života ji pomačkaly, takže získala hodně špinavou barvu staré vstupenky. Ubylo mu také vlasů. Jenom chůzi si zachoval stejnou. Plíživou. Kočičí.

Posadil se do křesla, natáhl nohy daleko před sebe, zapálil si cigaretu a pozorně se rozhlížel.

„Kopnul bych do sebe lomcováčka,“ prohodil a položil na mě bezvýrazný pohled bledě modrých vodnatých očí.

Přinesl jsem načatou láhev slivovice a druhou s kakaovým likérem. Občasní hosté mají různé chutě. Ušklíbl se a odstrčil slivovici. Vždy si potrpěl na sladké likéry. Byly doby, kdy měl ve stole víc lahví griotky než archů papíru.

„Náhodou jsem se doslechl, kde sloužíš,“ poznamenal a kopnul do sebe lomcováčka. Hned za ním další dva, aby ten první netesknil.

„A ty?“ zajímal jsem se víc ze slušnosti než ze skutečného zájmu, ačkoli mi bylo naprosto jasné, že jenom na skleničku nepřišel.

„Z prdů vítr neuděláš,“ pronesl rozšafně. S oblibou obohacoval mateřský jazyk nespisovnými slogany. Kdysi se s ním dalo hovořit o mnoha věcech. Při všech nedostatcích jsem musel přiznat, že hloupý nebyl. Nikdy jsme si však příliš nerozuměli a později se s ním už dalo hovořit jenom o pití, o ženách a zase o pití.

„Čekal jsem vlídnější přijetí,“ pokračoval opile a přivřel oči. Jeho tvář dostala v šikmém světle stojací lampy vzhled posmrtné masky. „Radostí se stropu nechytáš.“

„Nevidím důvod,“ řekl jsem s obavou, že mi usne v křesle.

Prudce postavil sklenku na stůl. Tenká nožička nevydržela. Odsunul střepy hřbetem ruky. „Pořád sám?“

„Občas,“ řekl jsem. „Povídej o sobě!“

„Všechno, co potřebuju k životu, je chlast. Nejdražší a úplně jednoduchá potřeba,“ vykládal namáhavě a hlasitě říhl. „Vymyšleno vlastní hlavou. Pro tebe to byla blbá hlava, pane doktore.“

„Vidíš mě z lepší stránky. Víš něco o Margitě?“

„Čerta starého,“ vyštěkl a rozmazával po stolku hustou skvrnu likéru. Pracně si zapálil další cigaretu a skoro s údivem pozoroval žhavý konec. „Že si ještě pamatuješ jméno té staré sovy!“

Jmenovala se Josefa. To se jí zdálo příliš všední a dávala si říkat Margita. Vypadalo to světověji a na okamžik to mohlo nezasvěceného zmást. Opravdu pouze na okamžik. Než promluvila. Byla to zlá, hubatá, ječivá ženská, hrubá jako záplata na pytel. Mluvila podivnou směsí češtiny, slovenštiny a maďarštiny a u všech tří jazyků pomíjela krásnější stránky. Na tom, co se stalo z Franka, měla nemalou zásluhu.

„Nemohls ji vystát.“

„Nemohl,“ přiznal jsem.

„Byli jsme dva,“ otřásl se pod tíhou vzpomínek. „Přeju jí z celého srdce všechno nejhorší až za hrob. Amen. Dneska jsem pomáhal likvidovat zásoby alkoholu v hospodě U tří lip.“

„Neznám,“ řekl jsem. „V Praze je několik stovek hospod, když vezmeme v úvahu okolí dostupné hromadnými dopravními prostředky.“

„Kdo by to měl vědět líp než já,“ zasmál se a odhalil děravý žlutý chrup. „Seděl tam chlápek.“

„V hospodách obvykle sedávají chlápkové,“ řekl jsem. „Nemáš chuť na kávu?“

„Fuj! Přece si nebudu kazit žaludek. Kde jsem přestal?“

„U tří lip. Seděl tam chlápek.“

„Nuzota. Čajíček. Nohama nedosáhl na podlahu. Žvanil a žvanil. Můžu to dorazit?“

Dopil kakaový likér přímo z láhve a postavil ji na koberec vedle křesla. „Ten pupenec, ten prášek do pečiva, ten puškvorec hrbolatý, bral její jméno do huby.“

„Jaké jméno?“

„Margitino. Naší milované Josefky, které přeju všechno nejhorší až za hrob.“

„Amen,“ doplnil jsem. „Jak se jmenuje?“

„Teď promluvil policajt. Adresu nechceš? Životopis a výpis z trestního rejstříku? Zklamu tě. Nic o něm nevím. Říkají mu Mujan.“

„Co říkal o Margitě?“

„Ten slabikář umouněný, ta hadrová mičuda, on s Margitou bydlí! Představ si!“

„S ní, nebo u ní?“

„Neptal jsem se. Vždyť je mi to jako uhlířovi putna.“

„Víš něco o Margitě?“

„Vím o mazné hlíně a daleko doplivnu,“ odpověděl útočně. „Ty víš něco o své bývalé manželce?“

„Ne,“ řekl jsem úsečně. Nechtěl jsem rozpřádat debatu na to téma právě s Frankem.

„Tohle město,“ pokračoval v nesouvislé meditaci, „tohle město má jednu výhodu. Na každém rohu najdeš hospodu. Představ si, Finové prý pijou jenom mlíko.“

„Ve Vaduzu dokonce ve všední den nehraje kino,“ řekl jsem.

„Kašlu na Vaduz,“ zabručel a znovu přivřel oči do maličkých štěrbinek. Zmocňovaly se mě obavy, že usne. Neusnul. „Ten titěra začal vykládat o nějakém Wohlovi, který doběhl Margitu. V souvislosti se ctěným tiskem. Nevím. Nečtu. Nezajímají mě žádné noviny. Čtu jenom nápisy na hospodách a výplatní pásku. Tam toho obvykle na čtení moc není. Nečtu. Jenom žiju. Víš něco o tom srábkovi?“

„Myslíš Wolda?“

„Koho jiného?“

„Dělám ten případ,“ řekl jsem nerad. Začínal jsem mít dojem, že není tak opilý, jak se na první pohled zdálo. Měl za lubem víc než roztrpčení nad zjištěním, že jeho bývalá manželka žije s Mujanem. Upřímně jsem věřil, že nemá jediný důvod vzpomínat na ni v dobrém, proto jsem roztrpčení považoval za zbytečné.

„Nádhera,“ zvolal radostně. „Trefil jsem přímo ke kovářovi. Kobyla nebude dlouho běhat bosá.“

Čekal jsem, koho myslí kobylou.

„Kolik to hodí?“ zeptal se přímo a povážlivě se předklonil s napjatým výrazem ve vychrtlém obličeji.

„Co?“

„Máš pitomější otázky než rozvodový soudce! Přece ti poskytuju cennou informaci. Kolik dostanu?“

Počítal jsem do deseti, abych se trochu uklidnil. Zaskočil mě další větou.

„Za rozumnou cenu bych ti pověděl pár zajímavostí o jednom soudruhovi, kterého máš plné zuby,“ pronesl s číhavým pohledem. „Myslím váženého soudruha kapitána Obermeiera. Když moje informace šikovně použiješ…“

„Vypadni,“ zařval jsem. Vzápětí se nahoře ozvalo mlácení do podlahy.

Sunul se ke dveřím a častoval originálními nadávkami celý svět od planktonu přes mikroby až k mé maličkosti. Na chodbě se zastavil a nasadil dobráckou masku.

„Půjčíš mi kilo?“

„Nepůjčím,“ odmítl jsem rázně.

Ve výtahu zabušil v každém patře do stěny kabiny. V tichých prostorách chodeb se rány rozléhaly jako slavnostní dělostřelecká salva.

Počkal jsem, dokud nepraštil domovními dveřmi.

Otevřel jsem dokořán okna, zapnul karmu a osprchoval se. Ten večer už podruhé, ale potřeboval jsem to jako sůl.

19

Hospoda U tří lip stála na okraji Dejvic, a proto jsem zavolal příslušné obvodní oddělení. Zbytečně. Žádného Mujana neznali a nezjistili o něm nic ani v té hospodě, protože vedoucí s číšníkem vyrazili ráno na houby. Obrátil jsem se na evidenci obyvatelstva s dotazem na Josefu Frankovou. Nahlásili dvě, ale nebyly to ty pravé. Pustil jsem se do obcházení kanceláří. Štěstí se na mě usmálo prostřednictvím nadporučíka Bulise.

Za hodinu jsem měl věc na papíře. Mujan se jmenoval Melichar a trvale byl hlášen na samotě v Orlických horách, k přechodnému pobytu u Josefy Haklové. Drsná Margita se po rozvodu s Frankem provdala za strojvedoucího Ludvíka Hakla. Patrně brzy šílel nadšením nad povedeným sňatkem, protože jednoho krásného dne nepřišel do práce a k večeru ho našli na půdě. Pevný trám mu posloužil k poslednímu a nepříliš chvályhodnému činu. Zlá myšlenka mě přiměla vyhledat spis. Margita měla alibi pevné jako vyšehradská skála. Ležela v nemocnici po operaci žlučníku. Požádal jsem, aby Margitu i Mujana přivezli. Každého zvlášť, nechtěl jsem, aby se ten povedený párek domluvil.

Nejdříve se objevil Melichar. Vypadal jako člověk, který proseděl půl noci v hospodě a zbytek promarnil hledáním cesty domů. Vytáhli ho z kanafasu. Spustil dlouhou tirádu o počestném životě od posledního propuštění z nápravného zařízení, dovolával se svědectví bytné, sousedů i všech svatých. Ochranného dohledu se zbavil před čtyřmi měsíci.

„Svatí vám nepomohou,“ dal jsem mu základní lekci z ateismu. „Kde pracujete, pane Melichar?“

„Co prosím?“ otázal se nechápavě.

„Ptal jsem se, kde jste zaměstnán,“ opakoval jsem trpělivě. „V občanském průkazu máte zaznamenaný ukončený pracovní poměr v národním podniku Aritma. Nejméně tři měsíce máte mít nové razítko.“

Ošil se a špinavými nehty se škrábal v řídkých, slámově žlutých vlasech. „Zrovna nikde nedělám. Ještě minulý týden jsem makal na překladišti ve Vysočanech.“

„Příležitostně,“ hádal jsem.

„Prach a vedro mi nedělají dobře. Na průdušky, soudruhu kapitáne,“ ujišťoval mě a poklepal si dlaní na hrudník.

„Mráz vám nevadí?“

„Mráz je ještě horší,“ hořekoval. „Se zdravím jsem na tom mizerně.“

„Znáte pana Franka?“

„Neznám,“ odpověděl okamžitě, ochotný zapřít i nos mezi očima. „Kdo je to?“

„Včera s vámi seděl U tří lip.“

„Aha. Záchytkář. Toho znám.“

„Záchytkář?“

„Je na záchytce jako doma. Mluvíme o stejném člověku?“ ujišťoval se horlivě.

„Popište mi ho.“

„Málo vlasů, žluté zuby, obličej zmuchlaný jako pytlík od syrečků,“ líčil svérázně Frankovu podobu. „Pije sladký alkohol, proto je pořád na záchytce. To nemůže vydržet nikdo.“

„Včera jste zapíjel zlost.“

„Jeden chuligán mě připravil o peníze.“

„Vás?“ Zeptal jsem se nevěřícně.

„Co, co! Dneska je každý druhý lump. Slíbil bytné tvrdou valutu na Tuzex. Založil jsem ji. Vycítí u lidí peníze i přes ulici. Ten lump měl přinést valuty, ale země se po něm slehla.“

„Kdy to bylo, pane Melichar?“

„Před týdnem.“

„Šestadvacátého?“ zalistoval jsem v kalendáři.

„Šestadvacátého,“ souhlasil po chvilce, kterou věnoval počítání. „Peníze mu měl vyměnit nějaký Arab. Když jsem četl zprávu v novinách, hned jsem byl doma.“

Položil jsem před Melichara Wohlovu podobenku.

„To je on! Ať navalí prachy! Tři tisíce! Okrádat poctivé lidi, to se přece nedělá!“

„S poctivostí to nepřehánějte, pane Melichar,“ brzdil jsem jeho rozhořčení. „Soudruh podporučík s vámi sepíše výpověď. Také mu svěřte, jak jste ty tři tisíce získal. Pamatujte na pravdomluvnost, každé slovo si ověříme!“

„To mám za ochotu,“ pronesl sklesle a hořce povzdechl. Margita přišla s malým zpožděním. Na kostnatém obličeji přibylo hodně vrásek a brýle se silnými skly. Minulost jako mrtvý hřích. Život jako nádraží, ve kterém kdejaký vlak zpomalí, ale žádný nezastaví. Nepoznala mě. Ani jsem se nedivil. Něco vody napršelo, co jsme se neviděli. Kdysi uhlově černé vlasy měly šedivou barvu prosincového nebe. Její chrup se podobal notám na buben. Samá pauza.

Nabídl jsem jí cigaretu a přistrčil stařičký zapalovač, suvenýr vyrobený z kulometné nábojnice. Překvapeně zvedla hlavu a upřeně mě pozorovala, jako by z režných mlh, zastírajících únavu uplynulých roků, chtěla vykřesat plamen poznání.

„Nesetkávají se hory s horami,“ řekl jsem. „Můžete popsat mladíka, kterému jste s panem Melicharem svěřili tři tisíce?“

„To byly Melicharovy prachy,“ odpověděla lhostejně. Svedla poměrně solidní popis, který Wohlovi seděl jako koňovi udidlo. Potvrdila jeho totožnost i podle fotografie. Stejně jako s Melicharem shodli jsme se na šestadvacátém.

„Byl trochu nesvůj,“ rozpomínala se. „Stále se ohlížel ke dveřím. Ruce se mu třásly a hrozně se potil. Moc se mi nelíbil. Mujan říkal, že je to poctivec.“

Hodinový rozhovor vydal jednu necelou stranu, protože nespisovné výrazy a nesrozumitelné zkomoleniny by mi nadřízení i prokurátor při nejbližší příležitosti otloukli o hlavu. Spisovné výrazy se v proudu uvolněné výřečnosti hledaly jako příslovečný špendlík v kupce sena. Dělala uklízečku v instituci, jejíž název neprozradil nic o náplni práce.

„Proč jste se nepřihlásili?“

„Mujan nechtěl. Měl obavy, že byste se zajímali, jak k penězům přišel,“ odpověděla bez zábran.

„Vás jeho příjmy nezajímaly?“

„Ne,“ odsekla. „Mám svých starostí nad hlavu. Jednou přišel s balíkem. Chlubil se, že vyhrál v kartách. Kecal.“

„Kolik dní mu peníze říkaly pane?“

„Jenom tu noc,“ přiznala rozpačitě.

„Viděl jsem vašeho prvního manžela,“ oznámil jsem a čekal, jak bude reagovat. Hnulo to s ní jako průvan s příborníkem.

„Ještě se neuchlastal?“ pronesla bez vzrušení. „Kdo by tomu věřil?“

Trvalo osm minut, než jsem zjistil, že pětadvacátého oznámil ztrátu peněženky s větším obnosem podnapilý družstevník z Hané. Přijel se zájezdem obdivovat krásy Prahy.

Řekl jsem to Melicharovi.

Utrápeně pohlédl na podporučíka Helda. „Dejte si do stroje jiný papír. Opravím výpověd.“

20

Předpověď počasí ohlásila bouři. Přihnala se k večeru. Ochladilo se, vítr dováděl v ulicích, trhal plakáty a zvedal prach, než ho udusil prudký liják. Blesky tvrdě soupeřily s veřejným osvětlením a hromobití připomínalo práskání ohňostroje. Počasí, že by psa nevyhnal.

Měl jsem o čem uvažovat.

Kárim Sulejman rozjel soukromou směnárnu. Měl k dispozici tolik valut? Jak je získával? Z otcovy bohaté dotace? To by se neuchyloval k podvodům, pokud Wohl nejel také po vlastní koleji. Uvažoval jsem i o možnosti, že Haklová a Melichar Wohla neznali a jejich výpověď byla jenom mazaná finta. Zamítl jsem ji. Ti dva nepatřili mezi progresivní část obyvatelstva hlavního města a byli příliš primitivní, aby vymysleli takovou chatrč. A potom, byly tu ukradené peníze. Melichar by neriskoval další malér.

Pátrání po Wohlovi a Kárimovi zůstávalo bez výsledku. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo.

Ve dveřích se objevila vážná, nehybná tvář podporučíka Helda. V koutku úst visela cigareta. Spěšně ji vytáhl a ukryl v dlani. „Máte telefon. Nějaká žena z lékařské fakulty. Prý budete vědět.“

Věděl jsem.

„Mám zajímavou novinku,“ napínala mě kandidátka věd. „Za třicet minut budu v Paříži.“

„Na Seině?“

„U Prašné brány.“

„Budu tam také,“ slíbil jsem. „Mohu tě pozvat?“

„Přesně tak jsem si to představovala,“ zašveholila a pohotově zavěsila.

Podala mi obálku letecké pošty s mnoha razítky, polepenou známkami, které by mě před třiceti roky ohromovaly exotičnosti a tajemnou vůní skořicových dálek. Od té doby se svět zmenšil. Otevřel jsem ji. Anglický text, mi sem tam něco říkal, ale požádal jsem o přeložení.

„Kárimův otec vyjadřuje znepokojení, že se milovaný syn dosud neobjevil doma a neodpověděl na telegram.

Zdá se mi, že nebledneš úžasem,“ poznamenala zklamaně. „Doufala jsem, že ohromím velkého detektiva.“

„Kárim měl na osmadvacátého letenku. Nedostavil se k letadlu. Mohu si dopis vypůjčit?“

„Můžeš si ho ponechat. Pořídila jsem opis, kdyby se Kárim náhodou objevil na fakultě.“

„Odpověděli jste?“

„Nejsme Kárimovi opatrovatelé.“

„Jednali jste moudře,“ vyslovil jsem uznání.

Slušnost je slušnost, poseděli jsme hodinku, byl jsem však jako na trní. Odvezl jsem kandidátku věd k její spořilovské vilce a spěchal do Vévodské ulice.

Bouře se změnila v pravidelný, nepříliš hustý déšť, doznívala někde v polabské rovině, a když jsem zaparkoval, déšť ustal docela.

Otevřel mi Antal. V zeleném domácím obleku, který už dlouho stonal po čistírně, vypadal starší a bledý.

„Podivné počasí, kamaráde,“ zakonverzoval a strkal mě před sebou do kuchyně.

Nepřišel jsem se bavit o rozmarech počasí. „Neleží u vás telegram pro Kárima?“

Dobromyslně přisvědčil. „Přišel minulý týden.“

„Otevřel jste ho?“

„Neotevřel. Není pro mě. Nejsem zvyklý otvírat cizí telegramy,“ zabručel pohoršeně. Napadlo mě, kolikrát asi nahlédl do cizí korespondence. Sotva bych se dopočítal. Sám připustil, že má bohaté zkušenosti.

„Proč jste se o telegramu nezmínil?“

„Neptal jste se. Také jsem telegram pustil z hlavy, když Kárim odcestoval domů.“

Zajel jsem s telegramem do laboratoře. Antal kupodivu mluvil pravdu. Technik nezjistil žádnou stopu po otevření a opětovném zalepení telegramu. Trochu mě to překvapilo.

„Telefon,“ upozornil mě. „To je u nás běžná praxe.“ Nemýlil se. Na poště jsem zjistil, že obsah telegramu sdělili do bytu telefonicky a telegram doručili až druhý den s poštou. Zavolal jsem Antala. Dušoval se, že obsah telegramu telefonicky nepřijímal. Opak jsem mu dokázat nemohl.

Pozdě v noci putoval telegram z Prahy do Bagdádu.

„Vypukne mezinárodní skandál,“ strachoval se nadporučík Santar. „Chytnou se toho noviny, rozmáznou záležitost do politických aspektů a budeme mít na hlavě horu másla. Napřed jsme měli Kárima najít.“

„Jen klid, Santare,“ chlácholil jsem nadporučíka. „Kárimův otec nebude mít zájem rozmazávat vexlařinu svého syna. A potom, Kárim možná někde vesele roztáčí vylákané peníze. Třeba s Wohlem. Jejich směnárenský kurs bral zákazníky pořádně na hůl. Takové zisky neměli ani lichváři ze starých románů.“

„Moc by mě těšilo, kdyby vylákané peníze roztáčeli společně,“ pousmál se Santar neradostně. „Nevěřím tomu. Ani v záplavě turistů, kteří křižují zemi od jihu k severu a od západu k východu, není možné přehlédnout při pátrací akci Kárimovu výraznou tvář.“

„To chce čas,“ řekl jsem. V duchu jsem Santarovi dával za pravdu.

21

„Hledám pana Kalta,“ řekl jsem v kanceláři autoopravny drobné blondýně s břidlicovýma očima. Zatvářila se zaujatě a mrkla k oknu, pokrytému tenkou vrstvou prachu.

Dveře se za mnou otevřely a vřítila se blonďatá dívenka v ušmudlaném svetříku a spodních kalhotkách.

„Ahoj, mámo!“

„Ahoj,“ odpověděla úřednice rozpačitě. „Pozdrav! Kde máš šaty?“

„Dobrý den,“ řekla mně, a matce platila další slova. „Šaty mám v tašce.“

„Hned se oblékni!“

„Nechci. Je horko.“

Po chvilce se dohodly. Malá si natáhla pomačkané šaty a odklusala pro pomeranče a krabičku lentilek.

„V raných časech mého dětství mě také rodiče posílali nakupovat,“ řekl jsem, abych nestál jako součást zařízení. „Později od takového počínání upustili, neboť se ukázalo jako neekonomické.“

Usmála se, byl to však evidentně úsměv ze slušnosti, zatížený zasutou starostí. Otevřela okno a zavolala do dvora: „Tomáši, podívej se po panu Kaltovi. Má návštěvu.“

„Podívám se po něm sám,“ řekl jsem, a než mě stačila zadržet, spěchal jsem za učedníkem v plátěné čepičce s nápisem Škoda. Kalt umýval jasně červenou alfu romeo s diplomatickou značkou.

„Neruším?“

„To jste vy,“ konstatoval bez nadšení. Položil hadici na betonovou podlahu, uzavřel přívod vody a podal mi ruku. Jeho dlaň byla tvrdá a drsná jako smirkový papír.

„Slyšel jsem, že pečujete o Kárimův vůz.“

„Slyšel jste správně,“ odpověděl mdle a hodil po mně podezřívavým pohledem. „Garážuje u nás ve vile. Kdo vás informoval?“

„Slečna Zilvarová,“ řekl jsem. „Nemějte jí to za zlé, viděl jsem vás řídit Kárimův vůz.“

„Myslel jsem si to.“

Nebylo mi jasné, co si myslel, ale nezeptal jsem se. Zajímal mě Kárim.

„Kdy jste viděl Kárima naposled?“

„To vím na chlup přesně. Stavoval se tady osmadvacátého ráno. Večer odlétal domů. Neměl jsem čas jet s ním, proto jsme se domluvili, že vůz vyzvednu večer na parkovišti před letištní budovou. Mám rezervní klíčky.“

„Vůz jste našel?“

Udiveně přisvědčil.

„Byl v pořádku?“

„Naprosto. Počkat! Proti ránu natočil na tachometru hodně kilometrů. Musel jezdit mimo město. Na pneumatikách byla nalepená hlína a jehličí. Ten den trochu pršelo.“

„Proč se Kárim zdržoval v Praze přes prázdniny?“

„Měl spoustu přátel. A přítelkyň. Jeho věc, nemyslíte?“

„Nyní také moje,“ řekl jsem. „Neptám se pro legraci.“

„Promiňte. Hrozně nerad zasahuji do cizích záležitostí. Člověk se obyčejně spálí. Vděku se dočká málokdy. Pokud vím, Kárimův otec se znovu oženil a Kárim měl proti sňatku námitky. Zřejmě obavy o dědictví. Část prázdnin prožil v Polsku.“

„To vím. Z Polska se vrátil.“

„Vypravoval, že jezdil podle mořského břehu. Najel přes dvanáct tisíc kilometrů,“ odpověděl Kait starostlivě, jako by patřil vůz jemu.

„Nebudu vám nic tajit, pane Kalte,“ rozhodl jsem se pro otevřené hledí. „Kárim osmadvacátého neodcestoval. Nepřišel k letadlu.“

„Co říkáte?“ otázal se překvapeně a roztržitě si pohrával s kusem špinavého hadru. Přebíral si svůj hrášek. „Mohl vycestovat jinak. Vlakem nebo…“

„Nevycestoval,“ řekl jsem rozhodně. „Vyhlásili jsme po Kárimovi pátrání. Můžete nám pomoci? Vidíte, že se nehoním za vidinami!“

„Zeptejte se Wohla. Byli spolu jedna ruka a měli nějaké obchůdky,“ překvapil mě otevřenou odpovědí.

„Znáte podrobnosti?“

„Nejasně.“

„Máme větší potíže, než tušíte. Wohl totiž zmizel také,“ svěřil jsem mu celou pravdu. Možná ji znal, to jsem nemohl posoudit.

„To jsem jelen,“ posadil se na bednu, která se povalovala za ním. Něco mu vrtalo v hlavě. Žralo ho to.

Za alfou romeo se objevil muž v modrém plášti a s tužkou za uchem. „Maličko sebou hoďte, pane Kalt! Pan Sequin se objeví co nevidět. Potrpí si na přesnost. Když za vámi přijde návštěva, pohovořte si v čekárně pro zákazníky.“

Jeho poslední slova patřila mně. Přeslechl jsem je s vlídným úsměvem, protože jsem nebyl zákazník.

„Jo,“ houkl Kalt a zavile hleděl do zad odcházejícího muže, k němuž běžela školačka s nakousnutým pomerančem a chytla se ho za ruku.

„Vedoucí?“ zeptal jsem se.

„Vedoucí,“ odpověděl Kait zastřeně. Byl ještě příliš mladý a zahleděný do sebe, proto nedokázal utajit své myšlenky.

„Paní v kanceláři je jeho žena?“

Bezmyšlenkovitě přitakal. „Manželství, ve kterém je společný už jenom kávový servis.“

„A dítě,“ poznamenal jsem bezděčně.

Úkosem na mě pohlédl. Krátce, velmi krátce. Kolem rtů mu zacukal nepatrný úšklebek, který se ztratil ve vousech.

„Kdy budete doma, pane Kalte?“

„Končím ve čtyři. Proč?“

„Někdo se zastaví. Vypůjčíme si Kárimův vůz,“ sdělil jsem nepříjemnou zvěst.

„Dostanu ho zpátky? Kárim mi totiž slíbil, že mi fáro prodá, až tady skončí.“

„Přesně tak vám to řekl?“ zeptal jsem se udiveně.

„Až dostuduje,“ opravil se.

„Dal jste mu zálohu?“

„Matka.“

„Kolik?“

„Musím vám to povědět?“

„Nemusíte,“ řekl jsem.

„Nebyly to moje peníze.“

„Patnáct tisíc.“

„Máte stvrzenku?“

„Prosím vás, mezi přáteli? Považoval by to za projev nedůvěry. Tihle cizinci jsou krajně nedůtkliví.“

„Našinci jsou zase příliš důvěřiví. Mohl bych vám vyprávět. Rozlučte se s penězi i s vozem,“ řekl jsem bez obalu. „Velmi by mě překvapilo, kdybyste ze svých peněz viděli jedinou korunu.“

„Nevěřím,“ namítl rozhodně. „Až se Kárim vrátí…“‘ Zanechal jsem Kalta s trudnými myšlenkami a vrátil se na ulici. Slunce laškovalo s rychlými mraky. Vítr doloval z odpadkového koše papíry a hrál si s nimi na honěnou.

V kanceláři mě nečekal žádný vzkaz. Chtěl jsem si pročíst Mujanovu opravenou výpověď, ale ozvaly se Hojčice, u telefonu nadporučík Holan.

„Orali strniště za domkem paní Nechvátalové,“ sděloval s tlumeným nadšením a ohněm v srdci.

„U vás neprší?“ zeptal jsem se, protože vítr přihnal těžké mraky a na okno zapleskaly první kapky.

„Mží.“

„Jsem rád, že mi podáváte zprávy o průběhu žňových prací v obci,“ řekl jsem. Holan určitě nežhaví dráty pro nějakou prkotinu. Jenom mohl jít rychleji k věci.

„Vyorali dva rance. V prostěradlech. Spát už v nich nikdo nebude. Nechvátalová poznala svůj majetek. Tašky odpovídají popisu.“

„Nenašli jste v nich injekční stříkačku?“

„Je mi líto, soudruhu kapitáne. Proč se ptáte?“

„Solivarovou nezabila voda. Zabil ji heroin.“

Ulevil si nespisovným výrazem. „Promiňte,“ omluvil se okamžitě. „Vzalo mi to dech.“

„Mně také,“ přiznal jsem. „Pistole veškerá žádná?“

„Prohledali jsme okolí se zvětšovacím sklem,“ použil nadsázky, abych věřil, že odvedli svou práci beze zbytku. „Traktorista ještě dvakrát přeoral místo nálezu. Lituji, ale na tom poli už nic není.“

„Nečekal jsem, že pistoli najdete. Můžeme mluvit o štěstí, že se objevila zavazadla. Posílám pro ně vůz.“

„Kdyby náhodou vyorali Wohla, pošlete pohřební?“

„Buďte bez obav. Wohl byl ještě šestadvacátýho jako rybička. Máme dva svědky. Nejsou právě nejspolehlivější, ale v této věci nemají důvod ke lži.“

„To je chumelenice,“ podivoval se nadporučík Holan. „Považujete za možné, že má Wohl tu děvenku na svědomí?“

„Nevím, jak dalece,“ řekl jsem. „V etickém smyslu zní odpověď kladně.“

„To myslíte jako vtip?“

„Za vtipy chodím na francouzské veselohry. Proto znám většinou neveselé vtipy. Wohl ztratil nervy a potopil se. Jenomže nemá peníze, a pokud skutečně fetuje, potřebuje drogu. Měl by se vynořit. Mohl by se objevit u Stojanové.“

„Znají se?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Vyloučit to nemohu.“

„Lidmi na hlídání nedisponuji,“ namítl nadporučík Holan starostlivě. „Musel byste přes okresní oddělení.“

„Stačí, když se přeptáte. Stojanová Wohla krýt nebude.“

Spojil jsem se s brněnskou kriminálkou. Měl jsem tam ještě pár známých z dob, kdy jsem v Brně sloužil.

„Ženy jsou občas zvány k lékařským prohlídkám,“ zasvěcoval jsem do svého plánu poručíka Melenu. „Pozvěte Milenu Stojanovou. Za svobodna se jmenovala Cermanová. Adresu neznám. Má bohatý trestní rejstřík a vlivného manžela. Lékař by mohl na těle objevit vpichy. Zabloudila do kruhu, nad kterým se vznáší stín drog. Moc by mi pomohlo, kdybych měl o Stojanové jistotu. Pozitivní nebo negativní.“

„Zařídím,“ slíbil. „Spěchá to?“

„V současné době se zdržuje na chatě v Hojčicích,“ upozornil jsem. „Těžko něco zmůžeme, když se k prohlídce nedostaví.“

Podporučík Held přivezl do laboratoře Tonkovou. Poznala dceřin majetek. Na chodbě se setkala s kladenskou tetou Stanislava Wohla. Neznaly se a prošly kolem sebe bez jediného slova. Některé nalezené předměty identifikovala teta jako synovcův majetek. Mnoho jich nebylo, chyběl občanský i řidičský průkaz a propadlá tramvajová permanentka vypadala jako málo obratný pokus vzbudit dojem, že i Wohl je mimo dosah světské spravedlnosti. To však mohl zavazadla klidně odložit na břehu, aniž by kradl cizí prostěradla a zdržoval se zahrabáváním. Ze břehu by možná zavazadla zmizela spolehlivěji. Jiné vysvětlení jsem neviděl, než že Wohl skutečně ztratil nervy. Radost jsem z toho neměl.

Vytočil jsem číslo Antalova bytu. Sluchátko zvedla Světlana Zilvarová.

„Mám dva lístky na koncert. Na programu je Bach, Mendelssohn a v druhé části večera nějací modernisté. Mohu vás pozvat?“

„Kdy je ten koncert?“

„Dnes večer.“

„Je už dost pozdě,“ namítla překvapeně. „Víte jistě, že voláte správné číslo?“

Byl to hezký večer. Dobrý orchestr hrál dobrou hudbu. Na zpáteční cestě jsem trochu kličkoval.

„Příliš nepospícháte,“ přerušila kratičký okamžik ticha, když jsme na křižovatce čekali na zelenou.

„Rád jezdím nočním městem. Uklidňuje to.“

„Věřím. Vaši lidé dneska prohledávali Kárimův pokoj. Pan Antal je z toho celý špatný. Kárim prý zmizel. Nevadí vám, že o něm mluvím?“

„Kárim skutečně zmizel,“ připustil jsem. „Kde by mohl být?“

„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděla trochu odměřeně.

„Škoda. Hrozně bychom potřebovali aspoň náznak stopy. Antal minulý týden přijal telefonicky pro Kárima telegram. Popírá to.“

„Zapomíná i důležitější věci,“ namítla lehce. „Našli při prohlídce něco zajímavého?“

„Proč se ptáte?“

„Čekala jsem, že začnete sám. Přece jste mě nepozval na koncert jenom proto, že vám vysadila jiná společnice,“ pronesla bez dotčení a mírně se usmívala, schoulená na vedlejším sedadle.

„Křivdíte mi. Lístky jsem koupil včera. Počítal jsem s vámi. Jenomže nikdy nevím, co se semele. Z toho důvodu jsem nezavolal dřív. Příště se polepším.“

„Bude nějaké příště?“ otázala se zastřeně.

„Doufám.“

„Ráda bych vám věřila, Romane,“ pronesla tiše, tichounce. Znělo to jako z veliké dálky.

Ulice skrápěl drobný, pravidelný, nepříliš hustý déšť. Stírače Stejnoměrně předly. U Muzea nás předjela vyjící záchranka.

Doprovodil jsem Světlanu Zilvarovou až ke dveřím bytu. Bezděčně jsem obdivoval suverenitu, s jakou se pohybovala. Jenom v koncertní síni ztratila při příchodu a odchodu v houfu lidí obvyklou jistotu.

„Nezajdete na šálek kávy?“ zeptala se měkce a položila mi dlaň na loket.

„Snad jindy,“ řekl jsem omluvně. „Je pozdě a pan Antal by z návštěvy mohl vyvozovat nesprávné závěry.“

„Beru vás za slovo.“

22

Události dostávaly spád.

Navzdory neurovnaným poměrům ve vlasti se objevil Kárimův otec. Přišel v doprovodu doktora Tušla. Pojilo je dávné přátelství z dob druhé světové války, kdy sotva promovaný doktor práv utekl před okupanty, prošel několika bojišti a na jednom se setkal s podnikavým dodavatelem z Bagdádu. Dokonce prožil v jeho domě krátkou rekonvalescenci po zranění. Nenamáhal jsem se s vysvětlováním, že školské angličtině Kárimova otce dobře rozumím. Doktor Tušl tlumočil pedanticky přesně, Santarova předpověď se splnila do puntíku. Ze strany Kárimova otce padla řada silných slov. Doktor Tušl opustil doslovné tlumočení a uchýlil se k obratným, učesaným větám, proloženým shovívavými úsměvy.

Předložil jsem několik výpovědí poškozených. Tušlovu jsem vynechal. Taktně pomlčel o penězích, které svěřil synovi svého přítele sám. Co člověk neudělá pro druhého, když se cítí morálně zavázán. Nebo si svoje, vyřídil předem.

„Mám dotaz,“ využil jsem minutky, ve které jsme se všichni věnovali svým myšlenkám. „Proč Kárim studoval v Praze?“

„Neříkal jsem vám to?“ zatvářil se doktor Tušl udiveně. Na svých osmašedesát roků vyhlížel náramně svěže. „Kárimova matka byla Češka. Emigrovala s rodiči v sedmatřicátém roce. Její otec padl u Tobruku.“

„Znali jste se?“

„Samozřejmě.“

Následovala vzrušená debata, při níž hostův obličej vystřídal celou škálu výrazů a barev. Další rozhovor už měl ráz vzájemného porozumění a probíhal v přátelském ovzduší, jak s oblibou uvádějí oficiální komentáře. Na závěr doktor Tušl prohlásil, že jeho přítel z Bagdádu nehodlá uvažovat o úhradě synových dluhů, pokud tento nebude nalezen a zdráv vrácen do náruče milujícího otce. Po vzájemném potřásání rukou se dveře otevřely a zavřely. Diplomatické jednání skončilo.

Nastalo pracné a zevrubné mapování sedmadvaceti roků života Stanislava Wohla. Práce pro četu galejníků. Byli jsme na ni tři.

Tiše vešel podporučík Held. Tvářil se, jako kdyby objevil lék proti rakovině. „Podle vedoucího opustil Kalt servis ve čtrnáct hodin. Úřednice v kanceláři tvrdila, že Kalta viděla kolem šestnácté hodiny.“

„Možná viděla,“ připustil jsem. „Nemuselo to být v servisu.“

„Kalt přijel s vozem domů v šestnáct třicet. Byl se projet, než si auto vypůjčíme. Poslední slovo zdůraznil. Motor byl zahřátý jako po Velké ceně.“

„Jak jsem Kalta poznal, je zamilovaný do sebe a do Kárimova vozu,“ řekl jsem. „Možná i do úřednice z autoopravny, to nevím bezpečně. Snad z něho bude obstojný lékař, ale určitě by se stal vynikajícím odborníkem na motory. Jenomže u jeho kormidla stojí rodinná tradice. Má váhu kotvy zaoceánského parníku.“

Held postával a tvářil se nerozhodně.

„Ještě něco?“ zeptal jsem se.

„Co si slibujete od prohlídky Kárimova vozu?“

„Nic.“

„Proč tedy…“

„Pro klid vlastního svědomí. Aby nám nikdo nevyčítal liknavost v práci. Také je to jediná věc, jejímž prodejem je možno získat prostředky na úhradu Kárimových dluhů. Zatím máme bezpečně ověřeno, že Kárim vylákal peníze u Kaltů. S ostatními jednal Wohl. A potom, Kalt vyzvedl auto na parkovišti u letiště. Někdo ho tam dovezl.“

„Věříte Kaltovi?“

„Věřím, nevěřím. Dohlédněte na techniky. Až budou hotovi, objevte se. Stavil jste se na poště?“

„Mluvil jsem s telefonistkou, která volala do Antalova bytu. Nepamatuje se, kdo text telegramu přijímal.“

„Ani jsem to nečekal,“ řekl jsem. „Můžete jít.“

Úslužně přikývl a odešel stejně tiše, jako se objevil. Měl pocit, že na práci, kterou mu svěřuji, nemusel pět roků studovat práva. Věřil jsem, že časem pochopí. Začínat od píky má svoje výhody. Není nejtěžší plnit úkoly. Mnohem obtížnější je dávat lidem přiměřené množství práce a nepožadovat zázraky.

Uvažoval jsem, zda dostane přednost fiat, nebo vynález pana Bella. Vyhrál telefon. Hlas bývalého soukromého detektiva čpěl lihem i po drátě. Trochu šišlal, koktal, chrchal a skuhral, když oznamoval, že slečna Zilvarová odjela za matkou.

Sestavil jsem podrobnou zprávu o průběhu vyšetřování a vypravil se na prokuraturu, kde jsem se předem ohlásil. Prokurátor doktor Ejp se tvářil upjatěji než obvykle a neskrýval rozladění. „Máme také určitou pracovní dobu,“ prohlásil otráveně.

„Nepamatuji, kdy jsem odešel z kanceláře na čas,“ řekl jsem. „V posledních dnech spím šest hodin denně a ani to se mi vždycky nepovede.“

Po krátké debatě mi položil jednoznačnou otázku. „Co zamýšlíte s Lazeckým?“

„Souhlasím s propuštěním. Naši lidé v Brně se poohlédli na pracovišti a v okruhu známých. Kromě nesrovnalostí v cestovních účtech nic nezjistili. Nějakou tu valutovou machinaci už zase na svědomí má, jejich rozsah však nepřerostl rozměry zdůvodňující další vazbu. V případě Solivarová nemůže za současného stavu vyšetřování jeho průběh ovlivnit. Spojení s Wohlem považuji za nepravděpodobné. Wohl je mu dlužen, ačkoli šlo o peníze Stojanové. Nemá zájem na setkání.“

„Můžete ho vyloučit?“

„Nemohu,“ řekl jsem. „Také nemám jistotu, zda by nám případné setkání Lazeckého s Wohlem pomohlo.“ Prokurátor si zamyšleně mnul ruce. Suchá pokožka šustila jako mačkaný arch papíru. „S propuštěním Lazeckého souhlasím. Trvám ovšem na tom, abyste ho bedlivě sledovali. Vaše argumenty nejsou dostatečně přesvědčivé.“

„Mně dělá víc starostí Kárim,“ řekl jsem.

„Tak ho najděte,“ uzavřel doktor Ejp.

Vstal jsem a šel hledat Kárima. Začal jsem Lazeckým. Přišel pobledlý a ustaraný, ale s blazeovanou tváří a bez vyzvání se usadil. Oznámil jsem mu, že je volný.

„Však je na čase,“ poznamenal jedovatě. „Předpokládám, že se mi omluvíte a svůj omyl patřičně vysvětlíte mému šéfovi. Nerad bych chodil s Kainovým znamením.“

„Být vámi, netrval bych na tom. Pochybuji, že by vaši spoluzaměstnanci nevěděli o občasných valutových machinacích. Ostatně, budete muset obhájit svůj čistý štít sám a jinak než pouhými slovy. Myslím v budoucnu. To je vaše věc, zda si znovu získáte důvěru. Musíte především vysvětlit nesrovnalosti v cestovních účtech. Státní kontrola jich zjistila požehnaně.“

„O čem mluvíte?“ protáhl udiveně.

„Příkladně vykazujete při cestách do Prahy ubytování v hotelích. Sám jste se zmínil, že spíte u Tonků. Bude zajímavé zjistit, kdo vám vystavuje účtenky.“

Nenávistně na mě pohlédl. „Neptám se, proč jste si na mě zasedl. Nemusí pršet, jen když kape, že? Neumíte vysvětlit Haninu smrt, tak se snažíte uspět s chudákem Lažeckým. Wohla jste našli?“

„Zatím ne.“

„To znamená, že může být pod kytičkami a mě neškrtáte ze seznamu podezřelých,“ usoudil logicky. „Mohu tedy očekávat, že mi někdo bude šlapat stín. Potěšitelné pomyšlení, jen co je pravda.“

„Já jsem o vaše sledování nežádal,“ řekl jsem podle pravdy. „Pokud mluvíte o podezření, nevyjadřujete se přesně. Neškrtám vás ze seznamu svědků. Nejsem přesvědčený, že jste nám poskytl veškeré informace.“

„Nevylučujete tedy, že se ještě uvidíme. Nějak se s tou myšlenkou smířím. Řekl jsem vám všechno. Pokud máte zájem, ptejte se. Okruh vašich zájmů neznám. Odpovím pravdivě na každou otázku,“ ujišťoval náhle velice ochotně. „Ujela mi pusa, omlouvám se. Jistě chápete. Nervy.“ Sondoval jsem jeho paměť, takže jsem získal přibližný záznam rozhovoru s Wohlem a Solivarovou na nábřeží třináctého dubna. Ke konkrétnímu poznatku jsem se nedopracoval. Rozhovor v hojčickém motelu reprodukoval téměř doslovně jako při předcházejících výpovědích.

„Na závěr vás musím požádat, abyste se bez našeho vědomí nevzdaloval z Brna,“ řekl jsem, když jsem mu podával podepsanou propustku.

„Jak dlouho?“

„Do odvolání.“

Mrzutě se ušklíbl a navyklým způsobem si uhladil vlasy. „Jak znám šéfa, nepošle mě dlouhý čas ani do Pisárek.“

Podporučík Held nesl s sebou zklamání jako baldachýn. „Technici skončili s Kárimovým vozem,“ oznámil s netajenou skepsí. „Samá voda. Otisků prstů víc než v taxíku. Žádný není v evidenci. Nenašli krevní stopy. V popelníku objevili několik nedopalků. Poslali je do laboratoře ke zjištění krevní skupiny. Vůz je po technické stránce v dokonalém stavu. Kalt mu zřejmě věnoval mateřskou péči.“

23

Zločin se musí vyšlapat, říkávali naši předchůdci před nějakými třiceti roky. Dovoluji si maličko je poopravit. Zločin se musí vyjezdit.

Úzkým vchodem jsem se dostal ke schodišti, které pokryli ohyzdně zelenou umělou hmotou. Uvnitř převládala okrová žluť. Nachový strop ladil s krytinou podlahy, žlutými svítidly a citrónovými ubrusy s oranžovými skvrnami. Jenom personál chodil v černém.

Baxa byl osmý člověk, kterému jsem předložil svou sbírku fotografií. Upravil si motýlka, oprášil pomyslné smítko z rukávu, naklonil se přes barový pult a se zaujetím náruživého hráče přebíral snímky jako karty, aniž změnil výraz obličeje. Dlouhá léta za barovým pultem ho naučila tvář dokonale ovládat.

„Toho pána znám,“ vyčlenil Kárimovu podobenku. Ostatní mi vrátil.

„Navštěvuje váš podnik často?“

„Není to můj podnik,“ poznamenal lítostivě. „Kdyby to byl můj podnik, nejezdil bych na chatu do Krkonoš. Koupil bych si Konopiště.“

„Vraťme se k tomu pánovi,“ připomenul jsem.

„Hezký člověk. Nápadný. Nepochybně cizinec. Mluví mizernou češtinou jako jeden komik, který tady před časem vystupoval v půlnočním programu. Už se zase věnuje lakování nábytku. Roztesknil nám příliš mnoho hostů.“

Stále zaváděl hovor do slepé uličky.

„Samotář?“ zeptal jsem se a uschoval Kárimovu fotografii. Už se na ni dost vynadíval.

„Kam vás vede slepá vášeň,“ usmál se a přimhouřil usměvavé oči. „Budete něco pít?“

„Martell. Co pijete nejraději vy?“

„Náhodou totéž.“

„Tak dvakrát, prosím,“ řekl jsem. Baňaté skleničky o sebe jemně zazvonily.

„Na zdraví, soudruhu kapitáne.“

„Na upřímnost,“ řekl jsem. „Kdy jste ho viděl naposled?“

Uvažoval. „Bude to nejméně měsíc. Ovšem, měl jsem čtrnáct dnů dovolené.“

„Přišel sám?“

„Se slečnou. Myslím, že také společně odešli.“

Popsal mi ji, popis mi však nic neprozradil. Hodil se na deset procent pražských žen ve věku od dvaceti do čtyřiceti let. Nemusel odpovídat skutečnosti. Baxa byl filuta. Jeho morální kodex měl v záhlaví krátké, ale výstižné heslo: Peníze.

„S kým sem chodil jindy?“

„Téměř vždy přicházel se slečnou. Nebo se slečnou odcházel,“ nechával si stále otevřená zadní vrátka.

„Znáte některou jménem?“

„Znám ty slečny od vidění, protože podnik často navštěvují.“ Ani se nesnažil tvářit přesvědčivě.

„Chyba,“ řekl jsem a upřeně pozoroval pihu na jeho tváři.

Roztáhl dlaně v jednoznačném gestu. Kde nic není, ani čert nebere. Živil se svým způsobem a převážně počestně. Pravidelné návštěvnice mu přinášely zisk z kapes náhodných známých. S tím jsem musel počítat.

„Mohu nyní nabídnout skleničku já vám?“ snažil se opustit tenký led.

Souhlasil jsem.

Bar dosud zel prázdnotou. Pouze v rohu u stolku pro dva si upřeně hleděli do očí postarší milenci. Z jejich chování výrazně vyplývala lítost nad promarněným časem. Tak už to chodí, že se lidé setkávají příliš pozdě. Pozoroval jsem je v zrcadle za Baxovými zády a čekal, až zváží všechna pro a proti.

„Možná by vám píchla Beruška,“ rozhodl se pro jednou pustit solidaritu k vodě.

„Kdo je to?“

„Nočňátko. Nevím, jak se jmenuje. Přes den počestně pracuje v kadeřnictví na Vinohradech. Na taková kvítka jste takhle krátcí,“ oddálil od sebe ukazovák s palcem na vzdálenost, do které by se možná vešel vlas.

„Smutná pravda,“ připustil jsem. „Dneska se objeví?“

„Včera tady byla. Nechodí každý večer. Dřepí tu sedm večerů v týdnu, potom se měsíc neukáže. Asi střídá podniky, aby nebyla příliš nápadná.“

„Včera přišla sama?“

„S kamarádkou. Ta se brzo ztratila s nějakým budulínkem.“

Dal jsem Baxovi telefonní číslo a zamířil na čerstvý vzduch. Stále drobně pršelo. Obsahoval jsem dva martelly, fiat proto zůstal odpočívat na parkovišti. Stopl jsem taxi.

Na stole ležela dálnopisná zpráva z Varšavy s přiloženým překladem. Polští kriminalisté si dali záležet. Kárim cestoval na trase Český Těšín-Krakov-Varšava-Sopoty. Našli i pár děvčat, která mu pomáhala krátit dlouhou chvíli a čeřit mořské vlny, žádné pevné kontakty však nezjistili. Kárim si dopřál hezký výlet.

Baxa zavolal krátce před půlnocí.

Ukázal mi Berušku s poznámkou, že Riviéra je jinak slušný podnik. Nevyvracel jsem mu to. Už proto, že znám horší.

Mohlo jí být ke třiceti, když jsem si odmyslel dobrotivé tlumené osvětlení a pečlivé nalíčení. Párkrát jsem se po ní ohlédl od baru. Zabrala. Pomalu se přisunula na vedlejší stoličku a s okázalým nezájmem si objednala zubrovku. Vytáhla z kabelky cigarety značky Lord, jednu pečlivě zasunula mezi rty a hledala v kabelce zapalovač. Baxa se na mě chápavě usmál a oheň jí nepodal. Nedočkala se ho ani ode mě. Čekala tokání a oheň, dočkala se služebního průkazu v mé dlani a Kárimovy fotografie.

Baxa se ostentativně věnoval leštění sklenic, na nichž už nemohla zůstat ani mikroskopická částečka prachu, a plavovlasému tlouštíkovi na druhém konci pultu. Navzdory diskrétnímu upozornění na nápojovém lístku pil pivo. Náš zákazník, náš pán, zejména když má v kapse příslušnou měnu. Mluvil tvrdou, kostrbatou řečí a chrpově modré oči překrýval závoj z lihu jako nylonová rouška. Asi střídal pivo s tvrdým alkoholem.

Tázavě na mě pohlédla a sešpulila ústa. „Jste zákeřný člověk,“ pronesla s tichou zlostí. „Něčeho bych se napila, abych spláchla leknutí.“

„Můžete,“ řekl jsem lhostejně.

„Na erární účet?“ otázala se pohotově.

„Na můj účet.“ Pokývala hlavou a přivolala Baxu. „Paní Brizardovou.“

Splnil její přání a mně automaticky přinesl martell. Zvedat akumulaci uměl.

„Muže na obrázku jsem několikrát viděla. Náramně solidní pán,“ poznamenala se skleničkou ukrytou v malých dlaních. Nazlátlá tekutina se převalovala na dně jako uhasínající příboj.

„Co myslíte výrazem solidní?“

„Džentlas a nekouká na mergle,“ nasadila laťku na výšku vlastní společenské úrovně.

„Znáte se dobře?“

„Málo. Není můj typ.“

„Nebo právě naopak,“ neodpustil jsem si rýpnutí. Nechtělo se mi chodit kolem horké kaše do uzavírací hodiny.

Vzala to sportovně. Zvrátila hlavu a kratičce se zasmála. Byl to osamělý a beznadějně prázdný smích. „Možná by vám pomohla kamarádka. Musíte slíbit, že nebude mít malér,“ podmiňovala nepříliš jistě svou sdílnost. Bruslila na tenkém ledě a byla si toho vědoma. S Baxou ji pojilo tenké a nesmírně křehké pouto, vytvářející zdání solidarity.

Souhlasil jsem. Ty děvenky mají časem nepříjemnosti tak jako tak. Pokud si ve dne poctivě vydělávají na chleba a v noci bez průšvihů na pomazánku, jsou na ně krátké zákony i jejich strážci. V tom měl Baxa plnou pravdu. Vědí, že o nich víme, a chtějí mít pokoj, proto shodí, co mohou.

„Dneska nepřijde,“ oznámila. „Marodí.“

„S čím?“

„Nebojte se, obyčejná angína. Z těch veder, náhlých lijáků a ze zmrzliny.“

„Koupím jí citrony,“ slíbil jsem. „Pod kterým mostem bydlí?“

„Bydlí u matky. Děsně by mi vynadala, kdybych… Jmenuje se Saša Korbelová.“

Nepodařilo se mi utajit překvapení. Postavila prázdnou skleničku nápadně blízko Baxových rukou, ale barman ji šikovně přehlédl. Znal míru.

„Snad Sašu neznáte?“

„Maminku,“ Vysvětlil jsem.

Ironicky přivřela oči a kratičce hvízdla. Několik, lidí se po nás ohlédlo. „Nevypadáte tak staře,“ dodala upřímně.

Nemohl jsem ji zasvěcovat do styků, které kriminálka s paní Korbelovou udržuje. Nic jí do nich nebylo. Někde v paměti jsem měl zasutou informaci, že Korbelová měla nemanželskou dceru, která vyrůstala v ústavech. Ty dvě asi nesvedlo do jednoho bytu náhlé probuzení mateřského citu.

„Muži se s Kárimem nestýkali?“

„Známé měl,“ připustila bez váhání. „Nebyli to zároveň moji známí.“

Krátce jsme se rozloučili, vyrovnal jsem útratu a prošel těžkým závěsem do šatny. Něco mi napovídalo, abych ještě jednou nahlédl do baru. Beruška si s vyplašenou tváří šeptala s vrchním, který starostlivě kabonil vysoké čelo.

S lehkým povzdechem jsem položil před šatnářku desetikorunu. Případ mi začal lézt do kapsy.

„Děkuji, pane,“ odpověděla překvapeně a podezřívavě si mě prohlížela. Měla své zkušenosti.

„Rád bych prohodil pár vět s vrchním a nechci rušit uvnitř,“ řekl jsem vlídně.

Odložila pletení, které měla na klíně, a kachním krokem se odkolébala. Bankovku svírala v dlani jako kus ledu. Asi měla z vrchního respekt.

Prošel závěsem s permanentně úslužným obličejem a kritickýma očima. „Chcete se mnou mluvit?“

Představil jsem se.

„Kdybyste se laskavě obtěžoval,“ uklonil se maličko. Obtěžoval jsem se do barového zákulisí. Byla to těsná místnost bez oken a s holou žárovkou u stropu, zaplněná lahvemi nejfantastičtějších tvarů.

„Tady nás nebude nikdo rušit. Vedoucí je na dovolené v Řecku.“

„Co vám svěřovala Beruška?“ zeptal jsem se přímo.

„Kdo prosím?“ zamířil pohled někam do rohu místnosti.

„Pane vrchní,“ nasadil jsem dobromyslný výraz. „Nebudeme se v nejlepších letech života uchylovat ke hře na schovávanou!“

„Opravdu nerozumím,“ ošíval se a hranou ruky si uhladil pěšinku. „Obávám se…“

„Povím vám zaklínadlo. Kárim Sulejman!“

„Neznám.“

Ukázal jsem mu fotografii.

„Možná tady někdy seděl,“ připustil. „Nemám dobrou paměť na obličeje. Denně jich vidím tolik! Náš podnik má pár stálých zákazníků, ale většinu tvoří náhodní hosté.“

„Jak myslíte,“ řekl jsem. „Oblékněte se, pojedete se mnou. Berušku vezmeme také. Při konfrontaci se ukáže skutečná kvalita vaší paměti.“

„Je to nezbytné? Bar je plný hostů!“

„Nutné to není,“ uznal jsem.

Chopil se šance. „Proč toho pána hledáte?“

„Kdo říkal, že ho hledám?“

„Beruška.“

„Nesprávná dedukce, pane vrchní! Musíte slečně prominout. Nehráli jste si s panem Sulejmanem na soukromou směnárnu? To se v poslední době stalo oblíbenou hrou mnoha dospělých lidí. Hazardní hrou!“

„Hazardní hrou se může stát i lízaný mariáš,“ ušklíbl se prohnaně. „Záleží na tom, o co se hraje. Naši zahraniční hosté někdy postrádají dostatek Československé měny a platí útratu valutami. Směnárny v noci nepracují, my ano. Pokud si vzpomínám, pan Sulejman jednou ochotně vypomohl. Skutečně šlo o ojedinělý případ.“ Nečekal, že si sednu na větev, kterou nastavil, ale domníval se, že nějakou větev nastavit musí.

„Vám také ochotně vypomohl?“

„Pouze v omezeném rozsahu,“ držel se stále své strany plotu. Potom mu zajiskřilo v očích škodolibé světýlko. „Přijďte se zeptat vedoucího, až se vrátí z Řecka.“ Úmyslně jsem předstíral nedoslýchavost. „Dluží vám Kárim peníze?“

„Nejsem dnešní, soudruhu kapitáne. Četl jsem výzvu v novinách a očekával návštěvu z kriminálky. Vím, že pracujete trochu pomalu, ale důkladně.“

Podal jsem mu Wohlovu podobenku.

„Neznám,“ odvětil upjatě. „Větší malér?“

„Nebudu vás déle zdržovat, hosté čekají,“ vyhnul jsem se odpovědi, kterou stejně nečekal. „Buďte tak laskav a zastavte se zítra dopoledne, řekněme v deset hodin, na této adrese. Hodíme vaše slova na papír. Pokud si vzpomenete na podrobnosti, budeme je vítat. Myslím, že si vzpomenete. Ohlaste se u podporučíka doktora Helda. Máte na jména lepší paměť než na obličeje?“

Mírně se uklonil. Příliš radostný zbytek noci ho nečekal. Především proto, že neznal směr, kterým se hnuly proudy.

24

Ráno byla obloha čistá a svěží. Umyté ulice a hezky zelené trávníky dodávaly chuť k životu.

Podporučíka Helda jsem dohonil na chodníku před budovou.

„Mám pro vás práci,“ řekl jsem a podal mu klíčky od svého vozu. „Znáte bar Riviéra? Výborně! Blízko je parkoviště. Stojí tam můj fiat. V deset vás navštíví vrchní z Riviéry. Jmenuje se Hochman a poví vám o svých stycích s Kárimem a dívkou, které přezdívají Beruška. Předpokládám, že vlastníte řidičský průkaz?“

„Už z gymnázia,“ odpověděl odměřeně, protože mu nebylo jasné, co si má myslet. Obrátil se a rázně odcházel. Viditelně měl mých příkazů plné zuby.

Zazvonil jsem u dveří se strohou jmenovkou Korbelová.

Po dlouhém županu se pnuly žluté růže. Saša Korbelová zřejmě milovala žlutou barvu. Možná proto navštěvovala Riviéru. Matce jako by z oka vypadla. O dvacet let mladší vydání téže osoby. Stejné oči. Jenom v nich ještě nelpěla ta pravá míra poznání. Zůstávala otázkou času.

„Vy jste ten člověk z kriminálky,“ pravila místo pozdravu a podpatkem za mnou přirazila dveře. „Pojďte dál.“

Provokativně jsem se rozhlížel.

„Hledáte něco?“

„Telefon. Na telepatii nevěřím.“

„Nemáme telefon. Beruška odešla před malou chvíli. Svědomí jí nedalo. Musel jste jí potkat.“

„Asi jsem se špatně díval. Nevadí. Co mi povíte o Kárimovi?“

„Co chcete slyšet?“ zeptala se a hleděla mimo mne k obrazu, znázorňujícímu krajinu s rybníkem a divoce rostoucím zimostrázem, nad nímž se produkovaly čejky. V rohu se popásalo stádo vysoké zvěře. Zejména jelen byl apartní. Paroží připomínalo šíří a mohutností vyspělého losa.

„Pravdu,“ řekl jsem.

„Každý jen tu svou má za jedinou,“ nehezky se zasmála.

„Pravda je jenom jedna,“ řekl jsem stroze. „Můj čas je placen ze státních prostředků, a pokud není náležitě využit, je to mrhání penězi. Buďte ukázněná občanka a povězte mi, kde jste se s Kárimem seznámila.“

„V Riviéře. Příležitostně jsme se potom scházeli. Jednou jsem byla u něho v bytě. Začal otravovat domácí. Takový vlezlý, starý, uslintaný mazavka. Několikrát jsme vyrazili na chatu nebo někam ven.“

„Na jakou chatu?“

„Nevím přesně, kde leží. Kousek za Davlí se zahýbá do lesa. Na rozcestí stojí opuštěná hájovna.“

„Směrem k řece?“ upřesňoval jsem si topografii, protože jsem okolí trochu znal.

„Ano. Řeka teče poměrně daleko od chaty. Možná půl kilometru. Za chatou bublá potůček. Zabloudit nemůžete. Kolem je pustina. Sama bych tam nespala ani za korunovační klenoty.“

„Komu chata patří?“

„Jednomu klukovi. Kárim se s ním zná.“

„Jméno,“ naléhal jsem.

„Jmenuje se Standa. Obyčejný Kárimův satelit.“

„Říkala jste, že jste jezdili někam ven,“ zajímal jsem se o Kárimovy možné cíle. Lidé obvykle vyhledávají známá místa.

„Hotel Pošta v Benešově, hotel v Choceradech, Myslivna pod Konopištěm, Mědínek v Kutné Hoře, Praha v Jánských Lázních. Byli jsme také v novém hotelu ve Špindlerově Mlýně. Všechny si nepamatuji.“

„Jezdili jste ve dvou, nebo s větší společností?“

„Jak kdy.“

Vylovil jsem z kapsy galerii, kterou jsem nosil stále s sebou. Bez váhání vybrala Wohlovu fotografii a potom snímek Hany Solivarové. „Tohle děvče bylo jednou s námi. Omylem. Netýkavka. Jmenuje se Hana.“

„Znáte lidi, s nimiž se Kárim stýkal?“

„Těch je… Neznám je jmény. Nějaký čas se tahal s jednou divnou ženskou. Myslím, že je vdaná. Jmenuje se Ljuba Marková.“

„Kde pracuje?“

„Dělá průvodčí na dráze. Tupá koza. Nechápu, kde k ní Kárim přišel,“ dodala s ostnem žárlivosti.

„Žije v Praze?“

„V Opavě. Jednou tady spala, když se nám rozsypala parta. Víc o ní nevím, měla jsem okno. Vlastně výkladní skříň. Ráno jsem se probudila a Ljuba ležela v kuchyni na gauči. Od té doby jsem ji neviděla.“

„Kárim ano?“

„Zeptejte se jeho.“

„V hotelích má Kárim známé?“

„Kdepak! Vyjeli jsme do kraje, a kde byl volný pokoj, tam jsme na víkend tábořili.“

Vydoloval, jsem z ní neurčitý popis chaty. Mnohem přesněji si pamatovala, co pili. Zmínil jsem se o heroinu, ale pohlédla na mě jako na Mikuláše, který se v plné parádě prochází v červenci po náměstí. Její slova jsem si zatím ověřit nemohl.

„Až budu zdravá, zavedu vás na místo,“ nabízela nepříliš ochotně. „Snad cestu najdu. Jezdili jsme tam většinou za tmy.“

„Nedluží vám Kárim peníze?“ položil jsem omletou otázku.

„To si dejte patentovat,“ odpověděla přezíravě. „Kárim má peněz!“

„Matka Kárima zná?“

„Nikdy ho neviděla. Mámu bere na hůl shodou okolností právě ten dědula, u kterého Kárim bydlí. Pořád s ním má nějaké pletky. Praha je vesnice, všichni se znají se všemi.“

V jejích kruzích možná. Zeptal jsem se na Antala.

„Vy ho znáte?“ divila se a poprvé jsem v jejich očích zahlédl stopu života. Natáhla dlouhé nohy před sebe, ruce zastrčila do kapes a hlasitě se rozesmála. Nebyl to milý smích a veselosti obsahoval jako životní filozofie vysloužilého hrobníka. „Takovou chatrč jste na mě postavil? Antal má průšvih, co?“

„Musím vás zklamat. Antal není žádný anděl, ale opravdu hledám Kárima,“ řekl jsem. „Mimochodem, kde pracujete, slečno Korbelová?“

„Prodávám mýdla, zubní pasty, rtěnky. Také osobní dezodoranty,“ dodala s lacinou provokativností. „Chcete vidět razítko v občance?“

„Věřím vám.“

„To mě děsí. Skutečně hledáte Kárima?“

„Znáte důvod, proč bych vám lhal?“

Na okamžik měla na obličeji skoro dětsky nešťastný výraz. „Znáte důvod, proč by vám lidé měli říkat pravdu? Vždycky je přivedete do nepříjemností. Co matka vidí na Antalovi, to nepochopím ani na nebesích.“

„Pokud vaše cesty nepovedou opačným směrem,“ řekl jsem krutě, ale potřeboval jsem ji vyvést z klidu.

„To už je dávno,“ odpověděla nesouvisle a lhostejně pohodila útlými rameny.

„Co je dávno?“

„Doba, kdy jsem věřila na nebe, peklo a podobné pitominky,“ odpověděla a studeně se usmála. Na nemocnou nevypadala, ale hlas nastydlý měla. Pokud tak nemluvila stále.

„Na co věříte nyní?“

Při velké toleranci se dala její odpověď zařadit mezi černý humor. Zněla však trapně. Nechal jsem ji napospas angíně a neveselým myšlenkám.

Podporučík Held se objevil po nesmělém zaklepání, čerstvě vyholený, pečlivě ostříhaný a s nejistým úsměvem. V krátkém čase toho stihl hodně.

„Můžu na chvíli, soudruhu kapitáne?“ pronesl, jako kdyby přišel na národní výbor se žádostí o byt. „Nebudu dlouho obtěžovat.“

„Těší mě, pane Held,“ řekl jsem s vážnou tváří a dalo mně hodně námahy udržet výraz. „Račte dál a posaďte se.“

„Děkuji,“ odpověděl slušně. Nějak se mu vybavilo, že dostal umístěnku ke kriminálce, a nikoli na ministerstvu zahraničí, kde by vystupováním mohl lahodit oku každého diplomata. „Soudruhu kapitáne, přišel dálnopis z Opavy.“

„Ano?“ zpozorněl jsem.

„Zadrželi Stanislava Wohla.“

Propisovačka mi vyklouzla z prstů a volně se kutálela k okraji stolu. Zachytil jsem ji v posledním okamžiku.

„Ukažte!“

Stanislav Wohl cestoval bez platné jízdenky a bez peněz. Průvodčí ho předal orgánům Bezpečnosti na opavském nádraží. To sděloval dálnopis suchou mluvou faktů. Za pozornost stála poznámka: Špatný zdravotní stav.

„Pojedeme pro něho?“ ptal se Held dychtivě.

„Vy ne, příteli. Wohla může dopravit do Prahy každý seržant. Vám dám jinou práci. V Opavě bydlí průvodčí ČSD Ljuba Marková. Požádáte Opavu, aby se po té dámě podívali. Mohl by se u ní zdržovat Kárim. Vyslechl jste vrchního z Riviéry?“

„Ovšem. Protokol jsem si dovolil přiložit ke spisu. Mluvil o nějaké Berušce a o vedoucím, který získal od Kárima valuty na vylepšení dovolené v Řecku. Neměli bychom je vyslechnout?“

„Později. Až vyřídíte Opavu, vyžádáte si vůz a pojedete do Davle. Najdete Wohlovu chatu. Máte jeho a Kárimovu fotografii, přibližný popis místa vám povím. Také znáte Kárimův vůz. To by mělo stačit. Zastavte se na národním výboru, ta chata někomu patří. Wohlovi ne, patrně ji má vypůjčenou. Jeho teta by o chatě věděla.“

„Neví?“

„Dotázal jsem se telefonicky.“

„Provedu, soudruhu kapitáne,“ pronesl rázně. „Dejte mi popis chaty a okolí.“

Pozorně naslouchal.

„Mohu vyjet okamžitě?“

„Nespěchejte, stačí, když vyrazíte do odletu vlaštovek.“

„Rozumím,“ přisvědčil s bezbarvým výrazem. „Do odletu vlaštovek. Snad to stihnu.“

A odešel.

Uvařil jsem si kávu a usadil se k oknu. Žádný valný výhled neskýtalo. Oprýskanou, ponurou, holou zeď. Ale svítilo na ni slunce. Napadlo mě, jak by s Heldem zacvičil kapitán Obermeier, a trochu jsem se při té myšlence zasmál. Sám pro sebe. Tiše a trošičku škodolibě. Ne že bych Heldovi přál něco zlého. Byl to sympatický chlapec a nepochyboval jsem, že bude do večera zpátky a úkol splní. Ale když jsem si představil na své židli kapitána Obermeiera… Nechal jsem úvah a přitáhl si telefon.

Doktor Kunc se ozval za třicet vteřin. Neprojevil žádné nadšení, protože vytušil, že ho na kus řeči nevolám.

„V Opavě zadrželi jistého Stanislava Wohla. Na nádraží. Už jsem se obával, že se stal dřevorubcem v Kanadě, guvernérem v Kalifornii nebo farmářem v Tasmánii. Také jsem se obával možnosti, že se jeho tělo stane objektem zájmu prosektora. Nestalo se. Zadrželi ho jako černého pasažéra a dálnopisné hlášení obsahuje zmínku o špatném zdravotním stavu. Po Wohlovi je vyhlášeno celostátní pátrání,“ nepouštěl jsem doktora ke slovu. „Stane se tvým pacientem ve vězeňské nemocnici.“

„Na dlouho?“

„To nevím.“

„Fajn,“ pronesl kuse. „Přivezte ho, podívám se, jaký je jeho zdravotní stav. Opava je pěkné město. V hotelu Orient připravují báječné srbské ražniči.“

„Neplanu nadšením pro srbské ražniči,“ namítl jsem. „Wohla potřebuji. Možná bude simulovat.“

„V hotelu Zelený jelen mají nepřeberný výběr vín,“ vytrvale mě sváděl k nepravostem.

„Senzace, doktore. Až budu mít cestu do Opavy, přivezu ti láhev vína od Zeleného jelena. A teď mi prozraď to veliké tajemství, kdy pošleš do Opavy sanitku?“

„S tebou je pořízení! Je to nutné?“

„Ten mládenec musí být fit, aby mi mohl poskytnout interview. Zítra může být pozdě. Mimochodem, Wohl už na sobě vyzkoušel heroin. Neznám míru závislosti, ale předpokládám ji. Každé jeho slůvko může znamenat cenné vodítko. Proto obtěžuji.“

„To jsou radosti, příteli kapitáne,“ posteskl si. Vynesl jsem eso v pravou chvíli. Kuncovou specializací byla toxikologie. „Zajedu do Opavy. Brnkni si ráno. Svěříš mi podrobnosti?“

„Wohl odjel na dovolenou se svou dívkou. Oba byli bez pracovního poměru, dovolenou si natáhli. Dívku vylovili z hojčické přehrady. Při pitvě zjistili, že smrt zavinil heroin. Také se ztratil jeden student medicíny. Pochází z Bagdádu. Wohl s ním bruslil ve valutových machinacích. Podvod na podvod,“ shrnul jsem. „Ráno ti zavolám, příteli doktore.“

Než mě stačil počastovat průpovídkou, zavěsil jsem. Měl břitký jazyk a dokázal odhadnout slabiny.

Kdybych mohl z kanceláře sledovat západ slunce, asi by právě zapadalo za petřínskou rozhlednu, když se objevil podporučík Held.

„Podporučík doktor Held,“ ohlásil se rázně.

„Pokud si prostory kriminální ústředny nebudete trvale plést se salónkem hotelu Esplanade, mohl bych si zapamatovat vaše křestní jméno,“ řekl jsem. „Sedněte si a povídejte.“

Udiveně na mě pohlédl a způsobně se usadil. „Našel jsem chatu, která vás zajímá. Leží stranou, blízko vysoké skály. Okolí je ponuré a chata zpustlá. Majitelkou je Eliška Ježková a bydlí na Kladně ve stejném domě jako Wohlova teta. Stará paní.“

„Tudy na to,“ řekl jsem spokojeně. „Z Opavy už přišla odpověď. Marková viděla Kárima posledně v červnu. Pokud nás netahá za nohu. Máte hlad?“

„Šilhám hladem.“

„Jsme tedy dva šilhající. Aby nám to nezůstalo, zvu vás na večeři. Pro Wohla jel doktor Kunc. Zítra ráno se budete hlásit u nadporučíka Rebce. Ukážete mu cestu na chatu. Chci být optimista, a proto věřím, že Kárima nenajdete.“

„Není tam,“ odpověděl Held. „Chata je zavřená. Na dveřích jsou pavučiny. Ani okolí nenasvědčuje, že by se tam v posledních dnech někdo zdržoval.“

„Přesto zůstávám optimistou,“ uzavřel jsem.

25

Optimismus nebyl na místě. Před devátou hodinou přinesl nadporučík Santar skličující zprávu.

„Našli Kárima,“ oznámil skoro samozřejmě, ale pohnutí potlačit nedokázal. Ani po rocích praxe jsme se nedokázali smířit s takovými trudnými hlášeními bez stopy dojetí.

„Kde?“

„V odpadní jímce za chatou,“ odpověděl Santar. „Heldovi chybějí zkušenosti.“

Dlouhá šňůra vozidel zpomalovala jízdu. Na dostihovém závodišti trénovalo několik koní. Ladně poklusávali a krásný ryzák zdolával lehce a elegantně v obou směrech proutěnou překážku. Po Vltavě plul poloprázdný výletní parník a několik rybářů prokazovalo svou přítomností, že ve Vltavě dosud ryby žijí.

Tělo už odvezli.

Doktor Valchař seděl na schůdkách zchátralé chaty. Vyčkávavě na mě pohlédl. „Ty si umíš vymyslet úkryty!“

„Já ne, to vrah,“ řekl jsem. „Co jsi zjistil, doktore?“

„Střelná rána v zádech. Pistole. Výstřel padl z těsné vzdálenosti. Bližší po obdukci. Kolega doktor bude mít radost.“

„Kdy zemřel?“

„Před deseti až čtrnácti dny. Ber to s velkou rezervou. V jímce je studeno, ale tělo tam nemuselo ležet celou dobu.“

„Nebyl viděn od osmadvacátého.“

„Může být,“ připustil doktor Valchař.

Sešlé vybavení chaty nesvítilo čistotou. Pobodaný a rozrytý stůl, u bočních stěn poschoďové palandy, starodávný tříramenný svícen, nízký plechový bubínek s popálenými rourami, tři židle vzoru každý pes jiná ves, dvě poličky s minimálním množstvím nádobí, rozpadlé skládací lehátko a vařič na otřískané propanbutanové bombě. Bezútěšný dojem zvyšovala holá, hodně vyšlapaná prkna podlahy. Barevnou křídou byla označena místa, na nichž technik zjistil krevní skvrny. Vedle dveří se dřevěná polička chlubila lahví francouzského koňaku značky Napoleon, hranatou lahví whisky a další lahvi bez viněty. Všechny byly vyschlé jako poušť. Vedle stála poloprázdná láhev zlatého bolsu. Pohnul jsem s ní. Zlatavé šupinky zajiskřily v kapalině jako sněhové vločky zvednuté náhlým záchvěvem větru. Pochopil jsem, proč si Saša Korbelová pamatovala druhy vypitého alkoholu líp než zařízení a okolí chaty.
Jako památka po technikově pečlivé práci ležela na všech předmětech slabounká vrstva argentorátu. Do toho ubohého prostředí se mi Kárim nehodil.

Na stole ležel obsah jeho kapes. Hrst drobných, peněženka se dvěma použitými vstupenkami do kina Alfa, tři stokoruny, které státní banka už mohla odepsat, slepený svazek pětidolarových bankovek, igelitové pouzdro s řidičským průkazem a pasem, zničený blok a propisovací tužka se striptýzovou slečnou. Propisovačka vydržela bez úhony. Všechny předměty byly vlhké, zatuchlé, na některých se začínala usazovat plíseň.

„Co zbude po člověku,“ pronesl nadporučík Santar chmurně. „Jak to vypadá s otisky prstů?“

„Především Wohlovy. Řadu dalších bude třeba porovnat,“ odpověděl nadporučík Rebec.

„Potkali jsme vůz doktora Ejpa,“ řekl jsem. „Jak se náš přítel prokurátor tvářil?“

„Pozastavil se nad vaší nepřítomností,“ informoval mě Rebec. „Mohu zrušit uzavření prostoru?“

„Můžete,“ souhlasil jsem.

V minutce se objevil bodrý tatík v bílém tričku, která obepínalo mohutné břicho. Ušmudlaný slamák seděl na temeni hlavy jako kaplička na hoře Řípu.

„Tady se bude filmovat?“ tázal se zvědavě.

„Dole u řeky stojí sympatická hospoda, otče,“ houkl dobrácky Rebec. „Čepují gambrinus.“

„Tu hospodu znám a mám ji zakázanou,“ posteskl si. „Manželka tam přes léto umývá nádobí.“

„Upřímnou soustrast,“ vyjádřil se Rebec a uhladil si vlasy v barvě mědi, které už nedokázaly zakrýt františkánsky pravidelnou pleš.

„Chodíte sem často?“ zastavil jsem tlouštíka.

„Když rostou houby. Letos je to bída.“

„Znáte majitele chaty?“

„Původního majitele jsem znal. V poslední době se kolem motali samí dorostenci. Nevšímal jsem si jich.“

Vzdálil se, usedl na vyvrácený kmen a okázale se přehraboval v košíku s houbami. Slamák svítil jako zatoulaná lucerna.

„Neměli bychom tady někoho nechat?“ zajímal se Rebec.

„Věříte, že se vrah vrací na místo činu?“

„Věřím, nevěřím,“ odpověděl unaveně: „Ptám se.“

„Zůstane tady muž s vysílačkou. Ráno zařiďte vystřídání. Do odvolání si chatu pohlídáme.“

„Není to zbytečné, když máme Wohla?“ ozval se nadporučík Santar.

„Wohla máme,“ řekl jsem. „Chybí nám jeho přiznání. Kde se toulá podporučík Held?“

„Sonduje chataře v okolí.“

„Moudře činí. To byl váš nápad?“ obrátil jsem se na Rebce.

„Jeho,“ poznamenal Rebec a odvrátil se.

Held přišel za deset minut.

„Wohla viděli před devíti dny,“ oznamoval stroze. Měl v obličeji nezdravě zelenou barvu a chování postrádalo obvyklou blazeovanost. „Na chatu jezdilo mnoho lidí. S nikým se nestýkali. Wohl patrně chatu příležitostně půjčoval. Povšimli si i Kárimova vozu.“

„Poslyšte, mladíku,“ doktor Valchař si přidržel Helda za prostřední knoflík saka. „Že jste dnes viděl v reálu prvního mrtvého?“

„Vy také všechno uhodnete,“ hlesl Held sotva slyšitelně a s jakousi utlumenou popuzeností. Lhal. Mohl jsem dosvědčit, že už dva nebožtíky viděl. Jak jsem ho za ten krátký čas poznal, nestál o to.

Dozorčí mi podal dálnopis z Brna. Nadporučík Melena oznamoval, že Lazecký si vzal dovolenou a nevychází z bytu. Miloslava Stojanová se dostavila k lékařské prohlídce. Na jejím těle nezjistila lékařka žádné vpichy. Potěšilo mě to.

Rozjel jsem se do vězeňské nemocnice.

„Doktor Kunc? Je u sebe,“ sdělil mi hranatý chlapík, sedící na bílé lavici v chodbě. Oklepával popel do květináče, ve kterém pomalu a jistě hynul fíkus.

Doktor odložil pero a pomalu se zvedl. Celý v bílém vyhlížel trochu jako přízrak, až na černou bradku. Husté, vlnité vlasy měly ze všech barev nejblíže k barvě olova a plochý obličej nemohlo překvapit snad ani zmrtvýchvstání.

„Čekal jsem tě dřív,“ natáhl ke mně ruku. „Chceš hovořit s Wohlem?“

„Napřed s tebou.“

„Wohl celou cestu spal. Soudím, že je zralý pro psychiatra. Zítra ho pošlu na vyšetření. Utrpěl šok. Vypadá jako všichni lidé, kteří se v hluboké depresi potloukali bezcílně světem. Má za sebou ošklivé dny.“

Nevěděl jsem, zda se ptá, nebo konstatuje.

„Jak moc ošklivé?“ zeptal se zadumaně s vyrovnaností muže, jemuž nic lidského není cizí a většinou je zasvěcován do stinnějších stránek osudů.

„Posuď sám. Něco jsem ti pověděl do telefonu. Smrt děvčete, které skončilo v přehradě, zavinil heroin. Její otec postrádal kromě dcery i pistoli. Tu jsme nenašli. Objevili jsme však Kárima, který byl tou pistolí zastřelen. Tedy,“ opravil jsem se rychle, „předpokládám, že šlo o stejnou zbraň. Existuje podezření, že pistoli odcizil Wohl. Teoreticky může být vrahem. Časově to vychází.“

„Normální sešup po šikmé ploše,“ poznamenal doktor Kunc.

„Neřekl bych, že normální. Spíš definitivní. U většiny lidí existují jisté zábrany, pomůže rodinné prostředí, známí nebo náhoda. Wohl měl přátele pochybných kvalit a rodinu žádnou.“

„Wohl udává, že hledal Kárima.“

„Chce si zajistit alibi,“ usoudil jsem. „Nebo mluví pravdu a moje verze shoří jako papír.“

„Něco mi řekl. Ta dívka se jmenovala Hana?“

„Ano,“ přisvědčil jsem.

„Má toho za sebou na labilního člověka hodně. Silné, vyrovnané typy se nesnižují k podvodům a ke šmelině, ze které čiší špína na kilometry. Nemluvě o drogách.“

„Píchá si?“

„To je jediná věc, kterou nezapírá. Zavolám ho. Upozorňuji, že jeho schopnost vypovídat je ovlivněna léky. Mohu zůstat?“

„Dokonce bych to uvítal. Poznáš, když bude lhát nebo když začne, třeba jenom podvědomě, pracovat jeho fantazie?“

Udělal gesto, které připouštělo obě možnosti, a odešel rychlou, pružnou chůzí. Navzdory nejméně devadesáti kilogramům váhy se pohyboval velice tiše.

Wohl vypadal zanedbaně. Popelavá tvář s hlubokými černými kruhy pod vybledlýma očima měla vyčerpaný výraz, plný beznaděje. Prázdná, vyhaslá tvář, skrývající vnitřní napětí. Nebyl úplně na dně, když se dokázal přetvařovat.

„Dobrý den, pane Wohl,“ snažil jsem se o vlídný tón.

„My se známe?“ pronesl lhostejně.

„Jsem kapitán Král z Federální kriminální ústředny a mám pro vás několik otázek.“

Tupě klesl na židli, přehodil nohu přes nohu a snědé ruce složil do klína. Ulpěl na mně pozorným pohledem a nervózně trhl rameny.

„Povězte mi o Haně Solivarové.“

Sklopil oči a přejel si dlaní po obličeji. Měl dostatek času připravit si odpověď. Možná si ji připravoval tak pečlivě, že jí skoro uvěřil. S tím jsem počítal.

„Mohu dostat cigaretu?“

Pohlédl jsem na doktora Kunce. Přikývl.

„Vy jste Hanu znal?“ zeptal se Wohl nečekaně.

„Nosím u sebe její fotografii.“

„Hana byla senzační holka. To nemůžete pochopit. Absolutně nekonvenční. Chtěli jsme se vzít. Oba jsme rozvázali pracovní poměr.“

„Nejlepší předpoklad pro zdárné manželství,“ neodpustil jsem si poznámku. Stihl mě vyčítavý pohled doktora Kunce a téměř opovržlivý pohled Wohlův.

„Říkal jsem, že tomu nemůžete rozumět. Měli jsme plán odejít z Prahy, někam mezi neznámé lidi. Začít spolu od začátku.“

„V Praze vám hořela půda pod nohama. Doběhl jste příliš mnoho lidí,“ řekl jsem. „Mluvte o Solivarové.“

„Jako malá holka jezdila k příbuzným do Hojčic. Často vzpomínala. Proto jsme se vypravili právě tam. Ubytovali jsme se v Haciendě, potom v Jezerní zátoce. Když nám došly peníze, prodal jsem motocykl a našel ubytování u jedné babky ve vesnici. Nuzný, špinavý altán. Nám by bylo dobře i v jeskyni. Hana se večer chtěla jít vykoupat. Bylo příšerné dusno. Šli jsme zadem, přes pole,“ rozpovídal se plynule. Připadal jsem si jako na přednášce, kterou si řečník pečlivě připravil.

„Jsou tam skály,“ upozornil jsem.

„Hledali jsme cestu k vodě. Hana šla napřed. Spěchala. Noc byla tmavá… Najednou vykřikla… Nevím, jak jsem se dostal dolů. Byl jsem odřený a poškrábaný. Skočil jsem do vody, potápěl se, volal… Dostal jsem hrozný strach, že mě lidé budou obviňovat. Tonkovi… Hanin otec… Hledal jsem Hanu v altánu, myslel jsem, že dělá legraci… Nevrátila se. Věci jsem zahrabal na poli a druhý den jsem se vrátil do Prahy.“

„Jste dobrý plavec?“

„Jako kluk jsem plaval závodně.“

„Pod skálou je hloubka.“

„Vím. Břeh se svažuje pod hladinu skoro kolmo.“

„Odjel jste ranním, nebo večerním autobusem?“

„Odpoledním. Od rána jsem bloudil kolem přehrady. V Praze jsem se dlouho nezdržel. Schoval jsem se na chatě. Bál jsem se. Vyhýbal jsem se lidem, čekal jsem, že se stane zázrak a Hana se objeví. V uších mi stále zněl její výkřik. V noci mě budil. Nemohl jsem uvěřit, že je mrtvá. Snad jsem ani nevěděl, co dělám. Bylo to, příšerné. Absolutní zkrat. Nedokázal jsem se přimět k soudnému jednání. Mrzí mě, že jsem selhal. Hana byla senzační. Kdybych prošel celý svět, takové děvče nenajdu.“ Připadal jsem si jako na špatné operetě.

„Jak jste se dostal do Opavy?“

„Na chatě jsem nemohl vydržet. Všechno na mě padalo. V Praze jsem se bál chodit po ulicích, abych nepotkal známé.“

„Proč jste se střetnutí se známými obával?“

„Aby se mě nezeptali na Hanu,“ hlesl a svraštil čelo. „Nasedl jsem do prvního vlaku. Pamatuji se, že jsem vystoupil v Pardubicích. Příštím vlakem jsem pokračoval do Olomouce. Potom jsem jel do Ostravy. Na nádraží jsem se seznámil s jednou… ženou. Doprovodil jsem ji do Krnova. U ní jsem se několik dnů zdržel.“

„Proč jste vystoupil v Pardubicích?“

„Měl jsem hlad.“

„Co jste dělal v Olomouci?“

„Chodil po městě. Večer jsem seděl v hospodě. Prvním ranním vlakem jsem odjel do Ostravy. Nedokázal jsem se koncentrovat. Něco mě hnalo.“ Odmlčel se a čekal, co řeknu.

„Mezi pravdou a vaším vyprávěním,“ řekl jsem tvrdě, „je nesporně určitá souvislost. Je tenká jako rybářský vlasec a pevná jako zpuchřelá nit. Spousta vašich slov je v příkrém rozporu se zjištěnými skutečnostmi.“

Pozoroval vzorek na podlahové krytině. Nabídl jsem mu další cigaretu. Odmítl. Opakoval připravenou verzi. Toulání po republice, to byl útěk. Před něčím nebo před někým. Možná prchal sám před sebou. Na tu osu navlékl soubor lží.

„Teď budu mluvit já,“ řekl jsem a setkal se se souhlasným pohledem doktora Kunce. „Opravte mě, kdybych se v detailech mýlil. Seznámil jste se s Kárimem Sulejmanem. Velmi rychle jste v sobě našli zalíbení. Šmelili jste s valutami. Nebylo jich tolik jako zájemců, začal jste lidi podvádět. Jednoho dne vám Kárim nabídl heroin. Neodolal jste. Heroin jste měl i v Hojčicích. Nalákal jste Hanu Solivarovou. Možná vám to nedalo velkou práci. Život je třeba žít plnými doušky. Člověk má poznat všechno, co život nabízí. Je to tak? Jenomže došlo k chybě. Solivarová zvadla. Předávkoval jste. Medicína připouští i alergii. O té byste měl něco vědět. Zemřela. Dostal jste strach. Nenapadlo vás přivolat lékařskou pomoc? Nebo vás to napadlo, ale měl jste zbabělé obavy, že pravda vyjde na světlo? Čekaly by vás nepříjemnosti, praskly by i podvody. Selhal jste. Psychicky, především však morálně.“

„Nevím, o čem mluvíte,“ odsekl drsně a obrátil se k doktoru Kuncovi. „Musím ho poslouchat? Copak nevidíte, že mě chce do něčeho namočit?“

„Zachovejte klid a rozvahu, pane Wohl,“ pronesl konejšivě lékař. „Soudruh kapitán nepochybně ví, co říká. Doporučit vám mohu pravdu. Svěřte se, to přináší úlevu. Něco vás trápí. Soudruh kapitán zná příčinu.“

Uvažoval jsem, zda něco nepokazím. Rozhodl jsem se. Otevřel jsem aktovku a podal Wohlovi pitevní zprávu, v jejímž záhlaví stálo jméno Hany Solivarové. Slovo heroin bylo červeně podtržené.

Četl pomalu a pečlivě.

Pozoroval jsem jeho obličej. Hroutil se po částech a neodvratně, jako se rozpadá v trosky krajina při zemětřesení. Pitevní zpráva mu vyklouzla a zvolna plachtila k podlaze. Zvedl jsem se, pečlivě ji složil a uložil zpátky do aktovky.

„Za všechno může Kárim,“ zašeptal nenávistně.

„Kdo vás seznámil s Hanou Solivarovou?“

„Kalt. Toho neznáte.“

„Jak jste se seznámil s Lazeckým?“ vystřelil jsem další otázku, dokud byl ochotný plynně odpovídat. „Náhodou.“

„Rozveďte to!“

„Setkali jsme se v jednom bistru. Slovo dalo slovo, Lazecký potřeboval valuty. Obrátil jsem se na Kárima. Později jsem zjistil, že Lazecký je Hanin strýc. Komické. Svět je malý.“

„Saša Korbelová se domnívá, že malá je Praha,“ poznamenal jsem. „Znáte ji?“

„Štětka.“

„Kolik jste Lazeckému dlužil, když vás vyhledal v Hojčicích?“

„Hodně,“ připustil klidně. „Kárim odjel, nemohl jsem valuty sehnat.“

„Vy jste ovšem Lazeckého peníze utratil!“

Připustil to.

„Co říkala Hana Solivarová?“

„Vyčítala. Chtěla se vrátit domů. Vymluvil jsem ji to. Vždyť já všechno dělal pro ni, abychom si užili!“

„Nabídl jste jí heroin?“

„Zkusila to předtím už jednou. Líbilo se jí to.“

„Vám také?“

Obrátil se na doktora Kunce. „Musím odpovědět?“

„Nemusíte,“ řekl jsem. „Kdo vám heroin prodal?“

„Kárim.“

„Odkud ho měl?“

„Nevím.“

„Ptal jste se?“

„Smál se. Řekl, že kdo nic neví, nemluví.“

„Jak reagovala na drogu Solivarová?“

„Poprvé normálně. Dal jsem jí malou dávku.“

„A podruhé?“

„Rychle se rozveselila. Potom začala naříkat, že ji svědí celé tělo. Chtěla se jít vykoupat. Když se postavila, zamotala se jí hlava. Upadla. Pomohl jsem jí na postel. Vstala a znovu upadla. Měla zúžené zornice. Myslel jsem, že pomůže malá procházka. Šli jsme přes pole k přehradě. Nemohli jsme jít do vsi, někoho bychom mohli potkat. Cestou ztratila vědomí. Posvítil jsem jí do očí baterkou. Nereagovala. Chtěl jsem dolů k vodě. Myslel jsem, že voda pomůže. Jak jsem nesl Hanu po té srázné stezce… podjela mi noha… upadl jsem. Hana mi vyklouzla a padala… Nevykřikla. Jenom jsem zaslechl žbluňknutí. Kárim mi dal silný koncentrát. Napadlo mě, že… se mě chtěl zbavit.“

„Heroin způsobuje ochrnutí mozkových center,“ řekl jsem. „Včasný lékařský zákrok ji mohl zachránit. Vy jste však zbaběle myslel na sebe. Její věci jste zahrabal na poli a s nimi několik vlastních drobností. Snažil jste se vzbudit dojem, že jste také utonul?“

Neodpověděl.

„Nenapadlo vás, že se vaše počínání prozradí? Každý z podvedených mohl ztratit trpělivost.“

„Mluvili jsme o tom,“ připustil Wohl. „Kárim slíbil, že mi pomůže za hranice.“

„Hledal jste Kárima v Praze. Neměl jste peníze, proto jste se dopustil dalšího podvodu. U tří lip jste vylákal peníze z pana Melichara a z paní Haklové.“

„To už víte také?“ zeptal se udiveně.

„Pan Antal vás nezaložil?“

„Nechtěl o půjčce slyšet. Naopak! Naznačoval, že hodně ví, a kdyby se náhodou dostal do finanční tísně, hledal by výpomoc. Přesně tak to řekl, vyděrač.“

„Skutečně jste Kárimovi tolik věřil?“ vrátil jsem se k ožehavému problému. Pokud ho podezříval, že mu podstrčil smrtelný koncentrát, měl motiv k vraždě.

„Lidé, kteří Kárimovi dodávají heroin, mají dlouhé prsty.“

„V altánu jste dal heroin jenom Solivarové, nebo jste si píchl také?“

„Jenom Haně,“ připustil sklesle. „Abych ji rozveselil. Žraly ji ty Lazeckého prachy. Už jsem žádné neměl.“

„Komu dodával Kárim heroin?“

„Měl jenom pro sebe. Občas mi prodal… Z kamarádství.“

„Aby vás měl v hrsti,“ řekl jsem. „S Kárimem vás seznámil Kalt?“

„Ano. Chodil s Hanou. Panák. Dělal Kárimovi sluhu a šoféra. Kárim mu slíbil svoje auto, ale vážně to nemyslel,“ dodal se škodolibým úsměvem. „Jaguára měl slíbeného doktor Tušl. Pro dceru.“

„Kalt věděl, že Kárim fetuje?“

„Sotva. Moc jsme se spolu nebavili. Trochu žárlil, že chodím s Hanou.“

„Proč se s ní Kalt rozešel?“

„Hana se rozešla s Kaltem,“ odpověděl prudce. „Řekla mi to.“

„Kdy vám Kárim prvně nabídl heroin?“

„Jednou na chatě.“

„Nikdy jste neslyšel o následcích?“ neudržel se doktor Kunc v nejméně vhodnou chvíli.

„To se přehání! Drogy přece užíval Baudelaire, a jaké psal básně! Taky Edit Piaffová, Cocteau, Flaubert.“

Přerušil jsem ho. „Co chtěl Kárim za heroin? Ve Francii se před časem platil jeden gram pět set franků. Ceny bývají i vyšší.“

„Vyhledával jsem lidi, kteří potřebovali valuty. Připravovali se na dovolenou do ciziny nebo chtěli nakupovat v Tuzexu. Takových se najde dvanáct do tuctu.“

„Píchal si Kárim před vámi?“

Zamyslel se. „Nevzpomínám si. Možná jednou… tehdy na chatě. Ale… nemusel si píchnout heroin…“

Někde daleko v jeho myšlenkách se rozsvítilo malé světlo pochyb.

„Lazecký vás doběhl,“ připomenul jsem.

„Lazeckému jsem peníze slíbil kvůli Haně. Stejně nešlo o jeho peníze. Patřily paničce, která Lazeckého tiskla ke zdi. Měla vítr z manžela. Nechtěla přijít o teplé hnízdečko.“

„Vraťme se k vaší cestě na Moravu. Zadrželi vás v Opavě. Proč jste jel právě do Opavy?“

„Někam jsem jet musel, když mě v Krnově doběhli,“ vybuchl zlostně. „Přilepila se na mě v Ostravě na nádraží, když si všimla, že mám plnou peněženku. Jel jsem s ní. Potřeboval jsem společnost, abych přišel na jiné myšlenky. Neměl jsem kam složit hlavu. Do hotelu jsem se bál. Jednou ráno jsem se probudil a v kapse jsem nenašel ani halíř. Trochu mě to naštvalo. V kuchyni seděl chlap jako hora. Říkal, že je její manžel, a vyhodil mě.“

„Znáte jméno a adresu té ženy?“ řekl jsem a podal si blok a tužku.

„Alžběta Mokrošová, Slezská ulice 36. Takový starý rohák. Druhé poschodí.“

„Koho jste chtěl v Opavě navštívit?“

„Jednu známou. Stýkala se s Kárimem.“

„Myslíte Ljubu Markovou? Potřeboval jste úkryt, nebo peníze na heroin?“

„Když mi seženete jednu dávku,“ vybuchl dychtivě a jeho oči dostaly nadějný lesk. Rychle se vytratil. „Vy mi ji neseženete.“

„Neseženeme,“ zklamal jsem ho. „Pošleme vás na léčení, pokud vaše závislost dosáhla vysokého stupně. To posoudí lékaři. Osobně si myslím, že hrajete divadlo. Spojil jste se s Markovou?“

„Nebyla doma.“

„Znal jste její adresu?“

„Zeptal jsem se na národním výboru.“

„Kdy?“

„S Mokrošovou jsme se stavili v Opavě. Něco si vyřizovala. Využil jsem volné chvilky.“

„Jednal jste cílevědomě. Žádný útěk v šoku. Pane Wohl, váš život v posledních měsících je poznamenaný řadou trestných činů. Uvědomujete si to?“

„Opatřování omamných látek pro vlastní potřebu přece není trestné,“ namítl popuzeně. Z vlastní hlavy to neměl. Někdo ho musel seznámit s kličkami trestního řádu.

„Trestného činu se dopustí, kdo bez dovolení vyrobí, doveze nebo jinému opatří či přechovává omamné látky. Trestní sazba činí dva roky, v těžších případech až osm let odnětí svobody. Vaše neuvážené jednání mělo za následek úmrtí Hany Solivarové. Chodil jste do bytu jejího otce?“

„Když se zdržoval v cizině. Hana měla klíč. Přece jsme stále nemohli jezdit na chatu.“

„V bytě pana Solivara jste odcizil pistoli. Kde je?“ Beznadějně mávl rukou. „Sebral mi ji Kárim. Neměl jsem peníze na heroin. Vzal ji jako zástavu.“

„Vedle pistole ležely peníze,“ připomenul jsem. „Hodně peněz.“

„Křičel by. Předpokládal jsem, že na pistoli nemá povolení. A potom, chtěl jsem ji vrátit, než se objeví. Řekněte sám, mohl jsem vzít peníze budoucímu tchánovi?“

„Pana Tonku jste napálil bez rozpaků.“

„Hana ho nesnášela. Žárlila na něho. Ve skutečnosti nestála ani o matku. Říkala, že zkazila tátovi život.“

„Kde je teď Kárim?“

„Doma.“

„Kdy jste odešel z chaty?“

„Datum si nepamatuju. Už jsem říkal, v jakém jsem byl stavu. Vzpamatoval jsem se až u Mokrošové.“

„Jste ochoten všechno zopakovat před Kárimem?“

„Ano,“ přisvědčil bez rozmýšlení. „Zavinil Haninu smrt. Neměl mi dávat heroin.“

„Všechno Kárim. Vy jste čistý, že?“

„Přiveďte ho! Musí vysvětlit, jaké svinstvo mi dal.“

„Lituji,“ řekl jsem. Znovu přišla ke cti aktovka. Podal jsem Wohlovi Kárimovu fotografii, jak ho technik zvěčnil vedle odpadní jímky. Ošklivý obrázek. Doktor Kunc se zvedl a šel se podívat.

„Je to Kárim?“

„Co se mu stalo?“ výdech Wohl užasle. Pokud si něco schovával v rezervě, rázem všechno pustit k vodě. Byla tu však možnost, že se na podobnou situaci připravil. Pokud byl Kárimovým vrahem.

„Věděl jste, kdy má Kárim odcestovat do Bagdádu?“

„Nemluvil jsem s ním od června. Chystal se do Polska.“

„Kdy jste odjel šestadvacátého z chaty do Prahy?“

„Hodně brzo. Ještě bylo šero, když jsem vyrazil. Na silnici jsem stopnul náklaďák. V Praze jsem vystoupil kolem půl osmé. Záleží na tom?“

„Víc, než tušíte. Pamatujete si číslo auta nebo aspoň značku?“

„Robur. Řidič se jmenoval Hubert. Závozníkovo jméno si nepamatuju. Pracují v nějakém družstvu v Modřanech.“

„Barva auta?“

„Červená. Jasně červená. Měli naražený přední blatník. Říkali, že se den předtím srazili na křižovatce s embéčkem, které řídila ženská. Co je s Kárimem?“ vyhrkl nedočkavě.

„Byl zastřelen,“ řekl jsem. „S největší pravděpodobností byl zavražděn pistolí pana Solivara.“

„Neuvěřitelné,“ protáhl. „To není pravda!“

„Byl nalezen v odpadní jímce za vaší chatou. Tedy za chatou paní Ježkové, abychom byli přesní.“

„V odpadní jímce?“ Setřel si hřbetem ruky pot z čela. „O žádné odpadní jímce nevím!“

„Pane Wohl…“

„Přísahám! Kdy se to stalo?“

„Osmadvacátého.“

„Já ho nezabil,“ vykřikl rozhořčeně a vyskočil ze židle. Po tvářích mu stékaly slzy. Náhle vypadal lidštěji, hned jsem však v sobě semínko soucitu potlačil. „Proč bych Kárima zabíjel?“

„Obviňujete ho ze smrti Hany Solivarové. Sám jste řekl, že vám musel podstrčit silný koncentrát!“

„Tak jsem to nemyslel! Kdybych zůstal na chatě, mohl ještě žít…“

„Nebo bychom vás našli v jímce oba,“ řekl jsem. „Kdo měl klíče od chaty?“

„Já a Kárim. Vozil si na chatu slečny.“

„Neměl peníze na hotel?“

Na čele se mu perlil pot a na tvářích naskočily rudé skvrny. „Zkuste dostat pokoj v Praze nebo v okolí, když ho nutně potřebujete!“

„Chcete cigaretu?“

„Ano,“ zašeptal sotva slyšitelně a nervózně kroutil knoflík erárního županu. Po tváři mu sjela další slza. Zachytil ji koutkem úst. Roztřásl se po celém těle.

Doktor Kunc ukázal palcem na dveře.

Souhlasil jsem, aby si Wohla odvedl. Musel jsem ověřit některé údaje z jeho výpovědi.

26

Alžbětu Mokrošovou vyslechli opavští kolegové. Přiznala, že za přispění svého známého obrala Wohla o poslední peníze. Domyslela si, že něco provedl a je na útěku. Bál se vycházet na ulici, ze spaní volal nějakou Hanu, hrozně se potil a probouzel se vyděšený, nechtěl o sobě mluvit.

Řidič a závozník červeného roburu se objevili v doprovodu nadporučíka Santara. Vystopovat je podle Wohlových údajů nebylo obtížné. Potvrdili Wohlova slova do puntíku. Poskytli mu alibi. Wohl se však mohl na chatu vrátit s Kárimem jeho vozem.

Podporučík Held začal nesměle, jako by chtěl omlouvat vlastní narození. „Soudruhu kapitáne, napadlo mě podívat se po trase Wohlova putování. V Olomouci došlo jednu noc ke dvěma pokusům vloupání do lékáren.“

„Kterou noc?“

„Tu noc, kterou Wohl údajně prožil v Olomouci. Sháněl svůj jed.“

„Zjistili užitečné stopy?“

„Otisky prstů na skle rozbité výkladní skříně. Pachatele vyrušili náhodní chodci. Uprchl směrem k nádraží. Díval jsem se do jízdního řádu. O něco později odjíždí vlak na Ostravu. Čas prvního vloupání nebylo možno stanovit. Pachatel se pokusil vylomit dózické vložky u zadního vchodu.“

„Nechte porovnat zjištěné otisky s Wohlovými.“

„Už se stalo,“ odpověděl Held sebevědomě. „Shodují se.“

„Udělal jste dobrý kus práce,“ řekl jsem uznale. „Jenom nezapomínejte, že kriminalistika je týmová práce.“

Vyrazil jsem do ulic.

Na křižovatce stála dvě vozidla s nabouranými nosy, rozčilení řidiči, dopravní hlídka, zvyklá na horší nehody, hlouček zvědavců a opuštěný kočárek, v němž ze všech sil vřískala holčička. Pokud to nebyl chlapeček, který zdědil oblečení po starší sestřičce. Kolem se sunula auta, rachotily tramvaje, bafal zásobovací vůz, za plechovou ohradou rámusila pneumatická vrtačka a z nedaleké prodejny gramodesek svěřovala Helena Vondráčková světu a své lásce, že stůně. Když Žižka pozoroval z Vítkova dopravní ruch v ulicích, musel mít náramně hřejivý pocit, že jeho kůň je kamenný.

Kaltovi bydleli v rozlehlé vile, obklopené prostornou zahradou. Vila vyrostla v době, kdy ta část města patřila tehdejší lepší společnosti. Ukrytá za vysokou cihlovou zdí, obklopená štíhlými, drsnými kmeny stříbrných smrků a se dvěma borovicemi před vchodem, hleděla na horní patra nedalekých novostaveb z betonu, skla a umělých hmot s viditelnou lítostí. Byla to dosud roztomilá chaloupka se spoustou parádiček, okázalými římsami a zašlou červenou plechovou střechou. Ještě ne stará dáma, ale nejlepší roky měla za sebou.

Stiskl jsem tlačítko, protože bylo zamčeno. Zvonek zněl nakřáple a z veliké dálky. Čekal jsem minutu, uvnitř se však neozval žádný zvuk. Zazvonil jsem znovu. Dlouze a neodbytně.

Konečně se dveře pootevřely a v uzounké štěrbině se objevila ostře řezaná ženská tvář, vzbuzující dojem, že dávno zanevřela na celý svět. Chyběla stopa ženskosti a něhy. Pod širokým nosem se černal zřetelný náznak knírku.

„Co chcete?“ vyjela na mě jako na podomního obchodníka.

„Rád bych mluvil s panem Kaltem.“

„S panem Kaltem mluvit nemůžete. Zemřel ve dvaašedesátém,“ pronesla nacvičeně a znělo to jako dávno vyčichlý aforismus, který už nebaví ani autora. Vzpomněl jsem si na paní Antalovou. Jenomže můj Kalt nezemřel.

„Mluvil jsem s ním docela nedávno,“ řekl jsem trpělivě. „Obvykle nemám ve zvyku bavit se s nebožtíky. Ti zase nemají ve zvyku jezdit v bledě modrých jaguárech.“

„Myslíte mladého pána?“ Nevraživý tón o stupínek zlidštěl.

„Myslím mladého pána,“ řekl jsem a vyloudil na vlastním obličeji úsměv, jemuž se na svět příliš nechtělo.

„Nechte si ty řečičky,“ okřikla mě a bouchla dveřmi. Přečetl bych první díl naučného slovníku, než mi znovu poskytla možnost pokochat se její roztomilou tvářičkou. „Mladý pán není doma.“

Učinila další pokus zabouchnout dveře. Tentokrát jsem se pojistil a strčil nohu za práh.

„Kriminálka,“ řekl jsem. „Otevřte!“

Uposlechla jako loutka. Nos jí ještě zbaculatěl, jak ho pohrdavě pokrčila. Zlostně stiskla tenké rty a přimhouřila zlomyslné oči. Nechala mě vejít do chladné chodby. Velkým klíčem otočila v zámku a ukryla ho v kapse květované zástěry. Snad trnula hrůzou, abych neodnesl portrét zakladatele rodu nebo křišťálové zrcadlo, které mi ukazovalo s nemilosrdnou otevřeností unavenou tvář. Byla to moje tvář.

„Zavolám paní,“ pronesla studeně a uvedla mě do prostorné haly, nahrazující obývací pokoj. Do patra stoupaly široké točité schody. Zařízení mělo v rodném listu stejné datum jako celá vila. Jenom televizor v rohu byl mladší, mezi televizory však už také patřil k dědečkům. Proti průvanu ho pojistili háčkovanou dečkou a bronzovou soškou diskobola.

Přišla mladá žena v upnutých tmavozelených šatech. Zastavila se uprostřed schodiště a hleděla na mě s netajenou averzí. Záplava bohatých vlasů se vlnila přes ramena jako medový vodopád. Připomnělo mi to nepříliš povedenou scénu z antické hry.

„Dobrý den,“ pronesla sametově teplým hlasem. Rázem jsem byl doma. Tomu hlasu naslouchá téměř denně mnoho tisíc lidí. Pomalu scházela do haly, aby vynikly všechny přednosti její postavy.

„Hledáte mě?“ ukázala na kožené klubovky.

„Krasavice, kterou si držíte jako domovnici, mě poslala na nesprávnou adresu,“ řekl jsem mrzutě a na mých pocitech nemohl nic změnit ani okouzlující úsměv, kterým obdařila mouchu na okně. Nepřipouštěl jsem si, že patřil mně. Na to byly její oči příliš chladné, příliš vzdálené, příliš bezedné.

„Bývalá domovnice,“ pronesla přezíravě a předvedla dokonalý chrup v úsměvu, který postrádal špetku citu. Chrupu měla plná ústa a já začínal mít plné zuby Kaltovy vily. Kníratá domovnice získávala moje sympatie. Nebylo jich mnoho, ale nemusí stále pršet. Jen když kape. Prostředí formuje člověka. Stará pravda.

Představil jsem se. „Mým jediným přáním je promluvit si s panem Kaltem mladším. Tento měsíc mám ještě jinou práci a nerad bych vás dlouho zdržoval.“

„Mluvit můžete pouze s mladším Kaltem,“ pronesla sladce, natáhla se pro egyptskou krabici na cigarety a pečlivě si jednu vybrala, jako by ostatní byly nakaženy morem. „Můj tchán totiž zemřel,“ přerušil jsem ji.

„Promiňte. Máte, prosím, oheň?“

„Ne.“

„Příliš se vám nezamlouvám,“ pravila způsobem, jakým učitelka vysvětluje prvňáčkům, že jí nemohou tykat jako matce. Namířila na mě nezapálenou cigaretu. Přivřené zelené oči mě pozorovaly jako obtížný hmyz, který vnikl otevřeným oknem dovnitř a který se štítíme vyhodit holou rukou.

„Ne,“ řekl jsem. „Příliš se mi nezamlouváte. Chcete tajit požár, který sálá široko daleko.“

„Obvykle vycházím s lidmi dobře,“ odpověděla zadumaně. „Jste proti naší rodině zaujatý.“

„K tomu nemám důvod, paní Kaltová. Kde je váš švagr?“

„Podívám se po něm. Myslím, že nebudete mít štěstí. Připravoval se na cestu. Zeptám se tchyně. Omluvíte mě?“

Spolkl jsem „s radostí“ a řekl: „Buďte tak hodná.“ Setkaly se na nejvyšším schodu. Další dějství antické tragédie. Stará paní měla šedivé vlasy a huňatý, ostře žlutý svetr, dlouhé náušnice a výraz Hamletovy matky.

Kaltův dům se mi příliš nelíbil. Jeho obyvatelé ještě méně. Utěšovalo mě, že antipatie jsou vzájemné. Byla to malá útěcha.

Podala mi drobnou ruku s neuvěřitelně dlouhými, špičatými, perleťovým lakem zvýrazněnými nehty.

„Vy jste od policie?“ Znělo to cize a nepřátelsky. Znělo to přesně tak, jak chtěla.

Znovu jsem se představil.

„Posaďte se. Mohu pro vás něco udělat, pane kapitáne?“

„Každý v tomto domě pro mě chce něco udělat, ale nikdo nezavolá vašeho syna,“ postěžoval jsem si. „Přišel jsem za ním.“

„Proč?“ zeptala se prudce.

„Váš syn je plnoletý. Na moje otázky odpoví sám.“

„Jste přesvědčený, že touží po setkání s vámi?“ Na jízlivosti nešetřila.

„Nejsem agent z pojišťovny, aby mě mohl odmítnout.“

„Mašková i moje snacha jsou vaší přítomností v tomto domě konsternovány. Je to spořádaný dům, a pokud paměť sahá, jeho práh nepřekročila noha policisty. S výjimkou okupace, to zde několikrát řádilo gestapo. Což je z dnešního hlediska spíše ctí. Můj manžel byl totiž v koncentráku. Vrátil se s podlomeným zdravím. Tolika lidem pomohl, sám sobě vrátit zdraví nedokázal.“

„To je mi líto,“ řekl jsem. „Jistě patřil k statečným mužům. Kde je váš syn, paní Kaltová?“

„Odcestoval.“ Jediné slovo a hotovo. Další diskuse se nepřipouští. Politoval jsem majitelku sametového hlasu. S tchyní to asi lehké neměla.

„Kam odcestoval?“

„K příbuzným,“ pronesla po okázalé odmlce, ve které zdviženým obočím vyjádřila podiv nad mou tvrdohlavostí.

„Kde žijí?“

Řekla mi to. „Bratr vlastnil menší podnik na porcelánové zboží. To nemůžete pamatovat, ty doby, kdy měl inzerát v každých lepších novinách. Lituji, že jsem vám přinesla nepříjemnou zprávu. Těšilo mě, pane kapitáne.“ A povstala.

V té zkostnatělé, měšťácké dušičce se stupnice hodnot nezměnila za posledních čtyřicet roků ani o fous. Nedělal jsem si iluze, že ji ještě někdo předělá. Ale pohnout jsem s ní musel.

„Abychom si dobře rozuměli, paní Kaltová,“ došla mi poslední trocha trpělivosti. „Jistě nechcete udělat rodině svého bratra ostudu. Samozřejmě i synovi. Pokud nepřijde do pěti minut, nechám ho zadržet a předvést k výslechu. Rozumíte mi?“

Stála nehybně jako bohyně pomsty. Potom se obrátila a neuvěřitelně čile vyběhla do poschodí.

Kalt se zpozdil o deset vteřin.

Šklebil se do vousů. „Seznámil jste se s naší počestnou rodinkou? Řekli mi, že mě hledáte.“

„S rodinou jsem se částečně seznámil.“

„Mluvil jste s matkou, že?“

„Vaše vila musí tvořit bludiště, když vás hledali takovou dobu. Jsem rád, že měli úspěch. Chystáte se na cestu?“

„Nyní už ne,“ odpověděl otevřeně. Přistoupil k příborníku v rohu haly. „Budete něco pít? Koňak? Vodku? Nebo whisky se sodou?“

„Děkuji. Nebudu nic pít. Posaďte se a věnujte mi několik minut soustředěné pozornosti. Jistě chápete, že jsem vás nevyhledal z dlouhé chvíle.“

Podepřel si bradu pěstí a nasadil masku Rodinova Myslitele. V Kaltově rodině si všichni na něco hráli a mohla by to být zajímavá psychologická studie vidět všechny pohromadě, když se jejich názory nad určitým problémem začnou diametrálně rozcházet.

„Nejdůležitější otázku na úvod. Kdy jste viděl Kárima naposled?“

„Osmadvacátého,“ odpověděl okamžitě. „Už jsem vám to říkal. Stačí?“

„V servisu?“

„Ano, ovšem.“

Mohlo to stačit jako Wohlovo alibi. Nemuselo. Ale začínal jsem tušit, že se po vrahovi budu muset poohlédnout jinde.

„Vy jste seznámil Kárima se Stanislavem Wohlem?“

„Neřekl jsem vám to?“

„Tedy ano. Domníváte se, že Wohl mohl Kárimovi imponovat?“

„Wohl neoslňuje intelektem ani charakterem. Má však k dispozici chatu.“

„Začali se pravidelně stýkat. Nezamyslel jste se nad příčinou?“

„Víte, že ano? Chata jistě byla pádným důvodem, ne však jediným. Wohl pracuje ve Spofě. Kárimův bratr vede v Mnichově firmu, která obchoduje s léčivy všeho druhu,“ připustil poněkud rozpačitě. „Možná ve mně rezonuje falešná špionománie.“

„Vyjádřil jste se velice výstižně,“ neodpustil jsem si. „Wohl znamenal ve Spofě nulu. Laborant. Nic víc. Ostatně, rozvázal pracovní poměr.“

„Prosím?“ udělal nechápavý obličej. Jeho chování bylo zcela jiné než při jeho návštěvě na kriminálce nebo při rozhovoru v servisu. Zřejmě se dokázal brilantně přizpůsobit každému prostředí. Vlastní půda mu dodávala sebevědomí.

„Kárim byl narkoman?“ pokračoval jsem.

„To nemyslíte vážně!“ Sešpulil ústa. „Když už jste se zmínil o fetování, vzpomínám si na jedno setkání. Wohl poznamenal něco v tom smyslu, že bychom mohli uspořádat píchací mecheche. Vysmál jsem se mu.“

„A ostatní?“

„Všichni to vzali jako žert. Myslím, že i Kárim.“

„Kde jste se sešli a kdo byl přítomen?“

„Pár přátel. Nerad bych…“

„Vyšetřuji vraždu, pane Kalte! A většinu Kárimových přátel už eviduji v seznamu.“

„Ach tak,“ povzdechl chápavě. Vyvedl mě z omylu. Byl ochotný připustit všechno, co znám z jiného pramene. „Pokud se nemýlím, sešli jsme se tehdy v Kárimově bytě. Také dvě tři děvčata. Saša Korbelová, Ljuba Marková a… Beruška. To je přezdívka. Všichni jí tak říkají. Dále Kárim, Wohl, já, chvíli se zdržel doktor Tušl, to je přítel Kárimova otce. Starý pán. Když se objevil Kárimův domácí, zvedli jsme se a odjeli do jednoho baru.“

„Do Riviéry.“

„Nemámíte čas, soudruhu kapitáne,“ pronesl uznale.

„Kárim se pustil do černého obchodu s valutami.“

Nasadil pozorný, soustředěný výraz. Zabruslili jsme na led, který ho zajímal. „Nenazval bych to černým obchodem. Pouze občas někomu poskytl bony nebo valuty.“

„Má i vaše peníze, pane Kalte!“

„Matčiny,“ opravil mě. „Mimochodem, vůz byl zabaven. Děsně mě to naštvalo.“

„Kárimův vůz patrně připadne státu.“

„Máme naději, že dostaneme matčiny peníze zpátky?“

„Malou. Nepatrnou. V podstatě žádnou. Nemůžete prokázat, že jste Kárimovi vyplatili na vůz zálohu. Sám jste se zmínil, že by to považoval za projev nedůvěry.“

„Co naděláme,“ protáhl blazeovaně. „Víc než peněz lituji vozu. Přivykl jsem mu. Je to fantastické auto.“’

To jsem mu věřil.

„Mohl Kárim pro někoho znamenat nebezpečí?“

Zadíval se na vzorek koberce a zatvářil se nechápavě. „Smysl vaší otázky mi uniká.“

„Kárim Sulejman je mrtev. Byl zavražděn. Musíte dokázat, že vás mohu vyškrtnout z rady podezřelých. Přesně řečeno, musím znát vaše pohyby osmadvacátého srpna.“

„Neuvěřitelné!“ reagoval logicky. Roztržitě mnul v prstech cigaretu, kterou odložila jeho švagrová. „Připouštím, že mi Kárim příležitostně vyměnil valuty za koruny. Nepovažuji to za velký hřích. Zákony této země občany ve valutových záležitostech příliš omezují. Nešlo o velký obnos. Ve vile je značné bohatství. Otec dovedl vydělat peníze, byl dobrý lékař a ještě lepší obchodník.“

„Mluvte o sobě,“ požádal jsem. Minulost rodiny mě nezajímala.

„Majetek drží matka pevně v rukou,“ prohlásil hořce. „Pomalu prodává starožitnosti a udržuje standard. Koupit Kárimův vůz, to byl její nápad. Sousedé bledli závistí, když jsem s ním jezdil. To si matka přála. Už nyní vydává vůz za rodinný majetek. Bude to trapas. Pokud se ovšem ten nápad nezrodil v hlavince milované švagrové. Celá se třese, až matka zemře a bratr dostane svůj podíl dědictví. Obávám se, že bude zklamaná. A moje alibi na osmadvacátého… Mohu počítat s vaší mlčenlivostí?“

„Do určité míry,“ řekl jsem.

„Spoléhám na váš úsudek. Věc nesouvisí s Kárimem. Ráno jsem pracoval v servisu. Nedělám to jenom pro peníze. Především mě ta práce baví. Přišel Kárim. Dohodli jsme se, že vůz vyzvednu večer na letišti. Odešel jsem kolem druhé hodiny. Svědků se najde řada. Odpoledne jsem prožil s přítelkyní. Něco jsme vypili. Z toho důvodu jsem jel pro jaguára až devětadvacátého ráno. Taxi jsem si objednal telefonicky. Na svoje jméno. Najdou záznam.“

„Věřím vám. Jenomže víra neuzdraví nemocného a nemůže uspokojit mou zvědavost. Slibuji, že budu tolerantní.“

„Mluvil jste s ní v kanceláři servisu.“

„Myslel jsem si to. Ta holčička…“

„Je moje,“ přisvědčil. „Chodila s ním, než jsme se seznámili. Mně bylo osmnáct. Zjistila, že je v jiném stavu. Matka by se mnou vyběhla jako se zatoulaným psem. Až dostuduji, nastoupím někde na venkově a…“

„Seberete dostatek odvahy?“

„Doufám.“ Rozhlédl se kolem. „Tato vila se podobá otevřené kleci. Každý může uletět, a žádný to neudělá. Páchne oblomovštinou. Matka vládne cílevědomě, ale v zajetí dávno překonaných představ.“

„Děkuji za otevřenost,“ přerušil jsem jeho snění, stejně sympatické jako nepravděpodobné. „Věc má háček. Ta paní vám potvrdí i objevení Ameriky, když ji požádáte.“

„Připouštím.“

„Zítra v osm se přihlásíte u podporučíka doktora Helda. Hodí vaše slova na papír. Máte dostatek času na případné korektury. Dnešní rozhovor považujte za neoficiální a soukromý. Teď mě napadá… Ve Wohlově chatě jsme našli otisky prstů, pro které zatím marně hledáme majitele. Eliminační metodou bychom se mohli dostat k pachateli.“

„Byl jsem na chatě s Kárimem několikrát. Hezké, opuštěné, večer poněkud ponuré místo. Příhodné pro intimní, poněkud hlučnější večírky. Žádné orgie, abych vám nenasadil brouka do hlavy.“

„Kdo vás doprovázel?“

Krátce pohlédl ke schodům a znovu ztišil hlas. „Doprovázely nás různé polopanny. Vesměs Kárimovy objevy. Jména jsem vám pověděl. Ta, která znám. Na chatu jezdila ještě Marcela. Příjmení vám nepovím. Kus. Ale jenom dokud zírá, mlčí a pije. Anděl se slovníkem báby z veřejného záchodku.“

„Jak se Kárim seznámil s Ljubou Markovou?“

„Pokud vím, stopla ho na silnici.“

„Byl s vámi Wohl často?“

„Občas. Jednou přivedl i Hanu. Trochu nepříjemná situace. Hana se v té společnosti necítila dobře. Ať byla jaká byla, dá se o ní mluvit jako o slušné holce.“

„Poslední otázku, pane Kalte. Kde jste se zdržovali v noci z osmadvacátého na devětadvacátý srpen?“

„V jejím bytě. Manžel odjel s malou k babičce.“

„Takže jsme domluveni,“ uzavřel jsem. „Zítra v osm.“ „Mám vás doprovodit?“

„Trefím sám.“

„Těšilo mě, soudruhu kapitáne,“ zalhal se srdečným úsměvem, utopeným ve vousech, a klusal po schodech nahoru.

V zámku trčel klíč, otáčet jím jsem však nemusel. Pootevřené dveře propouštěly do chladné chodby sluneční paprsky. Majitelka sametového hlasu si před vilou prohlížela čistý, nakrátko ostříhaný trávník.

„Odpovíte mi na jednu otázku?“ upřela na mě zelené studánky a lehce se dotkla mého rukávu. „Co se děje? Naše rodina má určité postavení a bohaté styky. Nerada bych se doslechla…“

„Neděje se nic hezkého. Samé ošklivé, nepříjemné záležitosti. Od vašeho švagra jsem potřeboval informace o panu Sulejmanovi, jehož vůz používal. Stačí?“

„Jak myslíte,“ udržela hlas v přívětivé rovině, v očích se však zableskl náznak nevole. „Měli bychom se raději domluvit. Co kdybychom se sešli ve městě?“

„Mám málo času a hodně práce,“ řekl jsem pravdivě. Mimo jiné jsem musel pro Helda připravit plán výslechu.

„Škoda. Nemáte chuť na kávu? Švagra jistě nenapadlo něco vám nabídnout,“ poznamenala mnohovýznamně.

„Chuť na kávu mám. Koupím si ji někde v bufetu,“ vyprostil jsem loket a zamířil k brance. Sledovala mě, dokud jsem ji za sebou nezavřel.

Rovnoběžně s chodníkem hynuly bezprizorné záhony zplanělých růží. Po obrubníku kráčela důstojně a mlsně mourovatá kočka, zatímco na zdi rozčileně poskakoval načepýřený vrabec.

Potlučená auta už z křižovatky odjela nebo byla odtažena, také kočárek zmizel a zelené světlo naskočilo na semaforu v pravý čas, abych mohl pohodlně přejít ulici. Na asfaltu zůstala zrnka odraženého laku.

Pohyboval jsem se mezi neznámými lidmi, kteří odněkud někam mířili, prohlíželi výlohy a snovali nejrůznější plány. Jistě měli svoje starosti, ale nevěděli nic o Kárimovi, Haně Solivarové, blondýně s břidlicovýma očima, úřadující v kanceláři servisu, stárnoucí vile s obyvateli, jejichž způsob myšlení byl ještě starší.

Chlapík s brunátnou tváří v zaprášených, častým praním vybledlých montérkách nesl na rameni dřevěný okenní rám zachráněný z demolice. Málem jsem rámem prošel.

„Promiň, bráško,“ omluvil se spěšně, aniž na mě pohlédl.

„Nevadí, bráško,“ řekl jsem. Byl milý už tím, že neměl nic společného s rodinou Kaltových.

27

Solivara jsem zavolal do podniku.

„Král,“ řekl jsem. „Velice nerad obtěžuji. Potřebujeme vaši pomoc.“

„Prosím,“ pronesl suše.

„Najdete pod Křivoklátem starý dub, který jste si vybrali za cíl cvičné střelby?“

„Je to nutné?“ otázal se po chvíli, ve které jsem zřetelně slyšel tikot jeho hodinek.

„Mám důvodné podezření, že vaší pistolí byla spáchána vražda,“ oznámil jsem mu drsnou pravdu.

„To mění situaci, jsem vám k dispozici. Pro mě by ovšem bylo výhodnější, kdybych to místo nenašel,“ poznamenal bystře.

„Kdy se můžete uvolnit?“

„Za hodinu.“

„Výborně. Zastaví se pro vás nadporučík Rebec. Bude mít vůz.“

Vypravil jsem se do laboratoře. Důkladně si pohráli s předměty, které se našly u Kárima. Nejvíc práce dal blok. Obsahoval spoustu nesrozumitelných poznámek, psaných většinou v jeho mateřštině. Už požádali o jejich přeložení. Tři stránky zaplňovala telefonní čísla, u některých byly i adresy. Kalta, doktora Tušla, Antala; Berušku, Ljubu Markovou i Wohla jsem měl ve spise. Ostatní čekala návštěva nadporučíka Santara, který se úkolu ujal s fatálním úsměvem.

Na jedné stránce stálo tiskacími písmeny jméno Vernerov. Nic mi neříkalo. Usoudil jsem, že to sotva bude příjmení. Ke cti přišel seznam obcí a automapa.

Na chodbě jsem potkal kapitána Obermeiera. Nechal někde sako a kráčel jenom v košili s vyhrnutými rukávy.

„Jsem rád, že tě vidím,“ oslovil mě břitce. „S Ruzhou se ti povedla trefa. Byl to ale maličko podraz, nemyslíš?“

„O Ruzhovi mi pověděla Korbelová.“

Vyčkávavě mě pozoroval.

„Má nevlastní sestru, proti které je neviňoučká jako novorozeně. Ta s Ruzhou žila. To už je moc dávno,“ dodal jsem.

„Jak dávno?“

„Zjistíš ve spisu nebo se obrať na Bulise,“ řekl jsem. „Mě zatím minulost Parusové detailně nezajímá.“

„Vřelý dík za radu,“ odsekl popuzeně. „Ráno jsem mluvil s náměstkem Vrzalem.“

„Kdo je to?“ předstíral jsem nevědomost.

Zasunul ruce do zadních kapes kalhot a významně se pohupoval po Špičkách. „Jeho fotografii občas vídáš v novinách nebo na televizní obrazovce.“

„Dívám se na televizi málo.“

„Tvoje chyba. Vrzal mi volal. Obrátila se na něho paní Kaltová. Ta hlasatelka. Jsou dobří známí. Dokonce jde jedna řeč, že důvěrní známí,“ dodal spiklenecky. „Kaltovou přece znáš?“

„Obě,“ přisvědčil jsem bez nadšení.

„Myslím mladší.“

„Včera mě zvala na kávu. Odmítl jsem.“

Zasmál se mým slovům, která považoval za neobratný pokus zatajit styky se zelenookou krasavicí. „Vrzal vyjádřil znepokojení. Nepůsobí zrovna nejlíp podezřívat arabského studenta z trestných činů a najít ho mrtvého. Vrzal se na tebe vyptával. Řekl jsem mu, že nepatříš mezi nejschopnější muže kriminální služby, že však nemáš žádného strýčka ani jiné příbuzenstvo, dokonce ani děti, pro které bys někdy v budoucnu potřeboval protekci, a proto děláš u kriminálky k všeobecné spokojenosti.“

Znovu se zhoupl na špičkách, obrátil se jako na povel, vešel do nejbližší kanceláře a práskl za sebou dveřmi.

Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlel. Došel jsem k závěru, že mi nemohl víc polichotit.

„Děkuji,“ řekl jsem zavřeným dveřím a zamířil ke schodům s pocitem, že začínám slušnost přehánět. Všeho moc škodí.

28

Nad asfaltovou přímkou silnice se lehce vlnil teplý vzduch. Hřmotila a dýmala nákladní auta a uniformované autobusy, hbitě předjížděné silnými osobními vozy i čipernými náklaďáčky, a všechno podmalovávaly burácivé kamióny s reklamami velikosti plakátů na rohu ohrady.

Silnice začala stoupat, kličkovala mezi kopečky, vyšplhala se listnatými stráněmi až na hřeben. Pod silnicí klesal prudký svah. Špičky letitých modřínů vadily ve výhledu do údolí, v němž nastávalo období nadvlády rezaté podzimních barev. Léta ubývalo jako borůvkového koláče. Pod pásem hnědých oranic se vlekla líná říčka, za ní ležela další pole. Na obzoru se rýsovaly kopečky s hřejivou modří dálek ze starších, poctivě udělaných obrazů a nad nimi svítila modravá obloha, čím vyšší, tím světlejší, čistá, křehká, chvějivá.

Náhle se proti mně vyhoupla orientační tabule. Byl jsem na místě. Na čerstvě zoraných lánech posedávaly vrány. Desítky, stovky malých černých těl s křikem hledajících potravu.

Přibrzdil jsem u prvního domku. Krčil se pod rozlehlými korunami kaštanů. Vysoký dřevěný plot, květinové záhony s trsy rudých jiřinek, pečlivě ošetřované ovocné stromy, slepice v ohradě z drátěného pletiva. Na malém dvorku flikoval hubený člověk populara, vyvedeného v agresivní žluti a křiklavé zeleni. Hleděl si své práce. Zavolal jsem, ale nereagoval.

Zavolal jsem hlasitěji.

Pozvedl hlavu, zadíval se na mě a pomalu se narovnal. Otřel si dlaně o zadní část kalhot a přistoupil k plotu v místě, kde se z jeho strany povalovala hromada prken a všelijakého harampádí.

„Také hledáte Chmela?“ oslovil mě nečekaně a nepříliš srozumitelně. Vzbuzoval dojem, že trpí zánětem okostice. „Máte smůlu. Nejsou doma.“

„Kdy se vrátí?“ zeptal jsem se.

Křivě se usmál. Levé oko hledělo jinam než pravé. „Vrátí se večer. Vy jste příbuzný?“ zajímal se bezelstně.

„Kamarád z vojny,“ řekl jsem první nesmysl, který mě napadl. Sám jsem nevěděl, koho ve Vernerově hledám a proč si Kárim jméno obce zapsal.

Přivřené levé oko se zalesklo a zacukalo. Upřímný zájem byl ten tam. „Chmelovi je pětadvacet,“ pronesl útočně. „Kdopak vy jste?“

Zřejmě jsem to s kamarádstvím z vojny přehnal. Snažil jsem se chybu napravit.

„Byli jsme spolu na cvičení.“

„Když na tom trváte,“ protáhl nevraživě. Nebyl vysoký a jeho obličej připomínal zblízka vycíděný terč. S okázalou nenápadností se chopil zlomené násady od lopaty. „Dejte si pozor, abych vás nepraštil. Ze mě si nikdo utahovat nebude. Nic se mi nestane, mám to písemně. Jsem doma na revers. Chmel na vojně vůbec nebyl.“

„Kdo revers podepsal?“ zajímal jsem se a snažil jsem se získat mužovu přízeň cigaretou. Povedlo se. Dlouze zatáhl, trochu se zakuckal a slastně vyfoukl kouř nosem, z něhož se draly dlouhé černé chloupky.

„Vlastně nekouřím, ale protože na tom trváte… Brácha si mě občas vezme na pár dnů domů, když potřebuje dát do pořádku fáro nebo naštípat dříví. Na práci jsem jako kat. Na tom trvám.“

„Je doma?“

„Vrátí se večer.“

„Myslím vašeho bratra. Jste doma sám?“

„Švagrová se také vrátí až večer. Krmí v kravíně.“

Po cestě od lesa se pomalu a důstojně blížil vysoký člověk v tmavém, nemoderním klobouku a s tenkou hůlkou v ruce.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se muže za plotem.

„Ten se také vrátí až večer,“ odpověděl s očima upřenýma do míst, kde kroužila poštolka. Stál bez hnutí ještě o něco později, když jsem oslovil muže s hůlkou.

„Zahlédl jsem vás s Bohouškem,“ usmál se chápavě. „Asi z něho nejste chytrý. Nemusí vás to mrzet. Doktoři ho také dlouho podezřívali ze simulantství. Může být, že z něho jsou tumpachoví dosud.“

Zdvořile jsem oplatil úsměv úsměvem. Vernerov ležel v chudém kraji, na podivíny však byl zřejmě bohatý. Kdybych si ujasnil, proč jsem se do Vernerova trmácel, hned bych měl lepší náladu.

„Profesor Srna,“ představil se škrobeně a podal mi útlou ruku s vystouplými namodralými žílami.

Nezbylo, než se představit také.

„Těší mě, že vás poznávám. Trávím se Vernerově téměř celý rok, pouze na nejhorší zimní měsíce se vracím do Prahy. Nás důchodce nic nehoní. Předpokládám, že někoho hledáte.“

„Soudruha Chmela,“ použil jsem jména, které mi prozradil Bohoušek. Vrtal se už zase v popularu.

„Mladšího, nebo staršího?“

„Mladšího, ale nevím to určitě.“

„Znáte se?“ otázal se a sňal klobouk. Byl to velice starý muž s nesmírně moudrýma očima. Vrásky stíraly původní rysy podoby a nespočítal by je ani elektronkový počítač. Pousmál se stařeckými ústy. Byl to ten typ úsměvu, který americký psycholog Humphriers označuje za upřímný. „Co mi o něm povíte?“

Vypadalo to, že si o Chmelovi rád pohovoří. Možná by si stejně ochotně popovídal o mezopotamských vykopávkách, snad se prostě potřeboval vypovídat. Všichni občas hledáme vrbu, abychom si vyříkali svoje bolesti i radosti.

„Slyšel jsem, že Chmel je schopný člověk,“ řekl jsem.

Zasmál se jako skřehotavý papoušek a několikrát pobaveně bodl koncem hůlky do prachu. Potom jeho tvář zvážněla. „Schopný, to ano. Všeho schopný zní výstižněji. Také je znamenitým řečníkem. Hotový tribun! Až na jednu nepatrnou maličkost. Bez papíru neřekne souvisle tři věty.“

„Umí dobře číst,“ přiložil jsem si polínko. „Takových znám!“

„O mnoho víc neumí,“ poznamenal lítostivě. Stařecká zlomyslnost pominula. „Projevy mu totiž píšu já. Neodsuzujte mě, jsem příliš blízko moře. Už cítím jeho slanou chuť.“

Neřekl jsem nic, ačkoli mě pozoroval skoro vyzývavě.

„Znáte jméno Swinburne?“ otázal se hlasem dokazujícím, že choroby z povolání nemusí být jenom fyzického charakteru.

„Matně,“ připustil jsem. „Myslím, že to není básník, který u nás vyšel za mého života knižně.“

„Máte pravdu. Dokonce to není moc dobrý básník, napsal však krásný verš: Z mrtvých už mrtví nevstanou nikdy.“

Jeho slova mě zarazila. Kdyby věděl, kolikrát mi právě z té skutečnosti bylo k uzoufání smutno a prázdno! Snad proto se mi verš zdál trochu laciný. Znal jsem však jeho pokračování.

„I nejvíce znavená řeka do moře dospěje přece,“ připojil jsem tiše a nejistě, protože jsem se ve věci Swinburnova básnického odkazu nepovažoval za suveréna.

Velice udiveně na mě pohlédl a zakroutil hlavou. Nemohl tušit, že jsem vyčerpal veškeré znalosti ze Swinburnova díla. Ten nostalgický verš mě kdysi dávno zaujal jako motto v nějaké knize. Měl jsem pocit, že to nebyla moc dobrá kniha.

„Člověk je jako krajina,“ pronesl profesor Srna zasněně. „Mění se rychle, ale jizvy zarůstají trávou pomalu. Devastovat je možno bleskově, nic není rychlejší. Jenom moře. A to nemluvím o spodních proudech.“

Přestal jsem poslouchat. Uprostřed vesničky zastavil autobus, vystoupilo několik mužů a dvě ženy. Ženy, nepochybně matka s dcerou, měly fantasticky stejnou chůzi. Zahnuly k malému domku s červenou střechou.

Mladší z nich byla Světlana Zilvarová!

Rychle jsem se rozloučil s profesorem a vrátil se k vozu. V sousední obci jsem našel poštovní úřad.

„Prahu,“ požádal jsem tělnatou úřednici v kostkovaných šatech, které jí musely být těsné už před pěti roky. Na ruce měla prsten s pouťově velkým kamenem cihlové barvy. Na telegrafní blanket jsem napsal číslo, aby se nemusela obtěžovat sama.

„Bude to trvat,“ upozornila bez zájmu a zvedla oči ke starodávným hodinám. Asi by ráda zamkla a šla domů.

„Bleskem nebo ještě rychleji,“ požádal jsem, klidně jsem však mohl republice ušetřit peníze. Než se děvčata na ústřednách rozhoupala, uplynul světelný rok.

„Hoří?“ uslyšel jsem konečně Santarův hlas.

„Přihořívá. Čekám na poště v Ondřejově. Potřebuji dva nebo tři trpělivé lidi. Práce se možná protáhne, ať s tím počítají. Vybavení s sebou. Také něco k jídlu, pojízdná prodejna přistavena nebude.“

„Mám přijet?“

„Není třeba. Zařiďte anděla Antalovi a hlídejte také být.“

„Co s případnými návštěvníky?“

„Sledovat. Máte něco nového, Santare?“

„Přišla zpráva z mechanoskopie. Kárim byl zastřelen ze Solivarovy pistole. Rebec přivezl z Křivoklátu dva projektily.“

Mrkl jsem na úřednici. Zabývala se razítkováním dopisů a pohlednic. Navzdory staletým tradicím pracovala nesmírně tiše, aby jí neuniklo ani slovo.

Strčil jsem mezi rty cigaretu. Maličko se zamračila, ale neřekla nic, a proto jsem si připálil.

„Navštívil jsem Kárimova otce,“ pokračoval Santar.

„Jak zprávu přijal?“

„Jako každý táta. Žádný rozdíl, Čech, nebo fabrikant z Bagdádu. Doprovodil mě doktor Tušl. Toho moje sdělení málem položilo na lopatky. Může být, že nyní rozváže. Zdá se mi, že hodně ví.“

„Vyzná se. Pokud ví, nepoví,“ vyslovil jsem svoje přesvědčení a zavěsil.

Dorazili v otlučené oktávii s civilním číslem. Hranatý strážmistr Vozka se tvářil otráveně, podporučík Held neutrálně.

„Koho nám svěříte?“ zajímal se Vozka, považovaný za specialistu na hlídání lidí.

„Světlanu Zilvarovou. Held je informován,“ řekl jsem. „Sledovat případné návštěvníky. Nemyslím sousedku, která zajde na besedu. Pokud se objeví někdo ze zainteresovaných, nenápadně zadržet a zjistit důvod návštěvy.“

„Domníváte se, že Zilvarové hrozí nebezpečí?“ otázal se Held překvapeně.

„Nemohu ho vyloučit. Dva mrtví v tomto případě jsou až dost. Našel Santar někoho z Kárimova adresáře?“

„Tři dívky. Stejná sorta jako Saša Korbelová a Beruška. Neviděly Kárima od června,“ odpověděl Held a trochu se zachvěl. Citelně se ochladilo a pod lehkým sakem měl pouze sněhobílou dederonku s elegantní kravatou. Ke košili ji přidržovala stříbrná spona. Svou úlohu plnila, tepla mnoho nevydávala.

„Kdy vám přijede střídání?“

„Ráno,“ odpověděl Vozka. „Nebojte se, mám ve voze spací pytel. Nějak to přežijeme.“

Nasedli do oktávie a zmizeli v oblaku prachu. Pomalu jsem jel za nimi. Nízko nad obzorem jiskřila první hvězda. Do kraje se vkrádal soumrak, přikrýval nehybnou, bezvětrnou krajinu a tišil ptáky v hnízdech.

Chmelové pokuřovali na lavičce před stavením a kolem jejich nohou se batolila čtyři maličká štěňata. Fena je pozorně sledovala od boudy.

Mladší Chmel měl bledou tvář s vysedlými lícními kostmi. Ješitnost a samolibost z něho vyzařovala jako radioaktivní záření a dlouhou dobu mě nepustil ke slovu. Nelíbilo se mi to. Dobré dřevo nevydává mnoho dýmu.

„Soudruh kapitán něco chce,“ přerušil konečně starší muž hovorného sourozence. Mohl být v mém věku. Určitá podoba se dala vystopovat. Staršího už život poučil, že zájmeno já má přednost pouze v gramatice.

„Sháním jednoho cizince,“ vysvětlil jsem. „Podle určitých údajů se měl ve Vernerově objevit. Jezdí ve světle modrém jaguáru a vypadá jako Arab. S jaguárem ovšem jezdí také jeden vousatý mladík.“

„Také Arab?“

„Pražák křtěný Botičem.“

„Nějaký student, co?“ zareagoval podrážděně mladší Chmel. „Pochopitelně! Samá recese, samá srandička a výsledkem je průšvih až nad mraky. Chtělo by to vzít studenty na pevnější uzdu. Také trochu práce, ne jenom kliďánko ležet v knížkách. Řekněte, nemám pravdu?“

„Necítím se dostatečně zralý, abych rozséval životní rady,“ vyhnul jsem se společenské kritice. Příliš zaváněla pivem a závistí. Mnozí lidé závidí majetnějším peníze, ale téměř všichni hlupáci se užírají závistí vůči chytřejším.

„Nejde o životní rady, jde o názor,“ pronesl mladší Chmel tvrdě. Nekompromisnost je krásná výsada mládí, budiž však poznamenáno, že na ni mládí téměř vždy doplatí. Ne že bych mu podobnou zkušenost přál. Jednou se k ní dopracuje. Poznání z něho možná udělá chlapa.

„Takový vůz bych si zapamatoval, kdybych ho viděl,“ ozval se starší. „Jenomže jsem celé dny mimo domov.“

Jedno štěně se mi vydrápalo na klín. Hladil jsem jeho hebkou srst. Spokojeně se dotýkalo mé dlaně studeným čumáčkem.

„Jak se jmenují?“ projevil jsem zájem.

Patřili mezi fotbalové nadšence, protože štěňata se jmenovala Ajax, Admira, Arsenal a Aston. Rozvláčně mě seznamovali s problémy chovu čistokrevných foxteriérů. Zatím se setmělo, mezi stromy probleskovala zářivá hvězdná obloha a několik jasanů cedilo šikmé světlo jediné lampy veřejného osvětlení. Dodávalo našim tvářím výraznější, ostřejší rysy.

„Zahlédl jsem ve vsi náramnou slečnu,“ poznamenal jsem, když mě po dlouhé době pustili ke slovu.

„Měla tmavé brýle?“

„Kouřová skla,“ řekl jsem.

„Světlana Borovská.“

„Borovská?“

„Jmenuje se Zilvarová, ale říká se tam u Borovských. Podle bývalého majitele. Má sestru v Argentině. Emigrovala. Stará paní je na tom bídně se zdravím. Trápí ji revmatismus a ledviny. A dcery. Hlavně ta v Argentině. Než utekla, něco provedla,“ zasvěcoval mě mladší Chmel. Potom se rozpomenul, že svoje poslání spatřuje v rozdávání moudrosti, a svedl řeč na otázku využívání zemědělské půdy. Hovořil jako letitý expert a zastával teorii, že by se na venkově měly stavět výhradně vícepodlažní domy. Neptal jsem se, jaký postoj k jeho osobitým názorům zaujímají spoluobčané.

Doprovázen oběma bratry a čtyřmi štěňaty jsem došel k fiatu. Z polí táhl chlad. Vzpomněl jsem si na Heldovu dederonku.

Sotva jsem dorazil domů, rozdrnčel se telefon. Dar nebes. Zatracený ďábelský vynález.

Uchopil jsem sluchátko.

„Nadporučík Rebec,“ uslyšel jsem dunivý bas. „Nevzbudil jsem vás?“

„Vzbudil byste mě o deset minut později,“ ujistil jsem ho.

„Dovedete si představit tu fušku, dobývat projektily z letitého dubu?“

„Částečně. Hlavně že to vyšlo. Hoši v mechanoskopii sebou hodili.“

„Vy už víte?“ zeptal se otráveně. „Solivar má fantastickou paměť. Bezpečně došel přímo ke správnému stromu.“

„Třeba okolí dobře zná.“

„Patrně. Mezi lidmi je stále ještě moc zbraní, soudruhu kapitáne. To nedělá dobrotu. Solivar si vyčítá, že pistoli lépe neuklidil.“

„V Texasu si můžete objednat pistoli na dobírku.“

„Nechtěl bych sloužit v Texasu,“ uzavřel nadporučík Rebec s ulehčením. „Dobrou noc.“

„Vám také,“ řekl jsem a udusil v popelníku poslední cigaretu toho dne.

Blížila se půlnoc.

29

Kárimův otec obýval přepychové apartmá v luxusním hotelu. Vyjádřil jsem mu soustrast. Na nic se neptal. Tvářil se upjatě, ale přivolal domácím telefonem pokojskou a objednal občerstvení.

„Potřebujeme určité informace, abychom mohli co nejdřív dopadnout pachatele,“ řekl jsem. Doktor Tušl moje slova přetlumočil.

„Moji bolest tím nezmírníte. Přeji vám ovšem úspěch.“

„Kolik peněz jste poskytoval synovi?“

„Kolik potřeboval.“

„Můžete přibližně stanovit částku?“

Mlčky kalkuloval. „Ve vašich penězích asi padesát tisíc ročně. Kdy mi vydáte synovo tělo?“

„Třeba okamžitě,“ řekl jsem. „Samozřejmě po vyřízení příslušných formalit.“

„Moje starost,“ ozval se důležitě doktor Tuši. „Zařídím všechno, co bude třeba.“

Ocenil jsem jeho snahu. „Vůz ovšem pravděpodobně propadne ve prospěch státu.“

„Bezcenný vrak,“ namítl Kárimův otec přezíravě.

„Vycházel jste se synem dobře?“

„V posledních dvou letech jsem si našel druhou ženu. Kárim ji nesnášel. Mrzelo mě to. O Kárimově životě v Československu mnoho nevím. Snad vám pomůže starší syn. Očekávám jeho přílet. Žije již delší čas v Mnichově a do Prahy občas zajíždí.“

Rozloučili jsme se. Doktor Tušl mě doprovodil až k výtahu. „Kdybych vám mohl být užitečný… jsem kdykoli k dispozici.“

„Víte něco, co nám může pomoci?“

„Obávám se, že nevím,“ rozhodil bezradně rukama.

„Škoda,“ řekl jsem. „Buďte zdráv, doktore.“

Zatvářil se dotčeně, obrátil se a rázoval chodbou zpátky k pokoji Kárimova otce.

V kanceláři seděl Solivar. Tentokrát měl na sobě jemně proužkovaný oblek, černou kravatu a černou pásku na klopě. Mdle se usmál. Byl to hořký, neradostný úsměv, podložený smutkem hlubokým jako propast, na jejíž dno nelze dohlédnout.

„Lituji, že jsem vaši dceru nenašel živou,“ řekl jsem.

„Přesto děkuji.“

Neviděl jsem žádný důvod k díkům a také jsem nevěřil, že přišel jenom poděkovat.

„Doslechl jsem se od sousedů, že Hana navštěvovala můj byt s přítelem. Chápu, také jsem byl mladý. Nikdy jsem po nich nenašel žádné stopy.“

„Vaši dceru doprovázel Stanislav Wohl. Se sousedy jsme hovořili také,“ řekl jsem, ačkoli to musel vědět. „Wohla jsme zadrželi. Odcizil vaši pistoli. Slyšel jste někdy jméno Kárim Sulejman?“

„Ne, nikdy,“ odpověděl rozhodně.

„Byl zavražděn vaší pistolí.“

„Zabil ho Wohl?“

„Wohl pistoli svěřil právě Kárimovi. Kdo stiskl spoušť, zatím nevíme. Wohl získával od Kárima heroin, který zabil vaši dceru.“

„To si škrtněte! Hana nefetovala!“

„Pitevní zpráva hovoří jasnou řečí.“

„Promiňte, nervy. Nepochybuji o vašich slovech. Hrozně mě mrzí, že jsem pistoli před nepovolanýma rukama pečlivěji nezajistil.“ Vyčkávavě na mě pohlédl.

„Stalo se,“ řekl jsem, protože mě nic jiného nenapadlo.

Zvedl se a tiše odešel. Bez rozloučení. Měl v sobě příliš mnoho hrdosti a styděl se ukázat slabost. Dojetí.

„Co chtěl?“ projevil zájem nadporučík Santar.

„Sondoval, zda nebude mít kvůli pistoli mrzutost,“ řekl jsem. „Vyžádal jsem si zprávu o Kárimově bratrovi z Mnichova. Žije s jistou Ute Hammerlichovou, zaměstnankyní reklamní agentury, pro kterou Kárimův bratr pracuje. Často navštěvují republiku. Důvod cesty označují jako turistický. Třikrát tu byli společně, osm dalších návštěv absolvovala Hammerlichová sama. Příbuzné v republice nemá. Přijíždějí vždy stejným vozem.“

„Zásobovali Kárima heroinem,“ hádal Santar.

„Nevylučuji to,“ řekl jsem. „Jenomže mi něco nehraje. Podle pitevní zprávy Kárim narkoman nebyl. Tedy, nezjistili pozitivně opak. Nezdá se mi, že by právě u nás bylo nejvhodnější odbytiště pro drogy. V některých zemích by za ně dostali podstatně víc.“

„Budeme tedy v pohotovosti,“ smířil se Santar se ztraceným večerem. „Manželka chtěla dneska prát. Zase budou řeči.“

Ledy se hnuly dřív, než jsme očekávali. Ute Hammerlichová přejela v Rozvadově státní hranici v pět hodin odpoledne. Sama.

„Že by si Kárimův bratr netroufal přijet?“ napadlo Santara. „Za kým Hammerlichová pojede? Vidím tři adresy.“

„Svěřte se,“ řekl jsem.

„Antal.“

„Souhlasím.“

„Kalt.“

„Může být.“

„Zilvarová.“

„Pochybuji, ale nevylučuji.“

Ute Hammerlichová se ubytovala v hotelu Continental.

Pokoj si zamluvila telegraficky. Z vyhlídkové terasy se půl dne kochala pohledem na Hradčany. Kolem poledne se vypravila do Vévodské ulice. Antal tou dobou pobýval ve fotoslužbě, pro kterou externě pracoval. Odpoledne se Hammerlichová zavřela ve svém pokoji. Nikomu nevolala, s nikým se nesešla. Po čtvrté hodině přišla zpráva, že nasedla do vozu a zamířila k výpadovce.

„Tedy Zilvarová,“ dal jsem Santarovi za pravdu. „Spojte se s dopraváky. Potřebuji Hammerlichovou zadržet, abych byl ve Vernerově dříve.“

Přidělili mi novou volhu s civilním číslem a vysílačkou. Řidič byl čipera, ale Hammerlichová měla se svým mercedesem značný náskok. Její sledování jsem zamítl. Mohla by si pronásledovatelů povšimnout, povodila by je po kraji a vrátila se do Prahy. Na předpokládané trase však již hlídkovaly vozy okresních oddělení a hlásily průjezd mercedesu.

„Mám na to šlápnout?“

„Raději pozdě než vůbec,“ řekl jsem.

V krajině převládaly barvy podzimu. Po obzoru kráčeli dva lidé. Vedli se za ruce. Obrysy postav se ostře rýsovaly proti vybledlé modři podvečerní oblohy. Smutná krajina. Nebo veselá krajina viděná smutnýma očima. Krásná krajina, kdybych na ni měl čas a myšlenky.

Mercedes jsme před sebou zahlédli na úseku s omezenou rychlostí.

„Zkuste to,“ vyzval jsem řidiče.

S potěšením šlápl na pedál plynu. Předjeli jsme mercedes stovkou. Mezi vozy by se možná vešla pohlednice, nesměla by však mít nalepenou známku.

V zelném poli rozpažoval strašák se železničářskou čepicí místo hlavy. Řekl jsem mu „nazdar“, ale byl to nemluva nebo jsme ujížděli příliš rychle. Řidič se pobaveně zasmál.

Na křižovatce stála hlídka. Dal jsem jí pokyny ohledně mercedesu.

Nad Vernerovem se chvěla sólo hvězda. V domku Zilvarových svítilo jediné okno. Projeli jsme vesnicí a zaparkovali na postranní cestě.

Spojil jsem se vysílačkou s Heldem, který už zase hlídkoval. Nepochybně se tentokrát oblékl vhodněji. „Za žádných okolností nezasahovat. Po našem odjezdu zůstat na místě. Sledovat Zilvarovou, pokud by se někam vypravila.“

Vrátka do zahrádky jsem našel otevřené. Ze tmy vyrazil jezevčík a zuřivě projevoval odpor k mým nohavicím.

„Miláčku,“ ozvalo se zavolání. Psisko ještě dvakrát ňaflo, svěsilo hlavu a pelášilo k domku. Na prahu stanula Světlana Zilvarová s kouřovými skly na očích.

„Volání platilo mně, nebo psovi?“ zeptal jsem se.

Následovaly dvě, možná tři vteřiny ticha.

„Dobrý večer,“ pronesla překvapeně.

„Můžu dovnitř? Nebudu dlouho zdržovat.“

„Samozřejmě. Maminka si šla lehnout, zase ji zlobí revmatismus. Čekám lékaře. Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ vychrlila několik vět jako salvu z kulometu.

„Mrzí vás?“

„Naopak. Doma je doma, jenže trochu teskno. Nejvíc teď na podzim. Visí ve vzduchu. Uvadání, mlha, náznak blízké zimy. Tady začíná podzim brzo. Ale nechme chmurných myšlenek. Vzácná návštěva zasluhuje patřičné uvítání. Mohu vám nabídnout trochu koňaku?“

Povídali jsme deset minut o všem možném. Už jsem se začínal strachovat, že byl můj předpoklad totálně mylný a Ute Hammerlichová vyjela za jiným cílem, když ticho vesnického večera narušil rychle se přibližující motor, pracující ve vysokých obrátkách. Náhle ztichl.

„Promiňte, to bude lékař,“ zvedla se a rychle zamířila ke dveřím.

Vrátila se s nevysokou ženou v tmavomodrých šatech. Krátké černé vlasy tiskla k hlavě široká žlutá stuha. Pozdravila tvrdou hrdelní češtinou s německým přízvukem.

„Jsem Ute Hammerlichová a přijíždím z Mnichova. Těší mě, že vás poznávám. Kárim mi o vás hodně vyprávěl. Jsem snoubenka jeho bratra,“ drmolila kvapně a střelila po mně očima.

„Král,“ řekl jsem.

„Hammerlichová.“ Podala mi malou, tvrdou dlaň. Rychle se obrátila ke Světlaně Zilvarové. „Nerada obtěžuji, ale v pražském bytě jsem nikoho nezastihla.“

„Jak jste mě našla?“

„Kárim se jednou zmínil, že jezdíte do Vernerova za matkou. Znáte podrobnosti o jeho smrti?“

„Neznám. Pan Antal mi poslal telegram. Když mi ho matka přečetla, bylo mi hrozně.“

„Kárim se stýkal s jistým Wohlem. Kde bych ho našla?“

„Neznám žádného Wohla.“

„Škoda.“

„Proč nepřijel váš snoubenec?“

„Onemocněl. Skutečně mi nemůžete nic povědět?“

„Obraťte se na úřady. Jistě vám pomohou.“

Asi to platilo také mně. Tvářil jsem se nezúčastněně. „Prosím vás, úřady,“ mávla Ute Hammerlichová přezíravě rukou.

„Kárim měl spoustu přátel. Stýkal se s doktorem Tušlem. Obraťte se na něho,“ radila Světlana s rukama opřenýma o stůl.

„Možná to udělám. Pokusím se zastihnout pana Antala. Promiňte, že jsem rušila. Nevylučuji, že se ještě uvidíme, slečno Zilvarová.“

Se mnou se rozloučila, rychlým pohledem a za minutku se rozeřval motor mercedesu. Zvuk se rychle ztrácel v dálce.

„Udělala jsem dobře, že jsem vás neprozradila?“ zeptala se Světlana Zilvarová měkce, nahmátla opěradlo židle a posadila se.

„Velmi dobře. Jste chytrá žena. Zajímá vás Kárimův osud?“

„Ano,“ zašeptala.

„Byl zastřelen.“

Zasunula mezi rty špičku palce. Uvědomila si to, omluvně se usmála a složila ruce na klín. „Strašné! Zabít člověka! Jak to někdo může udělat? Kolik práce dá vypiplat novorozeně, kolik práce dalo lidem v ústavu, než mě naučili základním věcem, pohybovat se, číst, psát, hrát na klavír, vyznat se na ulici a doma a… Řekněte, co vlastně chtěla ta ženská?“

„V Kárimově zápisníku jsme našli poznámku. Vernerov.“

„Ano, byl tady.“

„Znal se s někým v obci?“

„Pochybuji. Jednou mluvil krátce s matkou. Tehdy mě sem odvezl a slíbil, že pro mě v neděli večer přijede.“

„Přijel?“

„Přijel pan Kalt. Kárim se nemohl uvolnit. Připravoval se na zkoušku.“

„Pan Antal vám poslal telegram?“

„Leží na okně. Tedy… měl by tam ležet… Podívejte se.“

„Věřím vám.“

„Hrozné pomyšlení, že Kárim už nežije,“ zachvěla se.

„Nemyslete na to. Moje starosti na moji hlavu.“

„Nejsem ze žuly,“ pronesla sklesle. „Dneska si musím vzít prášek na spaní, jinak do rána nezamhouřím oči. Ta ženská mi vrtá v hlavě. Co vlastně sledovala cestou do Vernerova?“

Také by mě odpověď zajímala. Totiž, rád bych měl jistotu. Něco jsem tušil a něco jsem si domýšlel.

„Znáte Kárimova bratra?“

„Nikdy jsem ho neviděla.“

„Ani neslyšela?“

„Tak jsem to myslela.“

Před domkem zastavila sanitka. Rozloučil jsem se.

„Proč jste přijel?“ položila mi otázku.

„Povědět vám o Kárimovi,“ řekl jsem. „Pozdravujte maminku. Aby se jí brzy ulevilo.“

„Jste milý,“ odpověděla Světlana tiše.

Ve dveřích jsem se střetl s mladou lékařkou.

Spojil jsem se vysílačkou s hlídkou. „Pokračujte v akci. Odjíždím zpátky do Prahy. Všechny instrukce zůstávají v platnosti.“

„Spolehněte se,“ odpověděl mi hlas podporučíka Helda. Spolehl jsem se. Nic jiného mi nezbývalo.

30

Velká místnost, zaplněná regály, ležela v rozplizlém světle měkkých zářivek. Čekal jsem. Objevil se hubený dlouhán v bílém plášti a přívětivě se zazubil umělým chrupem.

„Pěkně vítám! Že si někdo na Kajdoče vzpomene!“

„Jak se vede?“

„Pomalu. Čas se hrozně vleče. Nepodezřívám tě, že jsi veden sentimentalitou a dávnými vzpomínkami. Co potřebuješ?“

Svěřil jsem mu svoje trápení. V mládí býval výborným sprinterem a řadu let sloužil u kriminálky. Jedné deštivé noci ho potkala kulka v širé pláni. Našla si cestu k jeho kolenu. Střelce dostal Kajdoč z polohy vleže, koleno už lékaři do pořádku nedali navzdory pacientově snaze a houževnatosti. Nepomohly ani další operace a Kajdoč putoval do archívu. Invalidní důchod tvrdě odmítal. Proti jiným archivářům měl výhodu, že znal práci v terénu a pamatoval spoustu případů, takže měl přehled.

Počítač pracoval s jemným předením, do žlábku vypadlo několik štítků. Podal mi je. Vybral jsem si správný.

Marta Zilvarová věděla, proč urychleně opustila republiku na sestřin pas. Pracovala jako pokladní a po jejím útěku jí přišili na konto zpronevěru vysokou jako televizní věž na Cukráku.

„Pěkná holka,“ poznamenal Kajdoč.

„Nedivím se, že ošálila celníky. Kdybych je viděl vedle sebe, připadal bych si jako pohádkový princ, který si má vybrat nevěstu mezi dvanácti zahalenými.“

Nechápal, ale neptal se. Prošlo mu rukama příliš mnoho osudů vtělených do podobných štítků.

Vrátil jsem se do kanceláře. Na stole ležel přehled o pohybech Ute Hammerlichové. Časně ráno navštívila vilu Kaltových. Zdržela se devět minut. Stará paní ji doprovodila k zahradní brance. Dlouze si tiskly ruce a tvářily se dojatě. Odjela do servisu, kde hovořila s vousatým medikem. Potom zamířila zpátky do hotelu Continental a volala Mnichov. Krátce hovořila s Kárimovým bratrem. Magnetofonový záznam byl přiložen i s českým překladem. Nic nového mi neřekl. Zmínila se o návštěvě ve Vernerově a označila mě za neznámého chlapa, který trčel na židli a nehodlal vypadnout.

Nadporučík Santar soustředil dostupné informace o Ute Hammerlichové.

„Před Časem vyhoštěna ze Švýcarska. Důvod není znám,“ začal nejpozoruhodnějším. „Snad průmyslová špionáž. Hammerlichová totiž vystudovala farmacii. Průmysloví špióni jsou na slovo vzatými odborníky, laikové, nemají šanci na úspěch.“

„Co dál, Santare?“ řekl jsem. Školení muselo počkat na klidnější dny.

„Mercedes patří Kárimovu bratrovi. Hammerlichová se v republice nikdy nezdržela déle než tři dny,“ pokračoval Santar monotónním hlasem. Jako vypravěč romantických příběhů by uspal i člověka s chorobnou nespavostí. Ta nemoc by mi v posledních dnech přišla vhod.

„Co podniká kamarád Antal?“

„Ráno navštívil Korbelovou. Té dvojici věřím všechno, jenom ne citové vzplanutí,“ dodal Santar nedůvěřivě. „Snad je podloženo ekonomickými stimuly. Potom se asi dvě hodiny pokoušel nachytat kavky na svůj fotoaparát. Úspěšný byl pouze v jednom případě. Před polednem se v bufetu naobědval a odjel tramvají domů. Ten telegram do Vernerova včera posílal.“

„Text jste ověřili?“

„Kárim zemřel. Antal,“ reprodukoval Santar.

„Podívám se za Korbelovou,“ rozhodl jsem se.

Okázale spráskla ruce, ale neprotestovala a nechala mě vejít. Šel jsem za ní do pokoje a mlčel jsem také.

„Líbí se vám náš byt?“ Překousla zlost, ironickou poznámku si odpustit nedokázala. Měla pocit, že mě perfektně zpražila.

„Viděl jsem lepší i horší,“ řekl jsem. „Viděl jsem příliš mnoho bytů, než aby mě okouzlilo něco jiného než apartmá v newyorském Ritzu.“

„V životě jste Ritz neviděl.“

„Máte pravdu,“ přisvědčil jsem.

„Ráda bych vás už nikdy nepotkala,“ poznamenala chladně. „Věříte mi?“

„Věřím,“ souhlasil jsem. „Dnes ráno vás navštívil pan Antal.“

„Antala vynechte!“ Přivřela oči jako kočka číhající na myš a zlobně našpulila rty. „Mám právo na kousek soukromí. Ruzhu máte, co ještě chcete?“

„Jak myslíte,“ vzdal jsem se naléhání a odjel k blízkému obchodnímu domu. Saša Korbelová prodávala v přízemí mýdla, zubní pasty, prášky na praní a jiné drobnosti.

„Už zdravá?“ oslovil jsem ji.

„Váš zájem o moje zdraví je podezřelý,“ odsekla uštěpačně. Potvrdila mi, že jablko skutečně nepadá daleko od stromu. „Chatu jste našli?“

„Našli. Kárima také.“

„Vážně? S kým tam byl?“ projevila skoro neosobní zájem.

„Sám.“

„No ne,“ kroutila udiveně hlavou. „Není nemocný?“

„Mrtvý,“ nechal jsem vybuchnout bombu.

Zakryla si dlaněmi obličej. Když na mě znovu pohlédla, zaleskly se pod umělými řasami slzy. Skoro mě překvapila.

„Chodíte ještě do Riviéry?“ odbočil jsem.

„Nejste příliš zvědavý?“ vracela se jí rychle forma. „Moje věc, kam se chodím bavit.“

„Ráno byl u vás pan Antal.“

„Buďte klidný. Přinesl… květiny.“

„Kolik?“

Averze k Antalovi zvítězila nad rodinnou solidaritou. „Vrátil všechno, co mu matka svěřila. Vybouchlo mu spojení. Teď chápu. Kdo v tom má prsty?“

„Nevím. Potřeboval bych to vědět. Jsou to prsty vraha.“

Opřela se lokty o pult, z dlaní udělala stříšku a podepřela si kulatou bradu s malým důlkem. „Snažíte se mě ohromit?“

„Mýlíte se. Skutečně nevíte, s kým se Kárim stýkal? Samozřejmě mimo okruh lidí, které jsme si už vyjmenovali.“

„Kdybych věděla, řekla bych. Kárimova smrt hodně závazků maže.“

„Jak myslíte. Časem poznáte, že i nejchutnější chleba může ztvrdnout na kámen.“

„Děkuji za kázání. Ušetřil jste mi cestu do kostela.“

„Přijďte, až zatoužíte po zpovědi.“

„Kostel je vhodnější. Ostatně, nechodím se zpovídat. Nemám z čeho,“ ujišťovala mě rozhodně.

„Kéž by vaše kroky nikdy nevedly na chmurnější místa,“ popřál jsem jí a vyšel do ulice, zalité měkoučkým světlem, které vytvářely šikmé sluneční paprsky, tisknuté k zemi šedavou clonou rychlých těžkých mraků.

Netrvalo dlouho a do ulic se začal snášet pravidelný déšť. Podzim o sobě dával vědět. Projíždějící vozy rozstřikovaly gejzíry špinavé vody, se zapnutým majákem proletěl kolem červený vůz požárníků, tři rozesmátá děvčata spěchala pod jednou pláštěnkou ke vchodu kina. Vysoké podpatky klapaly o chodník. Na nedaleké věži odbíjely hodiny pět. Dostal jsem hlad. Nadporučík Santar právě vyprovázel Kalta, když jsem konečně dorazil do kanceláře.

„Buďte zdráv,“ pozdravil jsem medika. „Copak jste si povídali s Ute Hammerlichovou?“

„Všechno jsem pověděl vašemu kolegovi. Hammerlichová hledá Kárimovy známé. Co tomu říkáte?“

„Trochu divné,“ připustil jsem a zapálil si další cigaretu s vědomím, že bych měl kouření omezit.

31

Telefon.

„Konečně,“ řekl jsem do sluchátka, když se ozval nadporučík Santar.

„Ute Hammerlichová vyjela z Prahy a pravděpodobně míří ke státní hranici. O půlnoci jí končí vízum. Před odjezdem navštívila Vévodskou ulici. Zase měla smůlu. Antal holduje u Fleků černému pivu.“

„Vyhledala Kárimova otce?“

„Ani se nepokusila. Ostatně, Kárim otec si zamluvil letenku. Vrací se do vlasti.“

„Vím. Má Hammerlichová stín?“

„Lepší než indiánští zvědové.“

„Výborně, Santare. Vrtulník čeká. Sejdeme se za třicet minut. Dostali jsme souhlas k zadržení. Pro jistotu ji necháme dojet na hranice. Pokud nám někdo neunikl, kontaktovala pouze Zilvarovou, Kalta a jeho matku. Stará paní Kaltová jí sotva poskytla uspokojivé informace.“

„Už jsem na letišti,“ prohlásil Santar, ale nezavěsil.

„Něco vás trápí?“

„Nebudeme se blamovat?“

„Hammerlichová nám musí něco vysvětlit. Mládenci se porozhlédli v jejím pokoji v Continentalu. Na dně odpadkového koše našli dvě ampulky od inzulínu. V laboratoři se jim podívali na zoubek. Navzdory originálnímu balení neobsahovaly inzulín.“

Ve sluchátku šustilo napjaté mlčení.

„Heroin,“ řekl jsem. „Nepříliš silný koncentrát. Poskytla nám parádní důvod k zadržení.“

Santar spokojeně zavěsil.

Nebe se chlubilo nehybnou, vysokou šedí. Otevřel se známý, nad průmyslovými čtvrtěmi trochu zamžený a stále uchvacující pohled na Prahu. Stranou se jako lákavá hračka objevila dálnice s pestrobarevnými mravenečky vozidel. Vrtulník opsal oblouk a zamířil k západu. Pod námi se zaleskla Vltava, odrážející náhodný sluneční paprsek, jemuž se podařilo proklouznout pod mraky. Potom jsem usnul.

Na celnici právě odbavovali autobus, kterým se vraceli z ciziny utrmácení sportovci, když dorazil mercedes. Měla na sobě stejné šaty jako ve Vernerově. Oknem jsem ji pozorně sledoval. Mohlo jí být třicet. Malý, trochu zdvižený nos, plné rty. V jejích pohybech vibrovala potlačovaná, ale nepotlačitelná eroze. Chvění, napětí, jen jen vybuchnout. Rychlá, trhavá gesta upoutala pozornost ramenatého celního kontrolora. Pomalu zamířil k mercedesu. Dva páry rozet na jeho ramenou svítily novotou. Snažil se ze všech sil, aby pohyb svalů v jeho tváři vypadal jako úsměv. Měl docela ucházející obličej, když se pohyboval v uniformě prostorami celnice. Na opuštěné horské stezce bych se s ním potkal nerad.

Neochotně vstoupila do budovy celnice, zatímco dva mladí celní asistenti začali věnovat pečlivou pozornost mercedesu.

Nadporučík Santar položil Ute Hammerlichové několik bezvýznamných otázek o jejím pobytu v Československu. Odpovídala rychle, pohotově, skoro ochotně.

„Zdržovala jste se pouze v hlavním městě?“

„Vyjela jsem si také za Prahu. Uklidňuje to. Mám ráda podzim,“ odpověděla netečně. „Dopustila jsem se přestupku?“

„Jezdíte výborně,“ Upokojil ji Santar. „Nejela jste do Vernerova?“

„Možná,“ připustila s náhlou ostražitostí.

„Koho jste ve Vernerově navštívila?“

„Známou.“ A s pohledem na hodinky se zeptala: „Budete mě dlouho zdržovat?“

„To záleží na vás,“ řekl jsem ve dveřích.

Zamrkala jako panna mrkačka, když ji nešetrná ruka obrací vzhůru nohama. Neřekla však nic a viditelně se snažila vydolovat v paměti, kde jsme se setkali. Poznání ji trochu nadzvedlo, nervózně si zabubnovala prsty na koleno a pokusila se vyhnout mému pohledu.

„My se, tuším, známe,“ pronesla s nádechem koketnosti a podala mi ruku způsobem, jako bychom spolu před časem trávili rozkošnou dovolenou.

„Proč jste navštívila slečnu Zilvarovou?“

„Známá,“ opakovala.

„Vaše?“

„Moje ne. Bydlela ve stejném bytě jako Kárim. Byl jste přítomen, proč se tedy vyptáváte? Můžu kouřit?“ prozradila nejistotu právě tou otázkou, kterou jsem čekal. Z kabelky vylovila balíček kentek. Přidržel jsem jí zapalovač.

„Děkuji,“ sykla mezi sevřenými rty.

„Jaký je skutečný cíl vaší návštěvy Československa?“ vrátil jsem běh na startovní čáru.

„My Němci jsme sentimentální. Rodiče pocházeli z Prahy, něco z jejich vzpomínek zůstalo ve mně. Myslím, že je do smrti neopustila hořkost a pocit křivdy z vystěhování,“ dodala s provokativním nádechem.

Nehodlal jsem debatovat o nezbytnosti odsunu německého obyvatelstva sympatizujícího s fašismem. Za osvětovou činnost peníze neberu.

„Náš rozhovor se protáhne, slečno Hammerlichová. Vina není na naší straně. Nebude vám vadit cesta vrtulníkem? Mercedes zatím zůstane na celnici.“

„Spěchám. Zdržení nepřichází v úvahu,“ zašermovala cigaretou. „Naprosto vyloučené! Vysvětlím vám, proč jsem navštívila tu holku.“

„Myslíte slečnu Zilvarovou?“

„Ovšem. Můj snoubenec se po zprávě o bratrově smrti zhroutil. Požádal mě, abych zjistila podrobnosti, protože mluvím česky. V bytě jsem nikoho nezastihla. Proto jsem jela do Vernerova.“

„Navázala jste kontakt ještě s jinými lidmi?“

„To se nesmí?“ vyjela útočně.

„Odpovězte, prosím!“

„Navštívila jsem jednoho Kárimova přítele. Měla jsem dojem, že se bojí mluvit. Řekl mi, že byl Kárimův vůz zabaven.“

„Paní Kaltová se také bála mluvit?“

„Energická paní, která ztratila krok s dobou,“ překvapila mě výstižnou odpovědí.

„Proč jste se neobrátila na úřady nebo na Kárimova otce? Jistě víte, že se zdržuje v Praze.“

„Nemohla jsem přijít a říci mu, že jsem jeho budoucí snacha, o které nechce ani slyšet, když oplakává mladšího syna. A obrátit se na úřady? To jsem nemusela vytáhnout paty z Mnichova. Pozadí Kárimovy smrti může být komplikované a nepovažuji za pravděpodobné, že bych dostala uspokojující odpověď. Nejsem příbuzná.“ Připustil jsem, že má pravdu. Vyhlédl jsem z okna. Ve vadnoucí krajině převládala žlutá a hnědá barva. Proti rudému kruhu slunka se zvedala jemná, našedlá mlha a trochu ho rozmazávala, jako když se dítěti nepovede výkres, a o něco dál přerůstala ve stmívání. Znovu se ozvala touha vypravit se do přírody, toulat se po lesích. Ozývá se vždycky, když mě začíná zmáhat práce.

Pod oknem pracovali na mercedesu. Elektrické hodiny na zdi ostře a hlasitě odsekávaly čas.

„Máte v Praze známé?“ obrátil jsem se zase k Ute Hammerlichové.

„Hotelový personál.“

„Znáte Hanu Solivarovou?“

„Měla bych ji znát? Jméno mi nic neříká.“

Předložil jsem snímek. Spoušť cvakla na břehu hojčické přehrady.

Zachvěla se. „Musím se na takové fotografie dívat? Smrt mě děsí.“

„Rub života a líc smrti,“ řekl jsem.

„Mám raději líc života.“ Ústa, zvýrazněná světlou rtěnkou, se zachvěla a obličej dostal přísný výraz.

„Ta dívka zemřela. Tragicky a zbytečně. Část viny nese Kárim a určitou část viny nesete i vy,“ řekl jsem příkře… „Rozhodně nesete část morální viny.“

„Směšné,“ poznamenala křečovitě a energicky cupovala v popelníku nikotinem nasáklý filtr kentky, aby si okamžitě zapálila další. Tentokrát jsem jí oheň nepodal.

„Zemřela následkem ochrnutí mozkových center, které způsobila nadměrná dávka heroinu. Heroin pocházel od Kárima. Chováme důvodné podezření, že jste drogu dovezla vy nebo váš snoubenec.“

„Absurdní! Triviální! Fantasticky nesmyslné,“ ječela hystericky a vyskočila ze židle. Dlouhá cigareta visela mezi rty. Naklonila ke mně zlostí pobledlý obličej.

„Sednout!“ zahřměl za jejími zády robustní celní kontrolor. Uposlechla jako loutka. Schoulila se na židli a pozorovala mě náhle skoro servilně. Snad si konečně uvědomila, že nestřílíme slepými patronami.

„Ve vašem hotelovém pokoji jsme našli dvě ampulky. Podle označení inzulín. Jenomže specialisté zjistili stopy heroinu. Co nám k tomu povíte?“

„Provokace,“ pronesla zavile. „O žádném inzulínu nevím.“

„Na ampulkách byly zjištěny otisky vašich prstů.“

V pravé polovině obličeje jí zacukal neposlušný sval. Hodila cigaretu do popelníku, kabelku položila na stůl a nečekaně si vyhrnula šaty vysoko nad kolena. Vpichy byly zcela zřetelné i přes světlou punčochu.

„Stačí?“ zeptala se ironicky.

„Jste narkomanka?“

„Moje věc,“ natáhla se znovu po cigaretě. „Žiji ve svobodném světě, pánově!“

„Proč ta kamufláž?“

„Často jezdím služebně do ciziny. Při náhodné prohlídce nevzbudí inzulín podezření. Uvěřili by vaši celníci, že si vezu heroin pro vlastní potřebu?“

„Chytré,“ připustil jsem. „Zadrželi by vás a vrátili úřadům země, ze které přijíždíte. Napadlo vás někdy, že ampulka může přijít do rukou diabetika?“

„To se nemůže stát. Ampulky dostávají pouze spolehliví lidé,“ namítla s jistou velkorysostí. „Víte všechno, mohu tedy pokračovat v cestě. Co říkáte, pánově?“

„Říkám, že jste Kárimovi vozila heroin!“

„Pouze pro jeho potřebu.“

„Kárim nefetoval.“

Udiveně pozvedla obočí. „Proč by si heroin bral?“

„Prodával ho.“

„Nezodpovídám za jeho jednání. Dokud mi neumožníte styk se solidním advokátem, neodpovím na žádnou otázku. Pochopitelně bych uvítala německého advokáta. Mohu poslat telegram svému snoubenci?“

„Říkala jste, že jezdíte služebně do ciziny. Vaše cesty k nám jsou také služební?“

„Soukromé.“ Přejela si malíčkem po pootevřených ústech. „Už jsem vám vysvětlila, co mě do Československa vábí.“

„Vaše nadšení pro krásy této země má háček, slečno Hammerlichová,“ řekl jsem. „Zrodilo se před necelými čtyřmi roky. O měsíc dříve přicestoval Kárim.“ Neodpověděla. Provokativně na mě pohlédla.

„Vysvětlíte mi tu zajímavou shodu?“

„Ne.“

Nadporučík Santar seděl za jejími zády a vypadal, jako by podřimoval. Rozpačitě zamrkal a dobrácky se usmál. Ten úsměv mu často získával sympatie u lidí, kteří naši práci považují za skvrnu na obrazu člověčenstva. Palcem ukázal na sebe.

„Prosím,“ řekl jsem.

„Proč jste byla vyhoštěna ze Švýcarska? Švýcarsko je velice pohostinná země.“

Otočila se. „Jak to víte?“

„Víme,“ odpověděl Santar prostě.

Jeho úsměv totálně zklamal. Hammerlichová se zle zamračila. „Shodil mě člověk, od kterého jsem měla odkoupit… jednu věc.“

„Výrobní tajemství?“

„Neodpovím.“

Uvažoval jsem, zda Santar trefil do černého, nebo chtěla, abychom si to mysleli.

„Oznámíme mnichovské policii, že k nám pašujete heroin,“ upozornil jsem.

„To nemyslíte vážně,“ pronesla chraplavě. „Všechno jsem vám řekla. Tedy, všechno podstatné. Vyždímali jste mě jako mokrý hadr.“

„Sama si uvědomujete, že vaše výpověď má mnoho mezer a každou z nich by projel ledoborec. Heroin není levné zboží. Máte zkušenosti. Ani v Mnichově není k dostání v každé trafice. Kárim dostával heroin jenom z bratrské lásky?“

Unaveně povzdychla. „Kárim mého snoubence ohrožoval. O mrtvých jenom dobře, ale začal jste vy! Můj budoucí tchán vyslovil ideu o perspektivách svých synů. Měli převzít podnik, pochopitelně někdy v budoucnu. V jejich zemi, kde bych žít nechtěla a nemohla, nemají v oblibě lidi, kteří hledají… osvěžení. Vyvážet drogy, to ano. Vydělávat na nich. Ale ne doma. Kárim mohl bratra shodit.“

„Obdivuhodná bratrská láska.“

„Nešlo o lásku. Šlo o peníze.“

„Proto jedno balení obsahovalo mimořádně silný koncentrát,“ řekl jsem tvrdě. „Smrtelný.“

„Vaše tvrzení je absurdní,“ vyštěkla vztekle. „O heroinu mluvit nebudu.“

Jak jsem ji pozoroval, napadlo mě, že bych ji velice rád posadil do mercedesu a poslal k hraniční závoře, abych už nikdy nespatřil její tvář. Vystudovala farmacii a připravit smrtelný koncentrát pro ni nebylo obtížné. Jenomže jsem neměl naprosto žádnou naději, že to mohu dokázat. Kárimův bratr nemusel mít o celé záležitosti ani tušení.

„Nastal čas k návratu,“ řekl jsem k její malé radosti. „Vrtulník čeká.“

„Chcete letět potmě?“ divila se. „Nebylo by lepší jet mým vozem, když už se musíme vrátit do Prahy?“

„Poletíme vrtulníkem.“

„Jsem zatčena?“ otázala se s nádechem mučednictví. Možnost ztráty svobody ji snad dokonce zvráceným způsobem vzrušovala. „Dovedete si představit skandál, který vypukne po mém návratu do Mnichova? Noviny, rozhlas, televize… Roznesou vás na kopytech.“

„A vám napakují peněženku markami,“ doplnil jsem její úvahy. „Tak si to představujete? Nebojte se, žádný skandál nebude. Policejní orgány spolkové republiky neoplývají sympatiemi k pašerákům drog.“

Pokusila se o úsměv se stejným zdarem jako před chvílí hranatý celní kontrolor, který po celou dobu nemohl odtrhnout oči od magnetofonu. Pozoroval přístroj se zbožným výrazem, jaký měli ve stařičkém filmu polonazí obyvatelé černé Afriky, když jim cestovatelé předváděli gramofon. Ten komický, pravěký, na kličku a s mohutnou troubou.

Objevili se celní asistenti, kteří měli v práci mercedes. Bez vzrušení ohlásili nález tajné schránky pod podlahou vozu.

Šel jsem se podívat.

Byla prázdná.

32

Ve fotoslužbě panovalo ticho jako na zimním stadiónu v červenci. Ze stěn na mě svůdně mrkaly krasavice všech možných typů, vyvedené černobíle i v barvě, všechny v nadživotní velikosti. Po vyšlapaných schodech, pokrytých vetchým ořechovým kobercem, jsem vystoupil do poschodí, zaklepal na dveře označené tabulkou Kancelář a bez vyzvání jsem vstoupil.

Stanul jsem ve větší komoře s malým okénkem vysoko u stropu. Mladší žena s odbarvenými vlasy měla ve tváři vepsaný každodenní klus s dětmi do jeslí a do školky, polední nákup a odpolední trasu opačným směrem, dovedla si však udržet vlídný pohled, dobrou náladu a relativní ochotu. Jedním okem mrkla na předložený snímek a souhlasně přikývla.

„Pan Antal je jediným naším externím zaměstnancem. Pracuje výhradně na ulici. Lidi dneska nemají velký zájem. Každý turista přijede vyzbrojený aparáty a domácí lidé… Aparát má dneska kdekdo… Mám dojem, že tady s touto fotografií už někdo byl,“ rozpomenula se a podezřívavě na mě pohlédla. „Také říkal, že je z kriminálky, a předložil mi průkaz. Nehoníte se dva za stejnou věcí?“

„Nadporučík Santar,“ řekl jsem. „Potřebuji vědět, kolik kopií jste zhotovili a komu byly doručeny. Můžete mi to zjistit? Také bych si rád vypůjčil negativ.“

Dala se do smíchu. „Pokusím se. Může to trvat rok.“

„Tolik času nemám,“ řekl jsem pobaveně. „Pomohu vám.“

Sešli jsme zpátky do přízemí. Hledala svědomitě, dlouho a marně. Negativ zmizel. Obálka s příslušným číslem byla prázdná.

„Vidíte,“ usmál jsem se. „Ani to dlouho netrvalo. Komu byly snímky určeny?“

„Doručil je osobně pan Antal. Není to obvyklé, ale trpíme chronickým nedostatkem zaměstnanců. Vždycky to tak děláme.“

„Mám prosbu. Před panem Antalem ani slovo! Samozřejmě ani před ostatními zaměstnanci. Mohu se spolehnout?“

„Můžete,“ ubezpečila mě. „Pan Antal je trochu vtíravý. Už jsme měli několik stížností. Mezi námi, moc ráda ho nevidím. Přijímání zaměstnanců ovšem nepatří mezi moje starosti. Dokonce ani uzavírání smluv s externími pracovníky.“

Žena je žena, hlavu bych na její mlčenlivost nevsadil. Neseděla by mi na krku příliš jistě. Proto jsem usoudil, že nastala vhodná doba k důkladnému rozhovoru s bývalým soukromým detektivem.

Volha zastavila před křižovatkou. Světelná znamení blikala jako splašená. Červená, zelená, červená, zelená. Na oranžovou nezbyl čas. Světla blikala v intervalech, které by možná stačily k průletu tryskovému letadlu, rozhodně však nestačily k zařazení rychlosti, natož k projetí křižovatky. Netrpěliví řidiči houkali, trpělivější se shovívavě usmívali. Potom se přestali starat o semafor a vydali se na další pouť. Během minuty se křižovatka uvolnila.

Slunce se snažilo dokázat, že má ještě dostatek sil. Teploměr vyšplhal na dvacet stupňů a obloha svítila jasnou modří. Trávník a dlouhé květinové záhony stříkala hezky stavěná blondýna v plavkách a nejlepších letech. Časté deště ji neodradily od plnění povinnosti. Náraz větru nám vrhl do obličejů lehkou spršku.

Blondýna se zářivě usmála.

„Budu sem chodit místo pod sprchu,“ řekl jsem vesele.

„No jasně,“ zvolala dryáčnicky a ukázala nám opálená záda.

„Včera pršelo,“ poznamenal nadporučík Santar s jemu vlastním smyslem pro logičnost jednání.

„Je za to placená,“ zaslal se blondýny podporučík Held.

„Škoda vody,“ stál na svém Santar.

Sál bouřil.

Hvízdání, křik, chraplavé pokusy hlasatele utišit vřavu, utlumit nespokojenost nepočetné divácké obce s verdiktem rozhodčích. Nenápadný člověk zevloval u vchodu. Levé oko přivřel na pozdrav, pravým naznačil směr.

Antal bušil pravou pěstí do levé dlaně a ze všech sil udílel rady bodovým rozhodčím. Seděli příliš daleko, Antalova slova k nim nemohla doletět. Mohlo je to těšit. Určitě neoplývala lichotkami. Sako měl přehozené přes kolena a na zádech propocené skvrny. V sále bylo dusno k zalknutí.

Po chvíli se vřava utišila a v zadním rohu se okukovali další dva borci. Prolezli mezi provazy do ringu, odlidštěný kovový hlas reproduktoru je představil a u stolu pod ringem udeřil na gong šedovlasý dlouhán s bílým motýlkem pod hubeným šlachovitým krkem. Ring volný, první kolo.

„Box,“ zvolal rozhodčí, boxeři však po boji příliš netoužili a jenom se šimrali. Snad se domluvili, že první kolo odpochodují, aby vydrželi dlouhých devět minut.

Usedl jsem vedle Antala. Nezaznamenal mě, zaujatě sledoval prostor mezi provazy.

„Srábkové,“ prohlásil nabručeně. „Že je pouštějí na plac! A ten moula rozhodčí! Nevidí, že Kosmač tluče pod pás?“

Ozval se gong.

Borci padli na sedačky, které jim trenéři prostrčili mezi provazy, a hluboce oddychovali.

„Zounar je lepší,“ komentoval Antal. „Co říkáte?“

Neříkal jsem nic.

Obrátil se ke mně a překvapeně vykulil oči. „To jste vy? Chodíte také na box? Že jste se nezmínil, kamaráde!“

„Moc boxu nerozumím,“ přiznal Jsem.

„Tak proč sem lezete?“ utrhl se pod vlivem zvýšené hladiny adrenalinu v krvi. „Co tady hledáte?“

„Vás, pane Antal.“

„Neříkejte,“ poznamenal a zarudlým obličejem proběhlo překvapení. „Jak jste mě našel?“

„Trochu si vás v posledních dnech hlídáme. Dění kolem Kárima se vyvrbilo. To vás jistě jako profesionála nepřekvapuje.“

Po Antalově levici usedl nadporučík Santar.

„Co to znamená, pánově?“

„Někde v ústraní vám předložíme příkaz prokurátora,“ sliboval jsem. „Abychom měli odchod s celou parádou.“

„Nemáte žádné důvody, kamaráde!“

„Valutové machinace, podvody, pokusy o vydírání. Stačí?“

„Urážíte starého člověka,“ zaprotestoval.

„Vyhledáme klidnější prostředí,“ řekl jsem. „Nebudete dělat hlouposti, pane Antal?“

„V mém věku?“ zatvářil se žalostně. Nezasvěcený by ho politoval. „Křivdíte mi, kamaráde.“

„Ne snad, že by mi to vadilo,“ řekl jsem mírně. „Ale byl bych raději, kdybychom si nějaký čas neříkali kamaráde. Konečně, jste přece jenom starší.“

„Promiňte, kamaráde… Tedy… soudruhu kapitáne. O Kárimovi nic nevím, jenom, že je nebožtík.“

„Navštívil jste někdy Wohlovu chatu?“ zeptal se Santar a obratně kormidloval Antala k východu ze sálu.

„Vypadám na trampa?“ pokusil se zažertovat.

„Rozhodně ne,“ ujistil ho Santar vážně.

„Odcházíte, šéfe?“ ozval se prodavač, roznášející pivo v papírových kelímcích navzdory nápisu, který oznamoval zákaz prodeje alkoholických nápojů.

Antal opovržlivě mávl rukou. „Box na draka. Dnešní mládež nemá žádnou výdrž a žádnou páru.“

„Moudrá řeč,“ přitakal prodavač.

„Zbyly nám jenom oči pro pláč,“ pokračoval Antal přes rameno. „Tady kamarádi potřebují píchnout.“

Přisvědčili jsme a pomohli tak Antalovi zachovat si v kruzích svých známých reputaci.

Blondýna si ještě hrála s hadicí.

„Dobrý box?“ otázala se, aby řeč nestála.

„No jasně,“ řekl jsem.

Slibně na mě zamrkala, ale měl jsem jiné starosti a jiný vkus. Podporučík Held se za ní ohlédl. Zamávala mu.

„Vy se znáte?“ podivoval se Santar provokativně.

„Od zítřka,“ odsekl Held a mlčky došel k vozu. Úslužně přidržel dvířka a uvelebil se vedle řidiče.

Bez řečí jsem položil před Antala fotografii z nábřeží. „Lazecký, Wohl, Solivarová. Znáte?“

„Fotografii jsem dělal,“ souhlasil. Pozvedl ruce na znamení, že v našem vzájemném střetnutí vhazuje ručník do ringu. „Řekněte mi pravdu. O co vám kráčí? Řekněte pravdu a jsem váš. Jenom nezkoušejte žádné finty. Sám jste říkal, že jsem profesionál.“

„V Anglii by vás v tuto chvíli upozornili, že cokoli řeknete, může být použito proti vám,“ přeříkal jsem, aby si konečně uvědomil závažnost situace a přestal se bavit výmluvností, planou jako višeň na zapomenuté mezi.

„Anglie mi může být ukradená,“ prohlásil otráveně. „Často jsem se pohyboval na hranici zákona, ale nikdy jsem ji nepřestoupil o jediný milimetr.“

Nevyvracel jsem mu jeho lež. „Koncem minulého měsíce vás navštívil Stanislav Wohl. Potřeboval peníze. Co jste mu řekl?“

„Že nejsem spořitelna.“

„Wohl je spořitelna? Naznačil jste, že něco víte a budete potřebovat peníze vy od něho.“

„Ten šupák! Vím, proč hledal Kárima. Chtěl za kopečky. Kárim mu to slíbil. Měl z Wohla psinu. Bavil se tím jednou celý večer. Trochu jsme pili.“

„Nic snazšího,“ řekl jsem. „Na každém kilometru stojí slavobrána s nápisem Svět vás vítá. Potíž je v tom, že nám neříkáte pravdu.“

„Přísahám,“ zatvářil se charakterně.

„Pijete kávu, pane Antal?“ ozval se Santar od vařiče. „Všechno kromě vody,“ odpověděl truchlivě.

„Mark Twain tvrdil, že voda používaná v mírných dávkách nemůže škodit,“ namítl Santar pobaveně.

„Neznal vodu z pražského vodovodu,“ usoudil Antal.

„Jsem vlastně rád, že jste mě sbalili. Když jsem se dověděl o Kárimově smrti, padla na mě tíseň. Tušení. Strach. Mohl jsem přijít na řadu já.“

„Něco víte?“

„Ledacos,“ odpověděl vychytrale.

„My také. Znáte Ute Hammerlichovou?“

„A je to tady,“ hlesl skoro zděšeně. „Jasně, že Hammerlichovou znám. Fena, pánové! Kárimův bratr a ona… Motala se kolem Kárima jako moucha nad talířkem medu, ale nejraději by ho viděla pod drnem. Jak jste na ni přišli?“

„Zatím se budeme ptát my, pane Antal. Později vám možná odpovím. Vozili Kárimovi heroin?“

Poškrábal si huňaté obočí. „Tedy, kamaráde… Promiňte, zvyk je železná košile. Určité vědomosti ohledně toho neřádu bych měl.“

„Kárim si píchal?“

„Kdepak! Nebyl blázen.“

„U skleničky vám hodně prozradil. Nemám pravdu?“

„Máte,“ přikývl. „Kárim heroin prodával. Také trochu kšeftoval s valutami. Mám přehled o lidech, kteří v tom jeli. Abych měl důkazy, některé jsem si příležitostně vyfotografoval. Také tuto momentku. Jenomže u Wohla jsem nepochodil. Fotografie koupil, abych nebyl škodný.“

„Věděla o heroinu Světlana Zilvarová?“

„Sotva.“

„O valutových machinacích věděla.“

„Kárim jí možná občas něco vyměnil. Jenom ze sousedské solidarity. K čemu mu byla slepá holka bez větších příjmů?“

„Setkala se někdy s Hammerlichovou?“

„Jak to mám vědět? Pokud vám to stačí, nikdy jsem je společně neviděl. Proč se nezeptáte Zilvarové?“

„Děkuji za radu,“ řekl jsem. „Později nám nadiktujete jména lidí, kteří byli s Kárimem nebo s Wohlem ve spojení.“

„Hodně by vám pověděl doktor Tušl, kdybyste se ptali šikovně,“ naznačil. „Byl s Kárimem jedna ruka. Řekněte, budu mít oplétačky? Jsem starý muž. Unavený a zklamaný životem. Žádnou radost už nemám, jenom ten alkohol. Nemáte náhodou ve stole lahvičku?“

„Nemám, pane Santar. Nesnažte se nás rozplakat,“ zatrhl jsem mu vodopád sebelítostí. „Zatím zůstanete u nás, než si ověříme vaše slova. Potom uvidíme. Jak vycházela s Kárimem Zilvarová?“

Zamyslel se. Nebo se snažil vypadat zamyšleně. Možná jsem ho uvedl na zajímavou myšlenku a dumal, jak z ní vytřískat kapitál pro sebe. Dal jsem mu čas na rozmyšlenou.

„Když se Kárim nastěhoval, byla na něho alergická. Prostě ho nesnášela. Potom najednou začala cukrovat jako hrdlička, jenomže to už jí zase měl Kárim plné zuby. Časem napětí pominulo, kolem krku si však nepadli nikdy. Možná spolu byli v posteli, ale vřelé přátelství se nezrodilo.“

„Nemůžete mluvit bez příměrů?“ ozval se podporučík Held nakvašeně. „Jak mám psát vaši výpověď? Mluvíte vzletně jako mizerný básník.“

„Co vy víte o básnících, kamaráde,“ zabublal Antal přezíravě. „Jednou jsem jednomu básníkovi špížoval manželku. Řeknu vám, to byla…“

„Stop,“ okřikl jsem ho. „Znala se Zilvarová s Wohlem?“

„Setkat se mohli. Wohl chodil často za Kárimem.“

„Věděla, že si Wohl píchá?“

„Dalo se to poznat, když o tom uvažuju. Jeden den měl báječnou náladu, druhý den vypadal jako dům po vyhoření. Jenom mi není jasné, jak by to poznala slepá.“

„Měla Kárima v hrsti?“

„To neberu,“ zaprotestoval Antal rozhodně. „V krajním případě jsem ochoten připustit opačnou možnost.“

„Z čeho jste měl strach, pane Antal?“

Na jeho obličeji se usadil výraz bezedného smutku. „Moc toho vím. O Kárimovi, o Wohlovi, o Tušlovi, o mnoha dalších lidech. Všechno mohlo dopadnout jinak. Kdybych… Vám leží v hlavě Kárimův vůz?“

„Také,“ řekl jsem.

„A Kalt,“ hádal nadšeně.

Uvažoval jsem, jaká záludná myšlenka se v jeho hlavě zrodila, že tak spěšně přehodil výhybku.

„Máte pravdu, pane Antal. Všechno mohlo dopadnout jinak,“ souhlasil jsem. „V jímce za Wohlovou chatou jsme mohli najít vás.“

33

Podporučík Held netrpělivě přecházel po kanceláři. Radostně mě uvítal. „Konečně jdete, soudruhu kapitáne! Před chvílí volal náčelník. Mám vyřídit, že z Argentiny přišla odpověď na váš dotaz. Zaskočil jsem tam, když jste se nevracel.“

Podal mi velkou žlutou obálku. Otvíral jsem ji s napětím, jaké jsem už dlouho nepamatoval. Nedal jsem znát překvapení ani mrknutím, spokojený úsměv jsem však potlačit nedokázal. Podal jsem obálku Heldovi.

„Věděl jste to,“ prohlásil podezřívavě.

„Tušil.“

„Že mě to nenapadlo!“

„Chodíte málo na koncerty.“

„Neposkytujete mi dostatek volných večerů,“ odpověděl prostořece. „Také vás volala slečna.“

„Co chtěla?“

„Mluvit s vámi.“

„Má nějaké jméno?“

„Prý budete vědět. Chvíli jsem se s ní vybavoval s tvrzením, že vás hledají po budově. Má docela příjemný hlas. Zjistil jsem číslo. Volala z Antalova bytu.“

Stál jsem u okna a hleděl do tmy. Zářijová noc přikrývala město, pokojná, podivuhodně vlahá. Mezi nadýchanými mraky plul měsíc, ze kterého vystupovaly neustále se měnící chomáče mlhovin.

Čekala mě poslední kapitola dramatu, který stál dva lidské životy. Poslední noc, ve které budou uzavřeny podklady a spravedlnost se začne naplňovat.

Přišel Santar. „Vůz čeká,“ oznámil stručně.

„Pojedeme,“ řekl jsem. „Máte zbraně?“

„Budeme je potřebovat?“ otázal se Held, zatímco Santar jenom přisvědčil.

„Někde se povaluje Solivarova pistole,“ řekl jsem. „Nerad bych vám vybíral na věnec.“

Bez ohledu na značku jsme zaparkovali přímo před domem. Kousek stranou se opíral o novinový stánek strážmistr Vozka. Domovní dveře nechal nějaký pozdní navrátilec dokořán. Tiše jsme stoupali po schodech. „Zůstanete tady,“ řekl jsem Heldovi v prvním patře. „Zaženete do bytů případné zvědavce. Až vejdeme dovnitř, postavíte se před dveře.“

Příkaz se mu příliš nezamlouval, neřekl však nic.

Krátce jsem stiskl tlačítko zvonku.

Otevřela a čekala. Měla na sobě modrý svetr a texasky se širokým bílým páskem, rozpuštěné vlasy a nezbytná kouřová skla na očích.

Pozdravil jsem.

Usmála se a podala mi ruku. „Vítám vás. Volala jsem do kanceláře. Někde jste běhal,“ pronesla poněkud hlasitěji než obvykle.

„Vyřídili mi to.“

„Mám dojem, že nepřicházíte sám,“ hrála svou hru. „Nebo se mýlím?“

„Nemýlíte se. Nadporučík Santar,“ představil jsem svého průvodce. „Bude vás zajímat, že jsme dnes zadrželi pana Antala.“

Předvedla náramně udivený obličej. „Snad něco neprovedl? Promiňte, chápu, služební tajemství. Nechtěla jsem být zvědavá. Přicházíte služebně?“

Vešli jsme do jejího pokoje. Santar se opřel o dveře s rukama v kapsách pláště. Na skříňce u okna hrálo rádio taneční hudbu, podmalovanou slabým šuměním.

„Starý dobrý Gershwin,“ pronesla a otočila knoflíkem. „Posaďte se, postavím na kávu. Nebo chcete raději trochu čaje?“

„Neobtěžujte se. Mám pro vás příjemnou zprávu. Vaše sestra v Argentině se těší dobrému zdraví. Zrak jí ovšem nevrátili.“

Pomalu přejela špičkou jazyka po horním rtu. Došla k oknu a zatáhla záclonu. Potom se usadila v rohu gauče. Sňala kouřová skla a s povzdechem je pustila na podlahu. Roztříštila se na parketách. Střípky se podobaly drobným tmavým slzám.

Neznal jsem její oči. Byly hluboké a hrůza z budoucnosti v nich stála jako ebenová věž.

„Už je nebudu potřebovat,“ prohlásila vyprahlým hlasem. „Antal mě prokoukl?“

„Antal ne. Kárim.“

„Hádáte správně, jednou v zimě byl doma, když jsem hledala v telefonním seznamu číslo. Možná se zajímal i o sestru. Později něco naznačil.“

„Kárim se dopouštěl valutových machinací a prodával heroin. Věděla jste to a maličko ho vydírala. Ostatně, Antal také. Nepřímo, ale vytrvale.“

„Když zjistil, že vidím, měla jsem po legraci,“ přisvědčila studeně.

„Proto jste Kárima zastřelila.“

Nehnula ani brvou. Klidně, nevzrušeně přikývla. „Kárim se paktoval s hlupáky jako Antal, Wohl, ten frajírek, který dělal Kárimovi šoféra a umývače vozu. Samí hlupáci. Když jsem všechno sečetla, bylo evidentní, že mě jednoho krásného dne shodí.“

„Před dvěma roky jste dostala vízum do Argentiny. Proč jste neodcestovala?“

„Chtěla jsem do ciziny. Za sestrou, za strýcem, a především pryč od vlastní minulosti. Nemohla jsem. Matka začala postonávat. Nemohla jsem ji nechat samotnou. Lékaři jí tehdy dávali maximálně šest měsíců života.“

„Pod jakou záminkou jste vylákala Kárima do chaty?“

„Kárim vylákal na chatu mne. Už dlouho se snažil o intimní sblížení. Tady se stále motal Antal. Naznačila jsem, že bychom si mohli před jeho odjezdem udělat vyjížďku. Pistoli měl u sebe. Chtěl ji na chatě ukrýt. V bytě ji nechat nemohl, Antal je zvědavý jako celník. Dokonce mi vysvětlil mechanismus. Využila jsem příležitosti.“

„Jak byste se Kárima zbavila, kdyby neměl pistoli?“ zajímal jsem se, protože v té věci jsem jasno neměl. Jenom domněnku. Mohla být lichá.

„Kárimův bratr mi dal jed. Věděl o mně všechno.“ „Hammerlichová také?“

„Pochopitelně. Vaše přítomnost ve Vernerově ji přinutila sehrát divadlo. Nepředpokládala jsem, že mě tam najde.“

„Ute Hammerlichovou jsme zadrželi. Později se setkáme při konfrontaci. Co jste udělala s jedem?“

„Vyhodila jsem ho.“

„Kam?“

„Cestou z chaty.“

„Přesněji,“ požádal jsem.

„V lese, než jsem vjela na silnici.“

„Kalt našel vůz na parkovišti u letiště.“

„Mám řidičský průkaz na vlastní jméno. Když sestra vycestovala, předpokládalo se automaticky, že vzala řidičský průkaz s sebou. Nikdo se po něm nesháněl.“

„Jak jste dostala Kárimovo tělo do jímky za chatou?“ Odpověď mě zajímala. Zůstávala možnost, že měla společníka. Nepravděpodobná, ale uvažovat jsem o ní musel.

„Nejsem žádná sušinka,“ pronesla náhle zcela jiným hlasem. Měl mě varovat a varoval mě, ale domyslel jsem nebezpečí příliš pozdě. Střežil jsem bedlivě všechny její pohyby, nenapadlo mě však, že pistole leží pod pruhovaným polštářem vedle její ruky.

„Jak získal Kárim pistoli?“

„Dostal ji od Wohla.“

„Kde je nyní?“

„Tady.“

Černé ústí zbraně mířilo nekompromisně na můj žaludek. Nepříjemný pocit, zejména když jsem věděl, že ruka svírající pistoli má už jeden lidský život na svědomí.

„Dokážu si domyslet svůj osud,“ pronesla nepřátelsky, jako bychom zavinili její tíživou situaci. „Vím, nevyjdu odtud živá. Ale nebudu sama, koho ponesou nohama napřed. Dovedete si představit pocit neklidu, který chodil všude se mnou? Vydávat se za nevidomou, odepřít si divadlo, knihy, kino, televizi, časopisy, lásku, přátelství, snášet útrpné a někdy dokonce škodolibé poznámky a pohledy? Světlana byla téměř rok v nemocnici, dala jsem jejím jménem výpověď a našla si tenhle nuzný podnájem a místo příležitostné fotomodelky. Jako nevidomé mně vycházeli hodně vstříc.“

„Matku jste oklamat nemohla,“ řekl jsem.

„Budete ji stíhat?“

„Ne,“ řekl jsem rozhodně. „Máte moje slovo.“

„Vaše slovo! Mám pistoli,“ nehezky se ušklíbla. „Matka přece nemohla udat vlastní dceru.“

„Pokud vás to nenapadlo,“ ozval se Santar a vykouzlil dobrácký úsměv, „držím v kapse pistoli.“

„Nevěřím. Střílel byste bez váhání. Co na mně záleží?“ Její prst na spoušti se pohnul a hlaveň se přesunula k Santarovi. Nezbývalo než riskovat. Dvojnásobně.

Mohla mě zasáhnout a mohl jsem skočit Santarovi do rány. Kopnul jsem do nízkého stolku a vrhl se k jejím nohám.

Pokojem zaburácel výstřel.

Prudký úder mě srazil k podlaze. Na okamžik jsem ztratil přehled. Když jsem se zorientoval, Santar s přispěchavším Heldem už zvládli situaci. Dobře že si podporučík půjčil Antalovy klíče.

„To jsem nechtěla,“ šeptala nelogicky a chvěla se na celém těle. „To jsem nechtěla!“

Pomalu jsem se postavil. V pravé dlani jsem ucítil krev. Stékala mi mezi prsty a několik kapek dopadlo na koberec.

Objevil se strážmistr Vozka.

„Odveďte ji,“ nařídil stroze nadporučík Santar.

Prošla kolem mne se slzami v očích. Nebyly to slzy lítosti, které stékaly po napjaté, pergamenově žluté tváři. Napadlo mě, co vlastně nechtěla.

„Jste zraněný,“ vyděsil se Santar.

„To se stává, když se střílí,“ řekl jsem hrdinsky. Nad loktem mi někdo zuřivě otáčel nebozízkem. Cítil jsem se jako na kolotoči.

„Odvezu vás do nemocnice.“

„Napřed mi pomozte sundat sako. A děkuji, zachránil jste mi život,“ řekl jsem se značnou námahou.

„Mně šlo o krk stejně jako vám,“ poznamenal Santar skromně a rozpačitě zamrkal. „Bolí vás to?“

Přisvědčil jsem. „Nejvíc, když se směju.“